Krotitelka snů (Simona Monyová)

54.

Už asi dvacetkrát jsem s sebou k matce nesla několik ampulí inzulinu, a pokaždé se s nimi zase vrátila.

Naplánovat vraždu je jedna věc, ale provést ji druhá.

Přes plány jsem byla expert. K činu mi chyběla odvaha.

Jak je to dávno, kdy mě matka pokládala za svoji třicet let mrtvou přítelkyni z dětství? Kolikrát denně doběhne na záchod a kolikrát denně svoji potřebu udělá na libovolném místě? Stalo se za poslední rok aspoň jedenkrát, aby nekňourala, že už chce umřít? Kdo jí bude zapínat knoflíky, vybírat odpadky zpod polštáře, krmit ji a čistit zubní protézu, až v srpnu odjedeme s dětmi na letní tábor do Itálie ?

Dnes, anebo nikdy! rezolutně jsem si přikázala.

Seděla v křesle a strnule zírala na televizní obrazovku. Na tom by pochopitelně nebylo nic zvláštního, pokud by ovšem televizor byl puštěný.

V pokoji to páchlo, jako když si rota vojáků na povel sundá ponožky.

Bezmyšlenkovitě jsem napustila vodu do vany a pomohla jí se svlékáním.

„Moc teplá!“ zaječela.

Přidala jsem trochu studené vody.

Spokojeně si broukala a vypouštěla jeden bublající pšouk za druhým.

„Ne aby sis tam zase načůrala!“ pohrozila jsem.

Obrátila ke mně tvář s očima leklé ryby.

Rychle jsem ji umyla.

Nedopustím, aby se mě jednou moje děti musely štítit!

Uložila jsem matku do postele.

Než jsem připravila bylinkový čaj, usnula.

Aspoň u toho nebudu muset být, ulevilo se mi.

Postavila jsem hrnek s čajem a notnou dávkou inzulínu na noční stolek.

A ráno bude po všem...

Sotva jsem zaklapla dveře matčina bytu, zmocnil se mě divoký třas. Usedla jsem na schody a doufala, že moje vzlyky nevylákají zvědavé sousedy na chodbu.

Byl to akt milosrdenství, opakovala jsem si a pomalu stoupala po schodech domů.

Někde v sedmém nebo osmém patře jsem změnila směr.

Schody jsem brala po dvou.

Nakonec i po třech.

Odemkla jsem dveře matčina bytu a vletěla do pokoje.

„To jsi ty, Slávinko?“ posadila se na posteli.

„Ano,“ přitakala jsem. Stejně jsem se cítila, jako kdybych vstala z hrobu, takže to ani tak velká lež nebyla.

Hrnek jsem nikde neviděla. „Podívej, co se stalo,“ řekla matka bezbarvým hlasem.

Obešla jsem lůžko. Na zemi bylo pár střepů v kaluži smrtícího čaje.

„Ani jsem se nestihla napít..., vyrazil mi ho z ruky,“ žalovala na neexistujícího násilníka.

„To nic, maminko,“ usmála jsem se a odešla pro hadr.