17.
Pravidelně, když začínám nabývat dojmu, že nejlepším řešením mých životních nezdarů bude koupě pevného provazu, přichází povzbuzení. Tentokrát ho přinesla poštovní doručovatelka, mělo červenou nálepku doporučeně a přišlo z Jihlavy.
Sedla jsem si na schody před domem a prozatím upustila od původního plánu s vědomím, že oběsit se můžu kdykoliv.
Dopis jsem si důkladně přečetla (což znamená celkem sedmatřicetkrát):
V Jihlavě 18. 8. 1995
Vážená paní Marie,
děkujeme za nabídnutý rukopis románu Báječná léta pro kočku. Vaše práce redakční radu docela zaujala, a pokud se dohodneme na určitých podmínkách, bude mít naše nakladatelství zájem o jeho vydání. Kontaktujte mne prosím telefonicky, abychom se dohodli na vzájemném setkání, k němuž může dojít i v Brně, neboť se tam alespoň jedenkrát týdně vyskytuji.
S pozdravem
ing. Čeněk Popil
ředitel nakladatelství Margot
Navzdory tomu, že pan Čeněk Popil nemá sloh nikterak vybroušený, mě jeho odpověď uchvátila.
Najednou jsem cítila, že v sobě nosím desítky lepších románů, než je ten první. Cítila jsem, jak ve mně dávno zapomenutá témata bobtnají a dostávají jasné kontury.
Rozvedená žena z domácnosti nebo rozvedená učitelka, to zní příšerně..., ale rozvedená spisovatelka?
S tím se budu vyrovnávat daleko snadněji!
Připlazila jsem se domů po schodech (ne, nezapomněla jsem v tom rozrušení, že existují výtahy, ale už několik týdnů hubnu) a zakřičela na Natálku: „Máma má šílenou radost! Splní ti každé přání!“
Natálka se přišourala, obličejíček plný neštovicových stroupků, v ruce špejli a lahvičku s pudrem. „Smím teď pomalovat já tebe?“
Co jsem měla říct? Přece jsem to slíbila.
Právě když Natálka ječela „Mami, ještě zadeček, ještě zadeček!“ a pudr byl už skoro všude, zašramotil v zámku klíč. V jedenáct hodin dopoledne!
Vladan stál mezi dveřmi a zíral na mě, jak poskakuji ve spodním prádle s indiánskými ornamenty po celém těle.
„Zešílelas?“
„Patrně ano,“ odvětila jsem zvesela. Tísnivá bolest v žaludku, provázející mě řadu měsíců, byla pryč.
„Tatínku, a tebe smím taky pomalovat?“
„To v žádném případě!“ zaburácel Vladan, a než si stačil uvědomit, co dělám, zbytek pudru mu stékal po obličeji.
Já a Natálie jsme se svíjely smíchy. Vladan se taky svíjel, ale zvuky, které vyrážel, byly jiného původu.
„Až budeš střízlivá, chci s tebou mluvit!“
„Já bych toho chtěla,“ šklebila jsem se přiblble pod nánosem pudru.
„Marie, buď rozumná...,“ zakňoural.
„Tak to jsem byla patnáct let... teď rozum mileráda přenechám tobě...“
Vladan očividně znejistěl. Že by vzpoura?
„Ani se neptáš, kde jsem celý týden byl?“ dorážel dotčeně.
„Deset dnů, drahoušku,“ opravila jsem ho.
„Tak vidíš!“ vyštěkl nelogicky.
Stál uprostřed místnosti a kapesníkem si otíral obličej. Vypadal jak smutný klaun.
Najednou jsem si život bez něho nedovedla představit. Dobrá nálada vyšuměla. Natáhla jsem se pro halenku a chvatně si ji oblékla.
„Natálka měla neštovice, mohl jsi aspoň zavolat...“
„Marie,“ zašeptal, „...přišel jsem si pro věci, odcházím...“
