Ewe znamená smrt

Kněžna z Butilaty

1. Neobvyklá nabídka

„Předehra a první číslo, rychle prosím!“ Inspicientův pronikavý hlas zaječel holými chodbami v zákulisí divadla Varieté. V oblékárně číslo 7 nastal divoký ruch, dveře se prudce otevřely a celá oblékárna se vyprázdnila téměř jedním rázem, jako když do vrabců střelí. Potom nastal povyk na chodbě, chichtot, šuškání, žerty, křik, a toto čilé hemžení přenesly dívky z tanečního sboru, všechny oblečené do fantastických kostýmů, z chodby na kamenné točité schodiště, po němž se tlačily a strkaly dolů k jevišti.

Bella Strakerová se netlačila s ostatními kolegyněmi, zůstala o něco pozadu, jako ostatně vždy. Nikoli snad, že by se nad ně povyšovala, ale prostě nikdy necítila ani trochu touhy zúčastnit se víc, než je nezbytně třeba, toho planého žvatlání o ničem, které, jak se zdálo, stále k sobě lákalo, ba přímo okouzlovalo ostatní její spolutrpitelky na té neschůdné cestě, plné trní a hloží, které se říká cesta k umění, která prý vede ke hvězdám, ale jen zřídka k pozemskému blahobytu.

Dole, na konci schodiště čekal na ni muž ve smokingu. Vypadal hrozně důležitě, ale zároveň jako by už byl hrozně unaven svým mladým životem, ačkoliv mu sotva bylo víc než třicet. Pojednou zahlédl za ostatními děvčaty Bellu Strakerovou a zvedl pravý ukazováček vysoko nad hlavu.

Bella Strakerová zrychlila krok, neboť režisér divadla Varieté byl muž velmi nedůtklivý a neměl rád, když ho někdo, zvláště podřízený zaměstnanec, nechával čekat. „Haló, miss Strakerová,“ zvolal, když se k němu přiblížila, „co tady děláte? Přece dnes večer máte volno.“

„Že mám volno?“ opakovala překvapená dívka. „Myslila jsem…“

Režisér ji nedal domluvit.

„Ano, máte volno, jak jsem řekl,“ přerušil ji. „Bohužel, dostal jsem váš dopis až večer, jinak bych vám byl odpověděl dřív, že dnes nemusíte přijít. Ale teď běžte nahoru, a převlékněte se. Ačkoliv, pospíchat nemusíte, máte dost času.“

Pravda ovšem byla, že obdržel její dopis, kterým ho žádala o volno pro ten večer brzy po poledni a mohl jí tedy vzkázat své rozhodnutí mnohem dřív, aby do divadla nechodila, kdyby chtěl, ale neučinil tak jen proto, že podle jeho názoru není nikdy dostatečný důvod k zahálce, je-li děvče z tanečního sboru náhodou pozváno někým na večeři. Tento jeho skálopevný názor se ovšem hned rozplynul jako lehký dým ve větru, když náhodou zjistil, že to není nikdo jiný než sám proslulý a veleznámý pan Covent, jenž pozval Bellu Strakerovou na večeři. A pan Covent, to bylo nejen velké jméno v londýnské City, byl to také předseda společnosti, která divadlo Varieté financovala.

Bella Strakerová na okamžik zaváhala, jednou nohou stojíc už na chodbě a druhou ještě na schodech. Režisér si ji zvědavě prohlížel, jako by ji viděl poprvé. Znal pana Coventa, ovšem jen z doslechu a podle jména, přece jen byl trochu překvapen, že pan Covent je „takový člověk“. Kdo by to řekl, že tento bělovlasý, dobromyslný a důstojný gentleman pořádá večeři pro mladou ženu, a k tomu ještě pro obyčejné děvče z tanečního sboru? Že je hezká? Ano, to je pravda, režisér si teprve dnes všiml pozorněji, že Bella Strakerová je děvče dokonce až nápadně hezké, ba mohlo by se říci, že svým způsobem krásné, ale jiné ženy jsou také krásné, nebo aspoň hezké a jsou v lepším společenském postavení než Bella Strakerová. Nu což, pozve-li si na večeři pan Covent právě ji, co je komu do toho, každý ať si dělá, co umí a může. Při tomto krátkém přemýšlení si ani nevšiml, že dívka neuvítala jeho svolení s radostí tak velkou, jakou by byl od ní očekával.

Váhala, jako by ji zadržovala nějaká neblahá předtucha.

„Nevím… raději bych dnes nešla…“ řekla tichým hlasem Bella Strakerová.

„To by byla od vás ta největší pošetilost, jaké byste se mohla dopustit,“ přerušil ji. „Nikdy neodmítejte, pozve-li vás tak vynikající gentleman na dobrou večeři, Bella. Mimochodem jak pokračují taneční lekce?“

Bella Strakerová věděla velmi dobře, čeho se týká jeho otázka, ale bavilo ji – jako většinu žen – předstírat udivené překvapení.

„Taneční lekce?“ tázala se. „Nerozumím…“

„Ano, taneční lekce,“ opakoval režisér, „které dáváte rádžovi z Butilaty… Povězte mi, ale pravdu: jde to rádžovi dobře? Musí to být dost těžká práce učit moderním tancům cizince, i když je to sám rádža, který neumí anglicky jediné slovo.“

Pokrčila rameny, tváříc se úplně lhostejně.

„Není to tak zlé… rádža se učí dost dobře,“ pokrčila rameny. Pak se rychle obrátila a pospíchala po schodech nahoru.

Režisér se za ní díval a jeho úsměv, dosud přívětivý a shovívavý, se proměnil v jízlivý úšklebek. Ale potom i on pokrčil rameny, úšklebek opustil jeho obličej a vrátil mu výraz naučené blazeovanosti. Nic mu po tom není, život u divadla přináší nejrůznější překvapení; většinou jsou to překvapení mnohem podivnější, než přátelství mezi mladou dívkou z tanečního sboru a orientálním potentátem. Zvláště je-li pravda, co se říká: že Jeho Výsost rádža z Butilaty je pleti skoro bílé, jako každý jiný anglický gentleman.

Ani přátelství, které vznikala, a to dost často mezi mladými a hezkými členkami divadelního sboru a staršími, zato vsak zámožnými velkoobchodníky a finančníky z londýnské City, nemohla nikoho překvapovat, zvláště nemohla překvapovat muže, jehož životní zkušenosti, získané desetiletou prací u divadla, jsou tak bohaté.

Mávnul rukou a zatím se rozloučil s touto věcí, vraceje se k jevišti, odkud se za těžkými, železnými dveřmi již ozývaly, i když jen slabě a nejasně, zvuky orchestru, který hrál předehru. Za okamžik vytáhnou oponu a začne první číslo. Nehrají tento program dnes poprvé, ta děvčata jej mají v krvi, všechno bude v nejlepším pořádku.

Bella Strakerová vyběhla po schodech nahoru, běžela hořejší chodbou a vpadla do své oblékárny. Tam strhla ze sebe fantastický divadelní kostým, vrhla se na nádobku s vazelínou a smyla si z tváře líčidlo. Za malou chvíli se spokojeně dívala do zrcadla, sluší jí její nové vycházkové šaty? Ano, byly půvabné, elegantní, dávaly dobře vyniknout přednostem její pružné, proutkovité …