Ewe znamená smrt

Věrnost firmě

(napsal Carlo Myers)

Byl jsem z vězení teprve pár týdnů, když mě jednou večer navštívil v chicagském podnájmu Swifty Switlock. Swifty je fajn chlap. Tak jako se mu už léta hnusí pracovat rukama. Má rád lehko vydělané peníze.

„Haló, Waltře,“ ušklíbl se na mne a hned obsadil mou jedinou židli. „Slyšel jsem, že tě pustili z lapáku, tak jak se máš?“

Sedl jsem si na pelest postele. „Když se to tak vezme, není to nejhorší,“ odpověděl jsem.

Jeho černé oči zazářily. „Chceš tím říci, že tě nebaví se válet?“

„Chci tím říci, že pracuju.“

Swifty se zatvářil, jako by mu oznámil, že jsem rozdupal matčin hrob. „Pracuješ.“

„Dělám v jedné továrně.“

Ostře se po mně podíval. „Jako co? Jako správce?“

Pokrčil jsem rameny. „Celkem slušně tam vydělávám.“

„Ale, proboha, proč to děláš? Chlap s takovým talentem…“ Zavrtěl jsem hlavou. „Třikrát jsem seděl. Na to nezapomínej: jsem třikrát trestaný! Jestli mě chytnou ještě jednou, jsem vyřízený…“

Swifty si odkašlal. „Vědí, že jsi byl v base?“

„Jo. Manažer společnosti, kde dělám, je skvělý chlap. Ujistil mě, že když se budu chovat slušně, bude nade mnou držet ochrannou ruku.“

„Za mizerný dolar na hodinu…“

„Za dolar padesát.“

Swifty pořád nemohl uvěřit. „Děláš za dva šestáky. To je nesmysl, Waltře! Doufal jsem, že mi pomůžeš k pěkným penězům. Tobě by z toho mohlo kápnout tisíc nebo dva tisíce dolarů…“

Začal jsem být zvědavý: tisíc dolarů nebo i víc není k zahození, hlavně když vezmu v úvahu svou současnou hospodářskou situaci. Zeptal jsem se ho: „A o co vlastně jde?“

„O přepad pokladníka firmy Pipe a Plange na autostrádě číslo třicet. Firma pořád ještě vyplácí své zaměstnance penězi v hotovosti. Pokladník jezdí každý pátek ráno kolem desáté do Národní banky.“

Zmlkl a ostře se na mně zadíval. „Snad bys přece jen měl o to zájem?“

Chvíli jsem uvažoval a pak jsem souhlasil.

„Jak jsi se k tomu dostal?“

„Jedna moje známá tam má bratrance. Jednou v noci mi vypravovala, kdy a jak firma vyplácí své zaměstnance.“

„Jak to přepadení chceš udělat? Chceš peníze ukrást v Národní bance, nebo u firmy?“

Swifty zakroutil hlavou. „Ne. Na parkovišti… Až pokladník vyjde z budovy Národní banky a půjde ke svému autu, praštím ho, seberu kufřík s penězi a pak vezmeme nohy na ramena. Vím, že banka je v rušné čtvrti, ale ty bezvadně řídíš a bez velké námahy mě dovezeš s penězi do bezpečí.“ Swifty se na chvíli odmlčel a s nadějemi se na mne zadíval. „Uvažuj o tom,“ naléhal. „Musí to klapnout!“

„Právě o tom uvažuju.“

„No tak?“

„Tak jo!“ odpověděl jsem konečně. „Náš útěk s penězi v tom provoze nebude jednoduchý, ale myslím, že to zvládnem.“

Swiftyho oči zazářily a stiskl mi ruku.

Do pátku scházely ještě tři dny. Vždycky, když se setmělo, sešli jsme se Swiftym a znovu jsme všechno důkladně probrali. Pokaždé jsme se projeli kolem Národní banky, prozkoumali parkoviště, až nakonec jsem našel nejlepší místo, ze kterého budeme moci po činu nejrychleji zmizet. Přes den jsem pozoroval provoz, jednosměrné ulice, semafory, abych se seznámil s trasou, po které budeme muset po přepadu jet…

Měli jsme štěstí. V pátek bylo odporné počasí, a to znamená menší provoz než jindy. Ohlásil jsem ve fabrice, že jsem nemocný, a v devět jsem jel pro Swiftyho. V půl desáté jsme už byli na parkovišti Národní banky – minuty do přepadení se nekonečně vlekly…

Přesně v půl jedenácté Swifty sedící vedle mne z…