Jack seděl na židli nejblíže postele, nohy měl natažené a zkřížené v kotnících, prsty spletené pod bradou. Měl na sobě úbor šaška sestávající z rudých, bílých a černých kosočtverců; vínové trepky na konci obrácené vzhůru a končící roztřepenými nitěmi – tam utrhl rolničky. Odložil šaškovský kabátec a čapku s rolničkami zahodil do nočníku. – Přijde každou chvíli, usoudil. Doufám, že tentokrát bez Boršina. Na stole ležel nedojedený třicátý první chod –snídaně. Vzduch kolem byl chladnější, než považoval za příjemné. Boršin ho od svého prvního entré navštívil celkem třikrát. Zničehonic se zjevil, slintal a chňapal po něm. Pokaždé ho udržel v uctivé vzdálenosti židlí a ječel přitom tak hlasitě, že se Pán netopýrů záhy zjevil, zahnal nestvůru pryč a snažně se omlouval za to drobné nepohodlí. Od prvního objevení Boršina Jack už nikdy pořádně neusnul. Věděl, že se může zopakovat kdykoli.
Jídla se objevovala pravidelně a vypadala podobně, bez ohledu na to, který to měl být chod. Jack je žvýkal automaticky a přemýšlel o něčem jiném. Později si vůbec nemohl uvědomit, co mu vlastně předkládali – a nutno podotknout, že mu to nijak nescházelo.
Už brzy, pomyslel si.
Hodně cvičil, aby nezměkl. Trochu přibral na váze, aby dohnal dřívější ztráty. Zaháněl nudu zvažováním a odmítáním mnoha plánů na útěk a pomstu. Znovu si vzpomněl na slova Rozálie, a ta určila další směr jeho počínání.
Vzduch se začal chvět. Někde blízko se ozval tón, ne nepodobný tomu, když nehet ťukne do poháru.
Pán netopýrů stál vedle něj a tentokrát se neusmíval.
„Jacku,“ začal okamžitě. „Velmi jsem se ve vás zklamal. Oč se to pokoušíte?“
„Co prosím?“
„Zrovna před chvílí jste dokončil nějaké slabé kouzlo. Opravdu si myslíte, že jsem slepý vůči praktikování Umění zde, na půdě Velkého Vzteku?“
„Když uspěje, tak jistě ne,“ opáčil oslovený.
„Což se zjevně nestalo. Jste stále tady.“
„Zjevně.“
„Tyhle zdi nerozbijete; nelze jimi ani projít.“
„Všiml jsem si.“
„Začala na vás už doléhat tíha času?“
„Poněkud.“
„Přišel tedy zřejmě čas uvést do vašeho prostředí další element.“
„Neřekl jste mi, že těch Boršinů máte víc.“
Muž v plášti se tiše zasmál, odnikud se zjevil netopýr a zakroužil mu kolem hlavy.
„Ne, to jsem neměl na mysli. Jsem zvědav, jak dlouho vám ten smysl pro humor vydrží…“
Jack pokrčil rameny a líně se poškrábal na šmouze od sazí, která se mu táhla po pravém ukazováku.
„Dejte mi vědět, až to zjistíte,“ opáčil.
„Slibuji, že budete mezi prvními.“
Jack jen přikývl.
„Byl bych vám velmi zavázán, kdybyste zanechal dalšího úsilí na poli magie,“ pokračoval Pán netopýrů. „Ve zdejší atmosféře nabité magickou energií to může mít různé nepříjemné vedlejší účinky.“
„Povedu to v patrnosti,“ odvětil Jack.
„Skvěle. Omlouvám se, že jsem rušil. Můžete se vrátit ke svému normálnímu dennímu programu. Adié.“
Jack neodpověděl, protože nebylo komu.
Další prvek se v jeho prostředí objevil o něco později.
Jack si náhle uvědomil, že není sám, a chvatně vzhlédl. Když spatřil její měděné vlasy a zdrženlivý úsměv, málem tomu na okamžik uvěřil.
Pak vstal, došel k ní, obešel ji ze všech stran a dlouho studoval z různých úhlů.
„Opravdu dobrá práce,“ uznal nakonec. „Vzkaž svému tvůrci mé uznání. Jsi neobyčejně zdařilá dvojnice mé Paní Eveny z Pevnostního obydlí.“
„Nejsem ani dvojnice, ani tvá Paní,“ opáčila s úsměvem a udělala pukrle.
„Každopádně jsi mi udělala radost. Mohu ti nabídnout židli?“
„Děkuji.“
Usadil ji, přitáhl si další sedátko a sedl si zleva od ní. Pohodlně se opřel o židli a dlouze si dívku změřil.
„Objasníš mi teď svá slova? Pokud nejsi moje Evena z Pevnostního obydlí ani dvojnice, vytvořená mým nepřítelem, abys mě vyváděla z míry, co tedy jsi? Či – řečeno jemněji – kdo tedy jsi?“
„Jsem Evena z Pevnostního obydlí, dcera Loret a Plukovníka Který Nikdy Nezemřel,“ pronesla s úsměvem, a teprve v té chvíli si všiml, že má u krku pověšený podivný přívěšek stejného tvaru, jako byl jeho žalář. „Avšak nejsem tvá Paní,“ dodala ještě.
„Odvedl nesmírně dobrou …
