Pátek, 5. března 6: 30
Janet jela autem do práce po pobřežní silnici a snažila se rozptýlit pohledem na překrásný záliv Biscayne Bay. Dokonce zkusila snít o tom, že se Seanem pojedou na dlouhou plavbu jednou z bílých výletních lodí seřazených v přístavu Dodge Island.
Ale nic nefungovalo. Mysl se jí neustále vracela k událostem včerejšího večera.
Po setkání s útočníkem v koupelně už neměla chuť strávit noc v bytě číslo 207. Ani Seanův byt se jí nezdál být dost bezpečný. Místo toho se rozhodla, že se přestěhuje do bytu v Miami Beach, který si pronajala.
Nechtěla tam být sama, a tak pozvala Seana, aby tam jel s ní. Ulevilo se jí, když přijal a dokonce se nabídl, že bude spát na gauči. Ale když tam dojeli, všechna předsevzetí šla stranou. Spali spolu, jak to Sean nazval „po platonicku“. Nemilovali se, ale Janet musela přiznat, že bylo příjemné mít Seana vedle sebe.
Téměř stejně jako útok neznámého muže dělala Janet starosti příhoda v archívu. Měla těžkou hlavu z toho, jak se tam se Seanem včera večer vloupali. Stále musela myslet na to, co by se stalo, kdyby je chytili. A navíc jí začalo vrtat hlavou, co je Sean vlastně za člověka. Byl chytrý a vtipný, o tom nebylo pochyb. Ale když se teď dozvěděla o jeho minulých zkušenostech s krádežemi, musela se ptát sama sebe, jaké má Sean vlastně morální zásady.
Tohle všechno Janet hluboce rozrušilo, a aby to bylo ještě horší, čekal ji den, kdy měla nějakým úskokem získat vzorek léku, který byl přísně sledovaný. Jestli se jí to nepodaří, je možné, že si Sean sbalí věci a odjede z Miami. Blížila se k nemocnici a vtom si uvědomila, že toužebně myslí na neděli, což měl být její první volný den. To, že hned druhý den v nemocnici přemýšlí o volnu, jí ukazovalo, do jaké míry je stresovaná.
Rušná atmosféra na oddělení byla pro Janetinu ustaranou mysl přímo záchrana. Pár minut po příchodu na kliniku se už zapojila do horečnaté aktivity v nemocnici. Hlášení odcházející služby nastínilo nastupující denní službě práci, která je čeká. Sestry viděly, že mezi všemi diagnostickými testy, léčebnými procedurami a podáváním naordinovaných léků budou mít jen velmi málo času. Nejhorší ze všeho byla zpráva, že stav Helen Cabotové se přes noc nezlepšil, jak lékaři doufali. Sestra, která u ní měla v noci službu, říkala, že to s Helen jde z kopce a že kolem čtvrté ráno měla další malý záchvat. Janet velmi pozorně naslouchala, protože měla tento den Helen na starosti.
Pokud šlo o ty kódované léky, Janet vymyslela jakýs takýs plán. Všimla si, v jakých lahvičkách bývají, a opatřila si stejnou, ale prázdnou. Jediné, co teď potřebovala, bylo být s tím lékem chvilku o samotě.
Jen co bylo po hlášení, vrhla se Janet do práce. Prvním úkolem bylo zavést Glorii D'Amatagliové infúzi. Byl to poslední den Gloriina současného cyklu chemoterapie. Janet se velice osvědčila v píchání do žil a teď byla velmi žádaná. Při hlášení se nabídla, že Glorii infúzi zavede, protože s tím v minulosti byly nějaké problémy. Sestra, která měla mít ten den Glorii na starosti, s tím ochotně souhlasila.
Janet se vyzbrojila vším potřebným a šla do Gloriina pokoje. Gloria seděla v posteli a opírala se o polštáře. Zjevně se cítila lépe než předešlého dne.
S nostalgií si povídaly o krásném rybníčku na universitě na Wellesley a o romantických víkendových večírcích, které tam bývaly, a Janet mezitím Glorii zavedla infúzi.
„Skoro jsem to ani necítila,“ řekla Gloria obdivně.
„To jsem ráda,“ usmála se Janet.
Janet vyšla z Gloriina pokoje a pocítila, jak se jí sevřel žaludek, když pomyslela na příští úkol, který ji čeká: Obstarat ten přísně sledovaný lék. Musela se vyhnout několika vozíkům s pacienty a složitým manévrem obešla muže, který v nemocnici uklízel. Pak se vyhnula jeho kbelíku.
Přišla do sesterny, vyhledala kartu Helen Cabotové a našla si stránku, kde byl seznam naordinovaných léků. Přečetla si, že Helen má od osmi hodin dostávat přípravky MB3OOC a MB3O3C. Janet si nejprve nachystala infúzní láhev a injekční stříkačky, pak přip…
