SKLENĚNÁ NÁDOBA
Byla to jedna z těch věcí, co je mívají ve skleněných nádobách ve stáncích zábavních parků na okraji ospalých městeček. Jedna z těch bledých věcí, co plavou v lihovém roztoku, vznášejí se jako ve snu, hledí na vás očima bez viček, hledí, ale nevidí. Jaksi se hodila do pozdního večera, v němž jedinými zvuky bylo cvrkání cvrčků a vzlykáni žab kdesi vzadu v mokřinách. Jedna z těch věcí, ze kterých se vám zvedá žaludek - jako když vidíte v kádi v laboratoři naloženou ruku.
Hleděla na Charlieho a Charlie hleděl na ni.
Hleděl dlouho a jeho velké, popraskané ruce s chlupy na hřbetech svíraly provaz, který držel zvědavce v patřičné vzdáleností. Zaplatil si svůj deseticent a teď se díval.
Připozdívalo se. Kolotoče už jen líně a ospale pocinkávaly. Jezdci smrti vzadu za stanem kouřili a kleli nad pokerem. Světla zhasínala a na cirkus se snášela letní tma. Lidé se po skupinách i zástupech rozcházeli domů. Kdesi se rozehrálo rádio, pak zmlklo a nebe nad Loui-sianou zůstalo široké a hvězdně tiché.
Ale Charlie vnímal z celého světa jen tu bledou věc, zapečetěnou v lihovém vesmíru. Brada mu klesla, ústa měl otevřená do růžové jeskyně, v níž byly vidět zuby. Díval se zmatenýma, obdivnýma a tázavýma očima.
Někdo se objevil ve stínu za ním, vedle Charlieho hranaté výšky byl malý. „Copak," řekl ten stín a popošel do záře žárovek. „Ty jsi tu ještě, kámo?"
„Jo," odpověděl Charlie Jako ve snu.
Principál ocenil Charlieho zvědavost. Kývl směrem ke svému starému známému ve skleněné nádobě.
„Každýmu se líbí, tak nějak divně, řekl bych."
Charlie si třel bradu. „Už jste - jako - někdy přemejšlel - že byste to - teda - prodal?"
Principál vyvalil oči, pak je zavřel. Zavrčel: „Ne! Táhne to zakazníky. Rádi koukaj na takový věci. Fakt."
Charlie zklamaně vzdychl.
„Teda," uvažoval principál, „kdyby člověk měl prachy, je možný-"
„Kolik peněz?"
„No, kdyby člověk měl -" principál odhadoval, odpočítával cenu na prstech a pořád přitom sledoval Charlieho. „Kdyby člověk měl tri, čtyři, řekněme sedm nebo vosům -"
Charlie ke každému zvednutému prstu vyčkávavé kývl. Principál povzbuzené zvedal sumu, „- třeba deset dolarů nebo patnáct -"
Charlie se zamračil, celý ustaraný. Principál couvl:
„No, kdyby člověk měl dvanáct dolarů -"
Charlie se usmál. „Pak by si klidně mohl koupit tu věc v ty sklenici," uzavřel principál.
„To je zvláštní," řekl Charlie. „V kapse mám akorát těch dvanáct babek. A napadlo mě, jak by na mě lidi tam u nás v Divoký Díře hleděli, kdybych přines něco takovýho a postavil si to na polici nad stolem. Jo, ty by si mě pak jinak považovali, to se vsadím."
„Tak teda poslyš -" řekl principál.
Obchod byl uzavřen, skleněná nádoba uložena na zadní sedadlo Charlieho povozu. Kůň při pohledu na ni zahrabal podkovami a potichu zaržál.
Principál vzhlédl k Charliemu s výrazem, který vypadal skoro jako ulehčení. „Stejně už mi ta zatracená věc lezla na nervy. Nemáš proč děkovat. Poslední dobou už mě o ní napadaly věci, divný věci -ale kuš, zas kecám. Nashle, kamaráde!"
Charlie vyjel. Holé modré žárovky se ztrácely jak umírající hvězdy a vůz i koně zahalila otevřená temná venkovská noc Louisiany. Byl jen Charlie, cvrčci a kůň, který podkovami odpočítával čas.
A skleněná nádoba na zadním sedadle.
Kymácela se dopředu, dozadu, dopředu, dozadu. Mokře to žbluňkalo. A ta chladná šedivá věc sebou ospale plácala o sklo, hleděla ven, hleděla, ale neviděla nic, vůbec nic.
Charlie se naklonil dozadu a poplácal víčko. Ruka se vrátila, byla cítit tou zvláštní tekutinou, studená, změněná, rozechvělá.
„Ano, pane!" pomyslel si, „ ano, pane!"
Žbluňk, žbluňk, žbluňk.
V Divoký Díře rozhazovaly brčálově zelené a krvavě červené lampy blikavé světlo na skupinu mužů, kteří v hloučku posedávali, mručeli a plivali kolem sebe před místním koloniálem.
Poznali vrzání a skřípání Charlieho vozu a ani je nenapadlo otočit hlavy s umolousanými vlasy, když zastavil. Cigarety jim svítily jako světlušky, hlasy připomínaly žabí skřehotáni za letních noc…
