Tisíc a jedna noc
Stál a díval se na holčičku. Měla dětsky velké a mírně rozšířené oči. Jednou rukou si podpírala hlavu – ležela na boku. Stránky v knížce, kterou měla před sebou, se zlehýnka obracely. Dlouhé hnědé vlasy se jí kroutily do prstýnků. Byla to krásná holčička.
„Do pytle!“ zašeptal zloděj. „Tady přece nikdo neměl bejt!“ V duchu dlouze a přesmutně zavyl. „Ahoj,“ řekla holčička. Nevypadala vylekaně. „Co tady děláš?“ zeptala se ho a pak ještě dodala: „Ty máš naše klíče?“ Podlamovaly se mu nohy. „Do pytle! Tohle je teda tutovka. Panenanebi, za tohle bude další flák!“ Nemohl ze sebe vypravit ani slovo. Bylo nad slunce jasnější, že teď už se s ním nikdo mazlit nebude. Pomalu se sesul do křesla proti ní. „Tak co tu děláš?“ chtěla vědět. „Ano,“ řekl a pokýval hlavou. Viděl sám sebe s páskou na rukávu. „Naši ti půjčili klíče, ať se na mě podíváš, viď,“ pomáhala mu holčička z bryndy. „Dělají to často, když jdou k sousedům, ale většinou se na mě chodí dívat máma.“ „Ano,“ řekl ochraptěle. „Šel jsem pro víno, a tak mě napadlo, že se na tebe mrknu.“ Podívala se na hodinky. „Přijde maminka?“ zeptala se. „Slíbila to přece…“ Zadíval se na dveře. „Ááno…“ vysoukal ze sebe. „Říkala, že přijde, ale teď jsem zapomněl kdy.“ Podívala se znovu na hodinky. „Za půl hodiny mně přijde dát druhou pusu.“ „Druhou pusu,“ opakoval po ní. „Ano, ano, říkala, že druhou pusu ti přijde dát za půl hodiny. A taky mě prosila, abych tě moc nezdržoval. Jenom abych se podíval, jestli ti nic nechybí, jen se mrknul a zase šel.“ Opatrně se zvedl. Stál a uvažoval, co dál. Holčička ho pozorovala. Ruka se mu trochu třásla, ale přinutil se a pohladil ji po vlasech. „Tak, a teď už zavřít knížku a pěkně spát!“ pokoušel se napodobit hlas své matky. Její matky? Matky vůbec. Když se nad ní sklonil, objala ho rukama kolem krku a dala mu rychle pusu. Strnul. Tohle je tedy situace! V hlavě měl cvrčka jak bábovku. Pak se otočil a šel ke dveřím. Snažil se vzpamatovat. Možná že to nakonec nedopadlo nejhůř. Ted jen rychle vypadnout. Ještě jednou se otočil a spiklenecky mrknul. Zmáčkl kliku.
„Počkej!“ ozvalo se za ním. Neměl sílu se na ni znovu podívat. „Taky bys mohl být zloděj…“ Cítil, jak se mu krev těsná do břicha. Vstala z postele a přešla přes pokoj ke stolku s telefonem. Pod ním zahlédl nějaký papírek s číslem. „Zavolám teď nahoru a řeknu mámě, že si s tím pánem, co přišel pro víno, povídám a aby o mě neměla strach. A že sem nemusí chodit dávat mi druhou pusu.“ Stál a civěl. Zvedla sluchátko. „Nedělej to,“ zašeptal. Prohlížela si ho opatrně. „Ale jestli jsi zloděj, tak přece musím někam zavolat, něco musím udělat, jinak nám ukradneš všechny věci!“
Přešel k ní. Vzal jí sluchátko a zavěsil. „Prosím tě, nedělej to! Já teď pudu a už se tady nikdy neobjevím. Nic nevezmu. Všechno zůstane jen mezi námi a nikdo se o tom nedoví.“ „Takže seš teda zloděj,“ pozorovala ho přivřenýma očima. Odkašlal si. „No… máš pravdu, neměl jsem sem chodit.“ „Takže seš loupežník, co krade?“ řekla s mírným zájmem. „Něco jako Petrovský?“ „To snad zase ne,“ zamumlal. Počítal, jakou má šanci. Kdyby okamžitě vyrazil přes tyhle dveře, klička chodbou a tři patra dolů, bráno po pěti schodech. „Nic na tebe neřeknu, protože jsi hodnej zloděj. Zlej zloděj by mě nepohladil,“ ozvalo se z postele. Narovnala si peřinu a usmívala se na něj. Když mě chytnou, uvažoval, vynese to tak tři roky. Tři roky v ťurmě. Čaj z tarase a všechny tyhle ptákoviny. Dobře to znal. Stůjte! Jděte! Stůjte! Jděte! Tři roky. Do pytle!
„Seš hodnej a mně se líbíš, i když seš zloděj. Vypadáš jako z televize.“ Protáhla se. „Jak se jmenuješ?“ Připadal si jako absolutní idiot, když řekl: „Josef. Teda Pepa. Kamarádi mi směj říkat Pepé.“ „Budu ti říkat Pepé,“ slíbila. Teď mi ovšem budou říkat Matěj, uvažoval. Matěj ze mlejna. Znovu se posadil. Pozorovali se navzájem. Pokoušel se také o úsměv, ale koutky mu zatraceně vázly. Jeho strach dostával zvláštní, komickou podobu. Legrační strach to byl. Jako míval na řetízáku. Ale strach to byl…
