Balada štědrovečerní
Učitel šel rychle po zasněžené cestě k budově školy. Měl pravou vánoční náladu. Přátelsky pokynul hloučku dětí, zadupal na rohožce a zmáčkl kliku. Velkou mosaznou kliku, těžkou už napohled. Dneska je ale mráz, pochvaloval si. Měl rád tohle počasí o Vánocích. Pohladil tu krásnou kliku. Co kdyby ji olízl? Zkusit, jak dlouho to trvá, než se jazyk přilípne. V životě o tom už tisíckrát slyšel, ale nikdy na vlastní oči nic podobného neviděl. Někdy to vyzkouším, řekl si, teď na to není vhodná chvíle. Svižně vyběhl schody.
Blbštajn přišel do třídy a plácl aktovkou o lavici. Byla lehoučká, nezatížená knihami nebo nějakým penálem. Měl v ní krabičku cigaret a někde na dně zmačkanou pětku. Sesul se na židli a znechuceně se rozhlížel. Díval se na spolužáky. To oni mu přišili tuhle přezdívku. Bylo mu to jedno. Bylo mu jedno, že pět a pět je deset. Kašlal na to, že jsou Vánoce. Byl to Blbštajn. Rád kouřil a potuloval se po ulicích, kouřil a poslouchal řeči dospělých. Jediné, co si přál, bylo být už konečně mezi nimi. Mít peníze a auťák a vykvajznout se na celou školu v čele s tím nádivou, co se z něho pořád snažil něco udělat. Nechápal, jak může někdo klesnout tak nízko, že dělá učitele. Hlídacího psa, co vás nutí sedět, poslouchat a hlásit se. Ale co, za pár měsíců už vypadnu a sbohem, pane učiteli!
Byl o dobrou hlavu větší než ostatní spolužáci a pod nosem měl první opravdové fousy. Byl nejsilnější. Není to chlap, uvažoval, když se díval na učitele, jinak by ho včera pořádně zmáčknul, když ho načapal na záchodě. Blbštajn se usmál. Namaloval si nad záchodovou stěnu, tam co končí asfalt, křídou terč a trefoval se. V tomhle byl mistr. A pak se objevil tenhle tajtrlík. Stál tam a bylo na něm vidět, že neví, co říct. Blbštajn se na něj drze díval a pak mu přede všemi povídá: „Chcete to taky zkusit? Jestli se dneska necejtíte, tak vám můžu dát fóra.“ Ale učitel odešel. Jó, je to srab.
Učitel měl pořád výbornou náladu. Nevěděl sám, jak je to možné, ale Vánoce ho vždycky takhle potěšily. Cítil se mladý a silný, což byl, a zároveň citlivý a chytrý, což o něm často říkala jeho krásná kolegyně. Tyhle svátky prožijí spolu. Zadíval se oknem na jiskřící sníh. Čekají ho báječné dny. Nějaký Blbštajn na tom sotva něco změní.
„Hoj, ty Štědrý večere, ty tajemný svátku…“ recitoval nahlas a s protektorskou laskavostí si prohlížel své žáky. Sledovaly ho však Blbštajnovy oči. Sledovaly ho a braly mu potřebný klid. Mělké, indolentní, k uzoufání vodové.
„Hospodáři štědrovku, kravám po výslužce…“ odříkával učitel a v duchu si pomyslel, že mu možná křivdí. Je to sice ignorant, ale třeba i on bude mít jednou svou velkou chvíli. Každý máme své velké chvíle.
Učitel stál před ním na stupínku a slintal si na kravatu. Na mě je všechno tohle moc krátký, myslel si Blbštajn. Jen co vodsad vypadnu, tak se zařídím. Prej hrachu jeho družce… Di do háje, chlape! Líp než ty se teda zařídím rozhodně, to si piš. Vo takovýhle fešáky v mým světě ani nezavadím. Nebude tam pro ně místo, a pro tyhle básničky jakbysmet.
Zazvonilo. Učitel si sebral věci, popřál všem hezké Vánoce a vyběhl ze třídy. Když skákal do schodů, snažil se pěkně pružit v kolenou. Zlehka zaklepal na dveře krásné kolegyně. Oba celí zrůžověli, když se domlouvali na dnešní večer. Celý svět zrůžověl. Seděl teď ve sborovně a neměl stání. Ale slíbil kolegyni, že na ni počká až do večera a pak že odejdou společně k němu. Doma měl všechno přichystáno. Stromeček s láskou ustrojený, dárek v hedvábném papíře, i cedulku si včera pro jistotu krasopisně napsal. Díval se oknem do kraje. V příjemném snění si ani nevšiml, jak se v tuhle dobu rychle smráká.
Blbštajn se procházel venku a pokuřoval. Ne že by zrovna neměl kam jít, mohl zůstat doma, jenže co tam. Matce to bylo jedno, ta měla spíš radost, že od něj má pokoj, protože tam zas má toho frajera. Vánoce, říkal si, jsou pěkná pitomina. Všichni se na sebe najednou tvářej, a co z toho? Jo, něco jinýho by bylo mít krásnou ženu …
