Stavitelé chrámů (Otokar Březina)

STAVITELÉ CHRÁMU

Viděli jsme zástupy nesčíslné. Ponurou majestátností věcí
kráčeli smutni. Cizí byly si duše, jak by každá z jiného světa
po tajemném ztroskotání zachránila zem. 
I snily o svých ztrátách.
 
O samotách uprostřed magických lesů, nad nimiž slunce
podobno ptáku se zlatými křídly nekonečnými brázdilo éter;
celým vesmírem letěla jeho píseň o slávě a života harmonického,
o zázracích tvůrčího jitra v zahradách země a podmořských nížin,
v modrých prériích vzduchu a vody:
v oceány se sklánělo v žízni a pijíc rozvlnilo je bouří,
v jeskyně ametystové pod ledovci západů do hnízda horských růží šlo spáti
a jeho sen viditelný, hra tisíců bratrských sluncí,
tančících v rytmech hudby melancholické, vznášel se nekonečnostmi
zářící láskou. Noc dávala hovořit květům o jejich léčivé síle
a opojení, jež dřímá v hroznech a máku. Znali jemná slova,
jež jako rozhozené zrní lákají ptáky. A zvířata lesní,
která neokusila krve, je přítulně navštěvovala.
 
Snili o městech, jež vládnou nad zeměmi. O rozkoši práce,
slavnostním zvonění kladiv, zkrocení ohně, závratích boje,
signálech jízdy, sladkosti nebezpečenství, hrdosti dávajících,
smělosti ruky, jež hází tajemné sítě nad národy,
a o slovech, jež jako smolné věnce padají na města nepřátelská.
 
O pýše orlů na horách osamělých, jejichž vířící křídla
rychlosti letu zdají se nehybně ztuhlá jak z kovu
a stačí zrakům protínajícím soumračný vesmír jak hvězdy.
 
O rozkoši zničení, triumfální jízdě cyklónů nad rovinami,
požárech lesů, ledových vichřicích pólů, o démonickém výsměchu živlů,
které v řinčení přetrhaných řetězů blesky vybíjejí se v chaos.
 
O tragické žízni hledajících, honbě, která tajemství stíhá
cestami nesčetných světů, ústících v jediném světě,
zmateně pobíhá tisíciletími, číhá na předvěkých pohřebištích
a jako na skoby řeřavé ještě, dokuté právě posledním úderem kladiv,
na slunce věší svá tenata neviditelná
a lovecké sítě spouští v plamenná moře, která je tráví
jak pavučiny. A odsouzená hledati věčně
mate se mlčeními, která si kolem ní odpovídají
v magických dotknutích rukou, v agónii mučených zvířat,
v početí zakrytém blesky, v šílenství ztrhaných zraků i v pýše
zahrabávající do země stopy, jimiž jsi kráčel.
 
Snili o rozkoších nejistoty a hry, rozčilení tržišť,
o zmatku tisíce jazyků, pokřikem plnících duši jak přístaviště,
kam ze všech moří se vracejí lodě a kde orgie bázní,
nadějí, krve a hříchu přehlušují hukot moří
a pozdravnou střelbu a orchestry přijíždějících.                

— 1 —

ZEM?

Svět rozkládá se za světem, 
  za hvězdou hvězda, když půlnoc se tmí, 
  a mezi nimi je jeden, krouží kolem bílého slunce, 
  a let jeho hudbou tajemné radosti hřmí, 
  a duše těch, kteří nejvíce trpěli, 
  do něho vejíti smí. 
  
Sta bratří řeklo: Známe tajemství jeho, 
  mrtví v něm vstávají ze sna, živí v něm zmírají snem;
  milenci řekli: Přílišnou září oslepí zraky 
  a čas jako vůně neznámých květů každého usmrtí v něm;
  a ti, kteří dovedli viděti tisíciletí, 
  s úsměvem ptají se: Zem?

— 2 —

POZDRAVUJEME JARO!

Pozdravujeme jaro! Když blíží se v jásotu bystřin, 
v mateřském pohnutí země, v zrychlení času a krve! 
V sen slávy nás větry ukolébaly. Slity v oddechu omamujícím 
třesou se růže a slunce, rytmy ňader a písní! 

Pozdravujeme jaro tvé práce! Sta rukou neviditelných 
pracuje s námi. Stínem pohybu jejich je jiskření světla. - 
Hlasy hmyzu, jak cvakot tajemných hodin, zní z pole jetelového 
a jak úder číše o číši z komnat vůně ve květech kaštanových. 

Pozdravujeme jaro jež přináší bouře! A v žáru svých blesků 
zápasy lásky, k úsměvům bělostnou záři a v rosy krystalné lázni 
k bolesti sílu. Pohledem krásy zadrží ruku sebevražednou 
a dá duši sníti o vznešeném šílenství heroismů. 

Pozdravujeme jaro, jež volá tisíce jar! Slyšíte odpověď jejich, 
jak ze všech světů se třese, vesmír, jenž o svých nadějích zpívá? 
Zlaté petrklíče jiskří se v azurných lukách, hvězdy jak oči 
se otvírají, extase lásky z nich vytryskla slzami světel! 

Pozdravujeme jaro, pupence ohnivé vůně v myšlence bratří! 
Do své zahrady slyšíme ptáky všech zahrad. A naše slova 
se sněhem kvetoucích třešní padají k zemi a jako královny včelstev 
do výše vzlétají na svou svatební cestu a vracejí se dávati život! 

Pozdravujeme jaro, vodopád mystické řeky, 
jež z ledovců v hloubku se tříští, milion jisker, duha tvým sluncem, 
a v jasmínů vířící pěně se slévá a mlčením věků 
jak mezi skalami k moři se valí světlem zatopenému. 

Pozdravujeme jaro! Hle, dni se střídají s nocí 
jako okna anděly malovaná s kresbami symbolickými, 
v nesmírno sklenutá k éterickým obloukům chrámu tvého, 
kde všechny plameny lustrů svých rozžal jsi o Vzkříšení. 

Pozdravujeme jaro! Vítáme netrpělivost duší! 
Třesení křídel zesílených! Odvahu zraku zjasnělého! 
Nekonečnosti čekají na nás, jiná slavnější jara, 
věčností hřmící písně, vysvobození! 

— 3 —

Kompletní kniha ke stažení (ePub, PDF):