Stavitelé chrámů

Otokar Březina

46 

Elektronická kniha: Otokar Březina – Stavitelé chrámů (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: brezina09 Kategorie:

Popis

Otokar Březina: Stavitelé chrámů

Anotace

Otokar Březina – životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Žánr

Název originálu

Baumeister am Tempel

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Stavitelé chrámů“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Se smrtí hovoří spící…

Hle, hodina, v níž se přitíží ještě těžce nemocným
a láska nabývá vševědoucnosti.
Přes všechny moře a pevniny letí k nám tisíce hlasů,
jimiž jak žalmy jednoho choru bratří bratřím odpovídají.
 
— Dohořel západ, se smrtí hovoří spící a naše města
už ztichla. Ztraceným břehem je země v moři nekonečností
a nad ní sestydl blankyt, baldachýn otevřené jeskyně
basaltové,
která vyvřela ohněm. Jen ohlas tvých oceánů v ní kvílí
a jejich zpěněné vlny sem šlehají tragickým tichem
a výsměšně jiskří se ze tmy náplavem jemného zlata,
smytého z ostrovů nesčetných vzdálených světů
nepřístupných. A my zde zajatí tvoji!
V bouři, jež valí se věky a pod sesutými slunci do 
výše stříká,
šum rákosí nad hnízdy zkrvácenými…
 
Nikdo nad nás tajemstvím času se neblížil chudší k smrti:
neboť i bolest zrá staletími k své dokonalosti
a ovoce její, plné mystických jader, hořkne mnohými slunci.
Ničeho z toho, co slíbila svým dětem, nám nedala země:
někdo neviditelný zatížil příliš váhu osudů našich
a aby srovnána byla, měli jsme jenom závaží slzí.
Uprostřed bohatství života k nasycení všech žízní
byla zářící bělost kořisti naší jak fantomy oblak,
táhnoucí v illusi klamnými hloubkami zrcadel vodních.
A sítě, předené loviti v nekonečnosti, uvízly na dně
v tlejícím nánose tisíce jar.
 
Dni naše nejsladší byly jak dusný sen šťastných z jiného 
světa,
z něhož procitnou bledí a s chvěním
po celá léta si ho připomínají…
 
Tisíciletí čekali jsme ve tmě tajemství tvého
ukolébaní lahodou věčného rythmu v dřímotu nenarozených:
jak stalo se, že světlo této země vniklo až v hloubku 
odvěké noci
a otevřelo nám oči pro slzy a slunce?
 
Ah, spáti ještě tisíciletí! a nechati kroužiti světy
kolem propastí ohně a padati uzralá zrna na klasech 
konstellací
v černou půdu etheru tvého, v záhyby tvého klína,
nekonečnem rozprostřeného!
 
A žádá-li utrpení našeho tajemná spravedlnost,
proč nemluví zřetelně k našim duším? Kdo před námi kráčel
a vyřezal znamení do kůry stromů pralesa tvého,
jimž nerozumíme? A vlčí jámy pokryl větvemi květů?
Proč slova proroků zní jako halucinace
k našemu sluchu? A v noc naší bázně, v houštinách 
lesních,
jiskří se stejně fosforné oči i hvězdy? Nemocni příliš 
tušíme nemoc
v extatickém proměnění tváří, v zářící bledosti svatých
i v slovech příliš hýřících světlem. A k naší smrti
nemocí stala se pravda.
 
Tak jdeme, smutni, a žena, družka naše, marně tajemstvím 
zraků
mluví k nám o nesmrtelnosti. Marně do úsměvu svého
jak v závoj nebeských světel halí panenskou bělost
svého těla. Marně, laskavá, slibuje zapomenouti…
Noc tisíciletí odňala bratrskou čistotu pohledům našim
a rozklenula se mezi dnem muže a mezi dnem ženy:
klamné své ticho jak stíny za každým polibkem šíří do 
nekonečna
a její paprsky hvězdné jsou ranami blesků, jimiž umírají
ti nejvznešenější. Dni našich duší nikdy se nepotkávají.
Slunce, jež nad sebou stejně vysoko zříme,
je pro ni a pro nás rozdílno v ča…