Stavitelé chrámů

Proroci

Do měst, jichž věže a paláce zachví se jednou
zemětřesením, až oblaky neznámých tvarů
zakvílí hněvem, raněné blesky vlastních svých hlubin,
a oheň, jenž v tisíci ukrytých doupatech snil o své slávě,
až pohne se k pomstě po věky uvězněného,
a všemi jazyky svými vzkřikne tvé jméno,
a známou tvář, již ukazovalo věkům, promění slunce:
přicházejí, nepovšimnuti, vyslanci tvoji,
dobyvatelé království tvého.

Uprostřed hudby a tančících dívek a písní
naslouchají tvému svatému dechu,
jenž smrtelným zhasíná světla, však požáry světů
do běla rozdmychává;
v němž květy se nepohnou ani, když v jejich hlubinách víří,
však staleté skály drtí jak drobty vonného chleba,
pro jemné rty života čekajícího.
Hlas jejich, stržený vichřicí času, za nimi vane,
sladký jak vůně za nesoucím růže, hořký jak pochodní
dým;
a nejtajnější myšlenky vlastní, zaleklí vševědoucností,
nad sebou slyší v blankytech hvězdami zpívat,
pod sebou mlčet ohněm a tajemstvím v hlubinách země,
světel a nocí střídavý chor!

O tobě mluví a o tvé slávě,
o kletbě, jež leží na bratrství duší
a rozdělila řeč stavitelů; a jejich láska
ze staletí do staletí nad zemí bloudí,
jak léto ze sídel, kam věčně kolmo naráží slunce.
Ovoce nové vydává stromoví země,
štípené rouby jejich tajemných zahrad;
ale naděje jejich, schopné tak vysokých letů a písní,
stavějí hnízda svá nízko při samé zemi,
jak slavíci!

A když se přiblíží chvíle určení jejich, svět mrtvý
zatmí jim slunce; jako řinutí rány ze srdce milujícího
v krev se jim promění světlo; a před jejich zrakem
rozloží krajiny staletí příštích,
zářící novými konstelacemi.
Miliony se před nimi pohnou tvým dechem, jak vlny
věčného moře, jež v širokých zátokách zalévá zemi
a mění pevniny její v tisíciletích.
Po sněhu, jímž tajemství času pokrývá ozim tvé setby,
bosi, jak vyhnanci, půjdou a myšlenky jejich, nesčetný
zástup,
v tisíci šlépějích zakrvácejí
při každém kroku!
V útěku prchati budou přes hořící města budoucích věků,
jako po ohnivém koberci, prostře…