Stavitelé chrámů

Vigilie

I

Jak stráže tvé bdíme
na místech nebezpečenství;
před námi hranice svaté tvé noci,
za námi království spících.
 
Těžký dech bratří nám do tváří šlehá,
rozžhaven tisíci sluncí,
jež sálají před jejich zraky
ve snění uzavřenými,
pro nás už neviditelná.
A gesta jejich nesčetných rukou,
umdlených k smrti pracemi snění,
jež marně se hledají ve tmě,
a zmatená slova šeptaná ze snů,
dušená polibky stínů,
spojují naše duše
v nový smysl.
 
Hvězda za hvězdou hasne,
za světem světy,
vteřiny mrtvé
na orloji věků.
A ti, kteří z bratří se probudili,
sedají vedle nás,
ubledlí ještě tajemstvím spánku,
k vigiliím.
A přece, kolikrát, slabí,
záviděli jsme spícím!
 
Žár našich zraků spálil nám řasy,
když jsme je přivřeli mdlobou.
Všechna světla,
jež do rukou vtiskli nám odcházející,
vyhasla v našich lampách,
a my ještě bdíme.
Jen moře světelkující, plameny modré
nad poklady skrytými v hlubinách země,
chvějí se šachtami noci,
hornické kahany
z výšin světla sestouplých
dělníků-stínů.
 
A tušení našeho jitra v dálce!
Ve tmách symboly věcí,
mlčenlivé.
 

II

Slyšte! Paprsků píseň,
sluchová halucinace,
zahřmění zvonů neviditelných
do bdění vysíleného,
zaznívá k našim duším
přes celou hloubku země!
Odvrácená polokoule našeho světa
tam koupe se v slunci
příštího rána!
Kvetoucí zahrady ostrovů jižních
tam plují uprostřed moří!
Neznámí ptáci v oblacích jisker a písní
snesli se nad lesy palem!
Sv…