Malířské kousky brouka Pytlíka (Ondřej Sekora)

O TOM, JAK HLOUPÉ KOZY STAVĚLY SNĚHULÁKA.

Byl jednou jeden dvůr a po tom dvoře běhaly dvě hloupé kozy. Nikdo je neuvazoval, tak si dělaly, co chtěly. Co chvíli honily nějakého psa nebo slepici a jednou se také zastavily před oknem. Z okna právě koukala peřina, větrala se.

„Podívej se, vystrkuje na nás rohy!“, řekla ta první hloupá koza. „To si nedám líbit!“, řekla ta druhá hloupá koza a už nabrala peřinu na rohy.“Já si to také nedám líbit!“, řekla ta první a také ji nabrala na rohy.

„Škrrr,“ roztrhla se najednou peřina a hned se počalo z díry sypat peří. Kozy se lekly a poskočily. „Fuuuu“, vyletěla do vzduchu oblaka peří, docela jakoby sněžilo. Kozy poskočily ještě více a prázdný sýpek jim spadl s rohů.

„Koukej, kozo, sněží!“, povídala ta první, když viděla oblaka peří nad sebou. „Jé, to bude dobře, budeme dělat sněhuláka!“, zavolala druhá. Ty hloupé kozy opravdu myslily, že už je zima, a chtěly dělat sněhuláka. „Seber trochu sněhu a válej to ke mně!“, vyzývala ještě ta druhá. Tak ta první opřela rohy a nohy do peří na zemi a chtěla je válet. Ale peří se jí rozsypávalo.

„Mně to nejde, dělej to sama!“, zamečela po chvíli s překvapením. „Mně to také nejde, méééé!“, mečela v odpověď ta druhá. „A mně to také na mé straně nejde, méééé!“, mečela první ještě víc. „A mně také nééé, méééé!“, mečela ta druhá ještě o trochu víc.“A mně vůbec nééé, méééél“, mečela ta první také ještě o trochu víc. A pořád se pokoušely válet z peří kouli. „Ale, když mně se to pořád rozsypává,méééé!“, volala zase ta první, „a mně také, mééé!“,mečela ta druhá. – A tak to vypravování staré myšky pokračovalo ještě dále, pořád samé mééé a nééé.

Malé myšky to dlouho nevydržely. Za chvíli spaly, jakoby je do vody hodil. Ale nejen myšky. Spal také motýl s obrázky, spal Pytlík a všichni, kteří šlis ním, a spali také ostatní motýli, kteří zůstali venku, aby si nepolámali křídla, a kteří poslouchali pohádky jen před dírou.

A spali a spali spokojeně celou noc, a až do rána se jim zdálo o kozách. Ach, to bylo radosti, když se ráno probudili. „A to jsme se pěkně vyspali, ty kujóne jeden!“ plácali Pytlíka po zádech. „Takové obrázky nakreslí na obyčejná motýlí křídla, kdo by to byl do něho řekl?“

A když se rozletěli, volali všichni na sebe po obou hloupých kozách: „Méé!“ A sotva někdo uslyšel odněkud“Méé!“, už odpovídal: „A mně to také nejde, mééé!“

Moc lidí to popletlo, hledali kozu, myslili, že se nějaká zaběhla, hledali ji po lese, po loukách, ba i po cvrčcích dírách, protože i odtamtud se ozvalo co chvíli: „Mééé!“ anebo „Nééé!“

A motýl s Pytlíkovým malováním se teď měl jako v ráji. Zvali ho do všech rodin, kde měli malé děti, které nechtěly spát, maminky vykládaly z jeho křídel pohádky a snášely motýlovi kdejakou dobrotu, jakou jen našly.