Boženě
— 1 —
STVOŘENÍ
Stvoření
I.
Jak na jehlách je pole,
prodchnuté obilím!
Klas v slunci skut
z slz, zem když nejvíc plála,
stéblo, jediný svůj protáhl si úd.
Ó hrdlo zúžené,
ó sílo vysálalá,
zlomený hlase,
tebou vysílím
svou úzkost, skandován se zrnem ve stodole.
Vzlyk skákal s ním
až na patro mých úst,
po cepu tep krev opřel o dálku.
Barvila vlnu beránků!
Jdou tiše:
i má slova žírná
a jak po hmatu
té nažky pampelišek,
nad krajem bloudící.
Kam, kam, mí poutníci,
na obloze tak čisté
nejsoucna rozžatého bleskem,
třesknem
o patu?
Kam, bratře v umírání,
liste,
zapadnem v dni světlém,
že ani zem s peklem
se vzdechu neubrání?
Osení tryskne!
V třmeni trav
stát bude vítr!
Uzda vody,
splav,
vlnu vzpne
a bok jí stiskne!
Vyrazí pramen!
Suk! Stádo!
Kámen
na trylek vzpomene si
a drolí, drolí se…
Toť drobounký smích skály,
pod nebesy
skřivánčí písně ozvěna pozdní z dáli!
Tak hrana doznívá,
i loučení, i sbohem
svou vůní vyvátou ve starém dopise.
Já v slovu, v rytmu krev,
jež do stěn slov zas bije
synkopy kopyt, hromem
a žene, žene mě na samý pokraj jejich,
nad propast vteřiny.
– Vírná a hrozivá
můj stáhla hlas.
Jen ještě ve stěžejích
pohnul se zotvírán pro výkřik jediný,
co, duše, jím by sebe dosáhlas,
když kdos tě upíjí a neulije,
ač pohár těla mého tak se třás.
Tak láska doznívá
a hrdlička se ptá,
kdo na ni žárlívá.
Ocúne vzúpění,
stísněné prsty v poutu
krve, jež ještě neví
a tápe rukama
a třísní roucho děví.
Ó naléhavosti,
když list se oddal svému pádu,
plod dotyku když podleh tíze
a padal list k své rodné bříze!
Ó naléhavosti,
tvůj val
už ztečen – strašný nápor kostí
na žerdích žeber rozevlál
cár krásy,
jenž teď vzpomíná si,
na housle boků jak jsem hrál
a písní zcházel;
scházíval
stín po špičkách mých na zahradu
a tam zcházel zase tmou,
mými rty jen vidomou,
na něž jsem ho doprovázel,
na rty, ústa svá.
Tak píseň doznívá
a bez lítosti.
Tak píseň doznívá,
má jediná!
A sama tak sama,
nikdy mě neopustí.
Snad jí jsem se jen zdál
a jí zas věčně budu!
Kam stoupnu hlasem,
nebesa má!
já jsem!,
z vzlykotu zauzlený sval
napřaženého údu.
II.
Buď!, řekl trávě jsem
a břitce svitla.
A čepel v hrdle mém.
Ta tráva tasená!
Ta nabroušená krása!
Hvizd,
tknutí ostruhou,
když střikne krev a pot,
pot, rosa mého masa,
bič výkřiku, šrám úst
a jizva slova jen,
buď!,
ze seče mých rtů,
má ústa sevřená
na ostří stébla, ťatá,
ťatá tmou mezi rty
a mlčím zkrvaven
a celý zaťatý,
však tráva, tráva, tráva rozevlátá!
Buď, nekázal jsem vodě
a přec se třásla až po okraj, nahá.
Nádobo tichá,
nepohnutá, v shodě
s hladinou mého víčka, spíš.
Spí voda, spí a dýchá,
jak v hroznu již,
když slunko žíznějíc v něm, váhá
skanouti slzou na dno blaha
pijákova a svého snu.
A kdesi v tísni padá hvězda;
hvězdo, když nic, už nic se nezdá,
kam já, kam, kam klesnu?
Paprsku slova, ještě znící,
zapal mou sestru, létavici,
ať plá mým ohněm, padá, kane,
slza po tváři milované
oblohy nad naším, nad řekou;
když se stmívá,
je smutná též,
ach, co si zpívá,
čí písní hyne dalekou?
Buď, nekázal jsem vodě
a tryskla voda!
Ve voji
vln z očí mojích tlačila se;
a smutek sám to, opuštěný mnou,
co sobě jen se oddá
slzou tajemnou,
tou vodou, sebou opouštěnou zase.
Ach, jak se nebát,
slasti!
Kdo se nebojí
propadnout jeho kvílející kráse,
to kráse, s kterou cosi pramení,
a smutek sám to, toho, co není,
jen v řase mní se nestvořeno třásti.
Ó sílo v rameni!
Však odkud, odkud rámě?
A slza?, po tváři jež tápajíc
zas oblásek svůj, poznává mě,
ztracený a zapomenutý,
v tom toku pouhý na dně kámen.
Zpívá to on anebo pramen?
Smutku, ty,
toho, co se teprv pění
do podoby své a zníc,
v mém pláči hledá utišení?
Zpívání mé, mé naříkání,
vítr a nikde nemá stání,
déšť šelestící bez přestání,
rovina, která končí plání,
bez konce marné milování.
Ó naříkání, zpívání mé,
to ticho jen se sobě brání
a samota, když osamíme,
já a ona, nebo někdo z nás.
Jaké to noci držím se prsty řas?,
a nebožtíci, když jim v taji
nehty travou zarůstají
a pak hrají.
Čí to struny,
větru, luny
přebírají?
Hlas
čí na kost suchý dul?
Jenom hlas a jenom sůl,
čí sypala se pláče? Koho
opustila do jednoho
slova, že teď nemá stání
a v mém snu bdí?
Tím, co není,
vzpomíná si
v zapomnění
ztroskotaného to těla
na mé vlasy:
– lesk jim ubdí!
A pak padá jeden vlas,
padá vlas a do skonání
zní, když struna oněměla,
co se chvěla s prsty řas.
III.
Zpívání mé, ó kolotání
slov, tanečnic marného času!
Zpívání mé, vod po kamení,
tak drásajícím jejich krásu,
panenskou krásu,
padající šat
hvězd, na jezu když zrak svůj klopí
řeka a sen, jen sen a strach
jí v ohlédnutí brání,
stát
a plyne, smutná v odcházení,
jak verše mé, jak moje stopy
bez uzdy a za zátopy
přetékajícího hlasu.
Opij
kraj!
hraj,
šum,
val
vlny!
Snopy!
V stéblech
zahrdlený
výkřik,
zjitři!,
stál
co v nich,
až slzy klasu
jako smích
se zazrní.
Dní
nadzvedni
dno!
Hlase, tas
krev z pochvy žil,
tni,
blýskej,
hřmi,
zař,
roztrhni
tmy!
Šílej si,
zešílej, hlase,
tase nás!
Vesmíre řeči!
Ticho dotýkané,
žahadly svitů zem,
zem nahni!
Džbán s vínem,
v seči meč, meč v seči
rýmem vzplane,
jazykem.
A jazyk v lůně úst
růst
duši uslyší,
tu vydásněnou slovem.
Buď!
Padni!
Buď!
Buď, písni nejvyšší,
má jediná i nad hřbitovem,
až praskne měch
a duch mých dud
zakvílí jako odnikud
a pohne rovem.
Samého mě tam neponech!
Při zvuku tvém,
zlatém jak sláma,
při zvuku tvém,
tak třeskutém,
že země otvírá se sama,
po údu probouzí se úd.
Kam dolehneš,
kam třeskneš jasem,
nebe, nebe, nebesa má,
já jsem!
Věž!
O sebe zase více sám
tak jako vše, co už je spolu.
Sám les, co je jich, všemi stromy,
sám topol, listím na topolu.
Ve větru zpívá, tančí, hrá!
Však tichne vítr. Tichnu. Mra,
ze spánku budím nevědomí,
já mrtvý ničím kolísám!
A o mě zase víc je samo
to v ničem nic, to prázdno v prázdnu,
dno na dno, nedodněné k ránu,
spánek, co spánkem spán, sám spí
a nikomu je žalováno –
voda se sama utopí!
— 2 —
Lom
Kameni,
tys tak tu sám,
ubalvanován.
Ó kameni,
v svém neuvidění!
Už odpověď
a otázka už ne,
už ticho zjevené
dotyku, nazpaměť
když hledá pleť
a tep
se ani nepohne.
Když dosmála se skála
a dopokřikovala
ozvěna na ozvěnu
lomem,
stěně stěnu
jak by podávala
v chvatu zrcadlovém.
Když dosmála se skála.
Ach, jak se smála
skála,
tříšťku ještě
drolíc smíchu,
jak se zhlídla
v okamžiku,
v křeči těla,
v kapce deště
u stavidla
svého sluchu
po výbuchu,
zplamenělá!
Slyšící se, oněměla
úst svých trhlinami všemi.
A jen lom, lom lomcuje se,
němý.
Vzduch se třese.
Stoupá prach,
nach
na nebesa
dívčí pleti.
Ó kameni,
tys vším tak sám,
co neodletí.
Ale tesá!
Balvaní!
— 3 —
Na počátek se ptám
Na počátek se ptám, jehož nebylo,
nepadal sníh a bylo nebílo,
vlas, tolik světla než se vznítilo,
ohnout se aby vítr mohl, čas
v kolenou trávy, vesmír holohlavý
kšticí svých komet prázdno rozevlást.
Vlas, struna strun, paprsek: daleko
jak by si zastýsklo, tak tence. Hle, i nic,
jež v sobě zbloudilo a bylo jablko.
A spánek znavený sní v šípcích o Růžence.
Tak voda tesknívá a sama, žíznějíc
po naplnění svém, k rtům zvedá utopence.
— 4 —
Improvizace, uprostřed s milenci
Vem oblásek
a hoď jej po vodě.
O hladinu brnkne.
Jen svého stínu dotkne se,
brnkne zas o hladinu,
již zřím i rozechvínu
polibkem po jasmínu,
když vítr nad ní snad
usnul a shodil šat,
šat ze sadu a sad
se v odkvítání dní,
i keř; ó nešťastní,
co šeptli – plátek spad.
A druhý, třetí!
Ač tak tiší,
neuslyší
odbíjeti
poupě čas
a malou chvíli.
Snad si oba
v zrcadlení
pomýlili
tvář a není.
Nepodoba
jenom čísi,
v dechu jejich
když se třás
list nedočkavý
a stvol trávy,
sen si křísí.
A svou hrudu
v tísni údů
hníst si, sní.
A sní, a sní, sní: budu!
Ó nešťastní,
co ve šlépějích
krok přespal jim
jen na vteřinu.
Noc to byla!
Okřídlila
prášek, prach a sloup a dým
i já se v slunci tetelím
a v zlatém rozechvění padám
zpátky zase na hladinu
k vlnám vnadám, k vlnám vnadám.
— 5 —
KŘÍDLOVKA
Píseň slunci
Slunce, ty silné po plameni,
na blány řek a potoků
bubnuješ povel k útoku.
A ryby nad hladinu zpátky
zlato ti vrací, vybuchují,
trosečních lahví všecky zátky.
Slunce, ty žhavé, v omámení,
dokud tak planeš, verš svůj kuji.
Nad řeku ryby vyskakují,
luk tvého svitu, ohnutý
paprsek vody podpálené.
A každý proud se vzhůru žene,
krev vrb, rdoušená pod pruty,
na palcát dme zas hlavu kmene.
A mák, mák, mák, ten bubeník
zelených řepnišť, taky tak.
V šlehnutí trav, až rosa střikla
pod kůži země, jazyk zmijí
kmitl se v chvilce, pouhý mžik
a růže se již nerozvíjí,
krvácející růže puklá.
Tak pukne jednou slunečnice,
však teď, štít slunce samý lesk,
zrcadlo jeho blesků, snímá
ten pohled upíraný zpříma:
jako by o činely třesk
a rozsypal se na tisíce.
– Hle, taktovka, to je můj dřík,
jenž tlačí hrubé barvy z tuby
na talíř řinčící, až vzkřik
jas ohnivý; slyš, praskot rána,
když jádra má doň zatnou zuby.
– Dřív kousnu, než jsem rozkousána!
— 6 —
Křídlovka
Ó křídla křídlovky mé,
třepotáte se zlatem.
A to, co poutá, smutek můj,
v pohybu náhle nezajatém,
v dechu, jímž všechno napřed zříme,
strach, úzkost, ticho v listu svatém
i lásku, když se prosmyká
skrz hrdlo a říc neumíme,
jako by vzlyk jej sukoval –
nese se dál a to, co lká,
je báseň moje – křídlovka,
rozechvívaná do kovova:
V bzukotu mosaz mnoucí ovád,
lesk brouků, racek chechtavý,
když radost stoupá do hlavy,
třesknutí hvězd, třpyt, jinovatka,
na drátě závrať zimy vratká,
prach, který v slunci rozptýlen
se nespřátelí s motýlem,
pel zmaru všeho, co zas vzlétá
nad pobořeným krovem světa
rozvířit drobným vzruchem nic,
vyceněný chrup slunečnic
a nebožtíka, jenž teď z masa
rtu svého marně úsměv drásá,
tětí, blesk, nohy vedví, krev,
plaz syčící po těle nahém
v okamžiku tak neváhavém,
že výkřik, nebýt smyčkou lasa
obtočený, se uslyšev,
zděsil by se sám sebe kdysi.
Křídlovko, zvuk tvůj nemyslí si,
ví jako vítr s listovím
a jazyk se svou milostnicí
v lůžku úst dusném, jako vím
i já, když s ní se zapomním;
ať vede svou, ať vezme řece
pramennou sílu, chutná v mléce
šťavnatou zeleň trav a pak
opře se rýmem o bodlák.
— 7 —
Koně vraní, nevraní
Kousek lesa, havrani.
Koně vraní, nevraní,
jeďte, vůz se nebrání.
Obloha, ta už si zvykla
na tmu, jež si hvězdy křesá,
tam, kde končí cípek lesa.
Ale luna, zda se svlíkla?
Krev se na tep uzamykla,
hvězda zhasla, hvězda blikla
a má úzkost s dechem spiklá
noci zatajuje mne, ať neví
víno o lístečku révy
tak ztraceném. Ach, ztracená jsi,
podobo duše, sen tě řasí
pod víčkem do neznámé krásy
per pavích. Svět když zaniká,
snad smutek hledá slavíka
a hrdlem tísněn, šeptán rtoma,
po bloudění se zdá zas doma,
jak ňadra dvakrát nevidomá
skrz prsty milencovy zří.
Vlasatý vítr polétavý
snad proto rozevlává hlavy
a ze sna, slyš, hlas koňadří
paprsek uchem ticha protáh,
co jenom spalo jako v notách.
Noc divná je to, havraní
a koně vraní, nevraní
pádí, to vůz je pohání.
Vůz Velký možná. Kdo ví, kam letí?
I nejletmější pohled ženy
navěky už je zapřažený.
Zjiskří se, prodlí na perleti.
A letí, letí, letí, letí.
Myšlenkou tajnou na objetí
skličuje hada; svinutý
zabloudí čas a minuty
dokola kolem sebe chodí.
V té chvíli nic se nenarodí.
Dům, vlaštovka a muž a lodi
se v očích jednou potopily.
Teď obraz jejich podnapilý
zrazuje na potkání den,
jenž odevzdal se, uviděný
až po krajkoví mořské pěny
i výš, bříz bílých nad koleny.
Rozmarýn tehda, popatřen,
uvadl a dál opadává.
Snad prší, střechy probouzené zní.
O čem snil šindel? O čem tráva?
Ach, někdy se mi jasně zdává,
že slyším nářky zpovědní.
Zem otřásá se, varhaní
a koně vraní, nevraní
jsou dusot sám, klus, zarzání.
Rosa a pot a pot a rosa
jablko třísní, mužskou paži
za úsvitu a nevyváží
tíž, marně bzučí vosa rusá.
Marně nadnáší hmyz vůni,
vůně květ, květ list, list klesá.
Oblak se vznese na nebesa
a prohlubuje jenom tůni.
Ach, marná slova, nezasluní
jas, jenž se přivřen dveřmi struní,
vesmírem prachu rozehrán.
Neslyšet nikde, nikde hran,
když lem se trhá tvého roucha,
koute, a v poutech outlých moucha
zmítá se marně sem a tam.
I já se tmami mihotám,
podoben ohni, nahotám
v tenatech utkvělého zraku.
Kdo na mě shlédl, že se zdám
jen opuštěnou latí vraku?
Co tone, v strachu hrdlo svírá,
sten stenem vrací zase lyra
a dál jej nese ke hvězdám.
Kterou z nich navždy uhraní,
koně mí, vraní, nevraní?
Ó ostruho, ó váhání!
Váhání potoka, říct: teku,
odedávna a nepřestanu.
Což může nebýt? Já se stanu.
I vlna jako po převleku.
Nenapodobí verš řeku,
a přec jak ona neskončen;
a nezačat, zní o ničem,
děvčátko běží za míčem,
míč zakutálel se, je pryč.
Snad do pekla. Což může nebýt?
Jistě už pláče někde v nebi.
Ach, nikdo neví, jak, jak je mi,
zatoulanému na měsíc.
Zakutálel se též, je pryč
to bělmo země vytřeštěné.
Co uviděla? Co ji žene?
Vypadlo šití z rukou ženě,
bezhlavý stín ční uraženě
a stěna šeptá cosi stěně,
až sesýpá se omítka.
To slzí zeď, lká, naříká
tak u sebe. Což může nebýt
byť jenom prach? Hle, stoupá k nebi!
— 8 —
Hodokvas noci
Jak z dálky slyšet: „Ještě sklenku!
venku je tma…!“ Či obráceně,
vykopli ji a tma je venku,
smutná, že už jí nenalijí?
Přitisklá ke zdi, ve výklenku
hlasem se vzruší, hned je v říji,
když tře se o něj v slasti zmijí,
na šepot umdlívajíc jej
jak na vůni zas orchidej
dešť tančící, dešť při odzemku.
Už s dechem jen, spíše s ním splývá
a skoro není; bezoká,
od civícího potoka
až po lunu se rozbolívá,
vzbouzejíc kdesi v hloubi mřenku,
zatímco kámen po kaménku
na pochod štěrk se dal a hrne
oblásky v krvi hrubozrnné
do soutěsek mých prstů zas.
Konečky nejsladšími pěti
dáno je tmě pak uviděti,
když nenahmatala už hlas,
kulaté ňadro, nad malvaz
jež opojnější šťávy tají.
Ať džbány dál se otloukají
na hrdlech svých! Ať hodokvas!
— 9 —
Mrtvé oči
Tak průvod jde, vine se hadem,
jenž za hlavu vůz černý má.
Opuštěný už očima,
tak vyloupen… tu leží, ladem
mrtvý a souká si ho tma.
Ty oči! Zlhostejnělýma
víc ani lístek nezachycen,
jak tápal by v nich po svém jméně
– i poupě, náhle neuzřené,
jež začalo hned opadat,
když prázdno v zracích našlo jícen
a věrnou tíhu svoji pád
v odkvétající jeho kráse.
Tak láhev jednou zadívá se,
vyhleděná až na dno své
tolika doušky – poprvé
skleněným zrakem a hned slepá.
Ó víno, kterak v živých tepá,
rozsvěcujíc krev v ložnicích!
Teď bez sebe, i pláč, i smích,
i vyražený dech – sám, ničí!
Kde hrdlo je, hruď, která sklíčí
tu volnost jeho, sílu dá
zhasnouti svíčku. Plane dál,
však tělo, které opodál,
zimomřivá víc nerozsvítí.
Jen plamen, jak by někdo hrál,
na tenkém knůtku svého žití
s jepicemi si tancoval.
Tak patřívá zem šlépějemi
doznívajícím za krokem.
A stále v sloup, v snu hlubokém,
z důlků svých nevyvrátí zemi.
Radš vlnu stíhá potokem,
a nejraděj blíž té, co v dáli
ucha se chytá, utichá-li
a vyslyšená veršem zní
– jako bys práskl do koní,
i ona, náhle bez otěží,
sebere stopu za stopou
a básní běží; těsto válí
pohybu svého do obludna
a kapka hyne potopou
a nikde, nikdy není u dna.
Však přece, hle, jak tíhu vzmáhá!
Toť gesta, vzrůstající v sval!
Jako by on je vyváhal
z rukávců teprv, dávno nahá,
v šlehnutí slunce, ve výtrysku
krve do paží vzlétavých,
ve varu, v pěně, v třpytu, v písku,
když vítr vlas je, vlasy vích,
vích oheň, oheň sláva dýmu
a v dýmu stoupáš do hlavy mu,
Bohu, hvězd kolotání hníst,
ó tanečnice! Tanečník,
můj v hrdle zadržený vzlyk
ať nestrhne tě k neživému!
— 10 —
LÉTAVICE
Hovnivál
Ach, jaký skvost a jaký val
chudobné země zdejší!
Veliký modrý hovnivál
ztéká jas nejpříkřejší.
Den slunný zdá se zaštítěn
tím tvrdým jeho leskem,
jak já, když mluvím do čtyř stěn
těch veršů tady v teskném.
— 11 —
Březen
Nebe zkoumalo svou hloubku v kaluži,
tálo a byl březen právě.
To pak stéblo trávy něžně unoží
a zeleně je té trávě.
Jako lístku, který rozmyslí si
v sobě číst a vytasí se se vším,
o čem snil a co mu přes obrysy
válo tenkrát lesem zašuměvším.
Nevěděl ještě, co je dělat ucho
větru a vítr, koho se zeptat má,
kam na nocleh, kde spát, když je mu ticho
a nejraděj by nebyl mezi živýma.
— 12 —
V mrazu
Spiknutí včel, žahadla zimy
a vzduchem šijí; keř se sklání
nad tím šitím meluziny.
Drát je samé navlékání.
Chvící se hlas v něm laská jíní,
tak něžně bortíc odhodlání
říci, co radost nezastíní.
A z běloušů jsou koně vraní.
Můj smutek těžce vzpjal se jimi,
však sotva růží krev se brání,
když jehlami mráz po kůži mi
v šíleném tančí tetování.
— 13 —
Vzplanutí
Znáš chvíli? Měsíc dorůstá a had,
vztyčivší hlavu v pohnutí,
naslouchá krvi, do taktu jí vpad
a jme. Znáš chvíli uštknutí?,
když temná hudba rozlévá se v nach
té hlíny zevnitř pálené,
jako by dech, jímž, Bože, na vahách,
rozkolísals klid kamene
a prodlel jím též v nás, vstal z lože žil,
a v nevýslovnu žízně mé
opřel se o dno pramene,
až vzlykem šťáv se zahrdlil.
— 14 —
Návštěva
Hodiny po svém, nocí šly si,
nocí, jíž přibývalo s hlasem,
když v strachu šeptal jsem si, já jsem!
Veliká, pustá, cizí ústa čísi,
čí?, ptala se však, zaslechneš-li,
krok za krokem jak z lůžka vstává,
těch, kteří po koberci přešli.
A ticho po nich opadává.
I s tváře krev, jak po mně sahá,
po známu ruka nevidomá.
Na chvíli v snu mém zase doma,
tak tápe po tapetách, váhá
v příbytku starém nových lásek.
Hle, stůl a židle! Prostěradlo
jako by v smrti neuhádlo
svou barvu, když doň měsíc zasek
spár krutý, zatím skříň co cení
do pokoje svůj obrys rysí
a zuby bílé odchlíply si
rty k bezmasému políbení.
— 15 —
Večer
(otci)
Kdosi si píská na ulici
a chodí pořád tam a sem.
Kdosi si píská, žalující
vítr se stulil do rtů, s psem
pes druhý vyje; snad si stýská
v tom tichu, ve tmě, v plískanici
daleký vítr pod lesem.
Cítím jej jako dech tvůj zblízka,
vím dobře, chceš mi něco říci,
ty tam však, já zas tady jsem.
— 16 —
Žal
Strop nade mnou je popukaný,
jako by ze své pouště hledal
cestu a bloudil trhlinami.
A nitky těchto tykadel,
kam dosahují, všude samy,
nedotknuta mých očí zem,
jen dlouhý pláč, pláč potrhaný
a žádná, žádná ze švadlen
jej nespíchne, ty včelko ani.
Snad jenom s tváře mojí padá
jak potok, co tak náhle klopýt
na obláscích a horempádem
ozvěnu jejich drobných kopyt
zakrýval špatně krásným splavem;
snad jako on i slza ráda
provází jenom čísi vzlyk,
co by si počal sám a sama,
po vodě pluje kapesník
a nemá, kam by žal svůj schoval.
Pradlena malá ztratila jej,
maličký ztratil pradlenu,
voda mu zpívá hajej, dadej,
spi, já tě nedám žádnému
– kdo by mi slzy osušoval!
— 17 —
Dívka za oknem
Tak padá lístek unavený
do vody a voda za ním
nic neví o tom, plyne dál.
V okně se mihl obraz ženy
a obzor hned se rozžíhal,
když blesk jí v ruce hřeben k skráním.
Ten bezděčný a malý pohyb
zved vlnu, krásnou vlnu dvojí,
co rytmus dechu plavívá
a jako by i chvilku zkolíb.
– A chvilka se už nedívá
očima mýma v nepokoji.
— 18 —
Zem, když se oře
Tam, pluh kde zajel, v touze vzníci
mě, obnaženou na sliznici,
jen hlínu v rozvalinách má.
Ó, štěstí nohou…, patama
jež vzpírajíc se rtům jak dešti,
koleny trčí do neštěstí!
To hrudy mé jsou, černá, plavá!
Vyvracený v boce vstává
podstaty dávné čerstvý tvar;
tvar skrytý – myslí na pohár
oblohy, nikdy nedopitý,
když ústa rostou pod kopyty.
— 19 —
Přípitek
Čáp doletěl už, složil křídla
a má láska se v něm zhlídla,
když opuštěn stál na komíně.
V starém oranžovém víně
samoty té vzrůstá tíha,
již jen jedna noha zdvíhá.
K přípitku snad – bratře bílý,
proč bychom si nepřipili!
— 20 —
Mucholapka
Ve staré hospodě
visí mucholapka.
Ach, co jsem, bože můj,
než nejmenší tvá kapka!
Tonu ve vodě.
Ve staré hospodě
visí mucholapka.
Velká modrá moucha
bzučí: nežaluj!
Letí, bzučí, šlapká.
Usnul v horku bůh?
Na lemu jeho roucha
usedlo hejno much
a do ucha mu douchá.
Však vychytaný sluch,
můj, v tom tichu bez poskvrny,
kam, kam se zaposlouchá?
Kdo sezobal to zrní?
— 21 —
Nad pohárkem
Číšku již obrátil jsem mnohou.
Ach, co ta vyváděla,
jak byla opilá!
Ve vzduchu jedinou svou nohou,
celá se odkryla.
A šat jí padal s těla.
Tekutý, vonný šat
a s každým douškem splýval
přes rty mé – leccos vidět bylo.
Jenom se podívat!
Však já se díval, díval…
Venku se chumelilo.
Přeopeřených vloček dvé
sneslo se na báseň. Tu, řka:
„Nesrovnatelná jaká síla
něhy v té vločce tající!“
políbil jsem hned sklenici.
Bylo to víno šípkové,
spala v něm Růženka
– a vtom se probudila.
— 22 —
Zátiší
Zatímco bdíš, co stále bdíš,
tvá ruka tiše dřímá
a nehýbá se již;
a prsty zavřeny má.
Už zašlo všech pět měsíčků
za nehty tvé – však jeden
zažárlil ještě na svíčku,
tou září neujeden.
A svítí dál na nebi svém,
zlíbaném napoprve,
na nebi malém, růžovém
při západu tvé krve.
— 23 —
KOLA
Kola
V popruzích šlach sval zapřažený
tu paži vzpíná, jež je nic,
dokud jen prsty paprsčitá
po úlisnosti řemenic
přejíždí jako přes tvář ženy.
Stroj stojí. Komín. Kola – i ta,
na pramen sily nenavitá
a každé samo. Když je klid
a hluboce spí v nepohybu,
nevědí, co je soukolí,
o kole kolo nepoví mu,
kolu, to kolo sokolí.
Stroj stojí, ticho na jehličí
v špičkovém tanci slunečním,
než borovice pněm je vztyčí.
– Poledne kolmé, takto čním
a horstvo, dřímu v šíji býčí!
Stroj stojí! Strojí se stroj! S ním
hrotité ňadro, deště, žita,
ohromné vody, krev, když svítá,
zdvíhajíc před záplavou jez
a víčka jako do nachoví
a ženu muži do želez
tuhnoucích údů. Slyšíš krovy
praskati kostí? Olej snící
v ložiskách slzu dolil pak
na šepot, jímž se závrať chytá
v supění pístů, v změti pák
své chvíle a ta uniká jí
nejposlednější vlásečnicí
do tmy, tam kamsi mimo nás,
mimo má ústa na pokraji
výkřiku z hlubin nad propast.
Tak běží stroj, čas k svému jménu
v tom kmitu, v kolech na řemenu,
kvílejícím jak zvíře zas
by kůže jeho opouštěla.
– Či neuniklas dosud z těla,
duše, jež v hrůze stenalas?
— 24 —
Já o rytmu snil,
klapal mlýn.
A voda tekla horempádem.
Z večera jednou mih se stín,
vodník jej utopil,
byl amen!
Já o rytmu snil
lokomotiv,
jež požíraly hadů dvé
kolejnic – a pak na ten motiv
bubnoval deštík na rakve.
Bez konce byla cesta znova,
bez konce lesklí hadové
a marná slova, všecka slova.
Bylo to truchlivé.
Já o rytmu snil
kroků zblízka
šiček a kloboučnic, jež jdou
zkoušeti, jak se jehla blýská
tmou sukna, a když zešílil
stroj šicí, zřel jsem na nohou
jim, že se jistě zprvu bály,
však teď už jak by kolébaly
děťátko, houpy, houpy, hou…
Meteor padal oblohou,
zasyčel, zhasl ve tvém oku.
Řasy máš ještě spálené.
To někdo umřel? Tisíc broků,
jen jeden ne,
žhavící dráhu bludné pouti?
Ach, nedopadnout! Dopadnouti,
na zem, až zem si vzpomene!
— 25 —
Pak přijdou čtyři hrobaři
a vykopou hlubokou jámu.
A přijde sbor a zazpívá mu,
ach, lidé dobří, předobří!
V švech vrásek napjat na prasknutí,
otvírá oči do blankytu.
Přátelé, jak by nebyli tu,
za písní letí za labutí.
Ty koně, jež jsem orat viděl,
chocholy černé na hlavách
a bílou pěnu u udidel,
ty koně jsem mu nezáviděl –
když ležel na márách.
Ani tu hřídel!
Po té hřídeli
dolů ho potom spouštěli.
Já jsem to viděl!
Všichni lidé to viděli!
A mlčeli.
Jen plakali.
Bylo to v neděli.
Slunko stálo,
továrny stály
a skleněné tabulky
samé opály.
Ze všech kol
jen kola na rybníce.
A ticho kolem koldokol.
A slunečnice.
Zrníčko jediné,
zub v obnažené dásni
jak radost v této básni.
Byla a pomine.
Jak smutek, jako žal.
Kdyby ho byla celá hora
a na pochod se dala, dál
hřmět slunce bude! Horu zbourá!
— 26 —
A krok už více nevrávorá,
do tance je mu jako mně.
Zadupe pata. Vytne tam,
kam padne, dub
a od země
až do chalup
a na telata
přejde chvění, každý chlup
se na nich zježí.
A mráz běží po nábřeží
přetřeskuté radosti mé,
že jsem, žiju, blyskotám,
blesk – a s věchtem zapálíme!
S věchtem, jejž v ruce žnečka třímá
a je ho snop a víc a více,
jako by pole – samá kštice,
rvalo si vlasy v žáru zlém
a mlátičkou zas třásla zima.
Drkotá zuby. Pochodem
dav zrn se hrne, v krupobití
na nohy pytle postavit;
ať stojí, stojí, stojí zpříma,
jak klasy stály rží a žit
na stráži boží všeho žití.
Na mezi roste prosté kvítí,
z něj uvij věnec na hlavu!
Zas hvězda padá přes oblohu
z dálky a hledá dálavu.
Zas padá hvězda, boha chválí
a černé věže katedrály
a komíny jak lafety
vysunuly se do své noci,
děravějící po ovoci,
když kocouři, ti žlutoocí,
po střechách třeští, steré rty
když pohřbívají ústa něčí,
zatímco spíme, potápěči,
a ženy na modlitbách klečí.
Živote krásný, zakletý,
kročeje dívčí zpovzdálečí
zaznívají mně v ústrety.
Dorůstá měsíc – a je větší.
— 27 —
