14
Ray pobídl koně, dojel Vien a podal jí čutoru s vodou, ve které ráno tajně rozpustil megadávku vitamínů.
Návrat do Barnbrucku jim trval déle, než předpokládali. Těžký souboj Harnovi otevřel ještě nezahojenou ránu a hodně ho oslabil. Přestože v sedle dlouho nevydržel, odmítal cestovat na smyku jako nemohoucí stařec, jak se sám vyjádřil. Ray jeho přístup chápal. Jen silní vůdci, které jejich muži obdivují a respektují, mohli v drsném světě přežít. Protože se obávali další léčky, vyhýbali se nebezpečným a nepřehledným místům, sledovali stopy a v noci stavěli hlídky.
Přestože se drželi mimo obvyklé stezky, potkávali cestou víc a víc poutníků směřujících k Velkému schodu. Většinou se chtěli podívat, kam je služba novému bohu zavede. Pán z Krušavy o Hegenově příšerném činu nemlčel a všichni se vyptávali na vyvoleného bojovníka nového boha. Ray tazatelům obvykle suše oznámil, že kosti vyvoleného mohou nalézt hned za schodem, a doprovodil to poznámkou o zpupnosti, která zahubí každého. Většinu času však mlčel, a pokud nedělal společnost Vien, která se pozorně starala o svého otce, zabýval se analýzou událostí na Samuhu III. Stále dokola si přehrával všechny informace, které měl k dispozici, nebo se snažil navázat telepatický kontakt s Markem.
V druhé části plahočení pustinou se zvedl stálý vítr a postupně sílil. Naštěstí jim vál do zad a kromě šedého prachu, který s sebou přinášel, jim nepůsobil žádné těžkosti.
„Dnes bychom měli dorazit do města,“ zabručel Ray při snídani.
Vlastní porci se mu z větší části podařilo nepozorovaně přidat Vien. Pro dívku byla cesta těžší než pro ostatní, i když se držela skvěle. Ray však přesně věděl, jak moc je vyčerpaná, podle rychlosti, s níž mu každý večer usínala v náručí. Nemusel mluvit v podmiňovacím tónu, věděl, že město je vzdáleno devatenáct kilometrů a čtyři sta dvacet sedm metrů. Dávno se však naučil, že přílišné vědění škodí a je podezřelé.
Vien otřela misku od šedého prachu, který se na ni nalepil.
„Lumit,“ zamumlala s plnou pusou. „Měli jsme štěstí, že se vítr nezvedl před týdnem. Touhle dobou by nás už pálily oči.“
Ray počkal, až všichni dojedí, a uhasil oheň. Příkaz k odchodu nechal na Harnovi.
Horal se do sedla dostával těžce a obohatil přitom Rayův slovník o několik obzvlášť jadrných zaklení. Přes bílé rty mu však nepřešel ani sten.
Město spatřili ještě před polednem a nečekaný pohled jim všem vyrazil dech. Počet obyvatel Barnbrucku se během jejich nepřítomnosti zmnohonásobil, původní hradba vymezovala v moři provizorních chýší, honosných i prostých stanů a polních ležení jen malý prostor.
„Větší vojenský tábor jsem v životě neviděl,“ prohlásil Harn. „Musí tady být všichni muži z dalekého okolí.“
„Muži z okolí by nestačili,“ nesouhlasila Vien. „Spousta jich musela přijet bůhvíodkud.“
Ray jen přikývl. Odhadoval, že v Barnbrucku táboří něco mezi padesáti až padesáti dvěma tisíci ozbrojenců. Nebylo v moci malého města, aby takové množství hladových krků nasytilo. Navíc při neexistenci základních hygienických návyků, kanalizačního systému a zdravotní služby bylo jasné, že každým okamžikem tady vypukne nebezpečná epidemie, samuhská obdoba černé smrti, která v historických epochách Země pustošila celé kontinenty.
Při průjezdu obrovským ležení však zjistil, že situace je úplně jiná. V pravidelných rozestupech byly postaveny latríny, dřevěné povozy vyvážely odpad a pořádek kontrolovali lidé s modrými páskami na rukou.
„Kdo vám nařídil, abyste tady stavěli záchody?“ oslovil Ray skupinu tesařů.
I oni měli modré označení.
„Pracujeme pro nového boha, to on ústy kněze přikazuje, co je třeba udělat,“ odpověděl jejich předák a gestem dal pokyn ke krátké přestávce.
Ray přikývl, jako by podobnou odpověď očekával. Teď nahrával úplně všechno kolem, od panoramatického záběru dokonale organizovaného vojenského tábora po rozhovor s mužem. Věnoval mu až marnotratně široký přenosový kanál, aby pozdější experti mohli dokonale posoudit tesařovu výslovnost a bez jakýchkoliv pochyb po…
