Kapitola devatenáctá
Pondělní večer znamenal pro Vinnieho Angeluzziho večer volna ze železnice. Večer, ve kterém odměňoval tělo za chudobu života.
Matčino a sestřino škádlení ho přivedlo do rozpaků, protože se chystá zaplatit svých pět dolarů a nechat si to udělat, prostě a účinně. Styděl se, protože to byl další znak neúspěchu. Pamatoval si hrdost skrytou v matčině hlasu, když kárala Larryho za zneužívání mladých děvčat. Ona i Octavia by byly znechucené, kdyby věděly, co teď hodlá udělat.
Vinnie dělal u železnice na směně od čtyř do půlnoci od té doby, co přestal chodit na střední školu. Nechodil na večírky, nikdy nepolíbil žádné děvče, nikdy nemluvil s dívkou v tichu letní noci. Jeho jediným dnem volna bylo pondělí a v tento den se nedalo dělat nic. Jeho nesmělost mu to ještě komplikovala.
Tak tedy šel Vinnie za svou ubohoučkou, ale poctivě placenou potravou do váženého nevěstince, doporučeného vedoucím dopravní kanceláře, který nechtěl, aby jeho muži postávali za kládami, kde by sbírali zatriplované šlapky nebo kurvy. Občas se zastavil i sám šéf.
Na tuto kratochvíli se všichni úředníci oblékli ctihodným způsobem, jako by šli ven hledat si práci. Měli na sobě obleky a kravaty a klobouky a svrchníky, stejnokroje pro dny zahálky, sedmý den k odpočinku a oslavě duše. Vinnieho si vždycky kvůli jeho černému plstěnému klobouku dobírali, že vypadá jako gangster, ačkoliv byl z nich všech nejmladší. Scházeli se v baru Diamantový Jim, který měl gril na hot dogy a teplé sendviče s pečeným hovězím masem a studenými plátky skoro stejně tak šedivými jako byla kůže šéfa. Obřadně si objednali whisky a jeden z úředníků řekl furiantsky „Na mě“ a položil na pult peníze. Když pak každý starostlivě zaplatil jednu rundu pití, vykročili do Čtyřicáté druhé ulice, do oslnivého neónového ohně kin, která se táhla kámen na kameni po obou stranách ulice. Touhle dobou kolem brouzdalo tolik lidí, že se drželi pozorně u sebe, jako by hrozilo nebezpečí, že kdyby se jeden z nich od ostatních odtrhl, odplul by pryč, bezmocný a nemohl by se k nim znovu připojit. Jak kráčeli Čtyřicátou druhou ulicí, míjeli veliké – na kartónech namalované svůdné ženy ve stojatých dřevěných rámech, jejichž nahota elektricky svítila červenou a nachovou.
Byl to usedlý čtyřpatrový hotel, ponuře zastíněný v plamenech toho studeného, hořícího masa. Když propochodovali vchodem, zamířili přímo k výtahu. Nemuseli projít halou, protože právě tenhle vchod sloužil lidem, jako jsou oni. Liftboy na ně mrkl, vážným, jakoby obchodním mrknutím. V žádném případě nešlo o lehkovážnou narážku na práci, která byla na dosah, a vyvezl je do horního patra. Pak je vedl chodbou vyloženou kobercem, nechal svoji železnou klec otevřenou a nestřeženou, zaklepal na patřičné dveře a zašeptal tajné heslo a pak si je zblízka prohlédl, zatímco zaplňovali pokoj.
Byl to obývací pokoj v dvoupokojovém apartmá s příliš malými koženými židličkami. Obvykle tam seděl nějaký muž a četl časopis a čekal, až přijde na řadu.
V kuchyňském výklenku dlela sotva viditelná žena, jež pila kávu a řídila provoz.
V její vitríně stály lahve whisky a skleničky. Kdokoliv se chtěl napít, vešel do výklenku a položil jednodolarovou bankovku, ale většinou se všechno odehrávalo tak rychle, že nebyl čas. Tato žena měla co do činění se zákazníky jen velmi málo a vypadala spíš jako strážkyně tohoto světa. Právě její obličej si Vinnie neustále vybavoval – nikdy ne obličej dívek, které pracovaly v ložnicích. Byla malá a měla husté vlasy, hodně černé, a přestože se nedal nijak určit její věk, byla pro tenhle obchod příliš stará. Ale to, co jí dělalo nečlověčí, byla její tvář a hlas.
Ten hlas byl hrozný, hrubý, jaký mívají některé kurvy, jako by přívaly nemocemi zanesených spermií, jež zaplavovaly tělo, způsobily prohnití hlasivek. Mluvila jen s velikým vypětím vůle. Její hlas byl děsivější než jakákoliv viditelná jizva. Její rysy připomínaly Vinniemu podobu samotného ďábla. Měla tučná, beztvará ústa, pevně tisknutá přes zuby, kter…
