Kapitola jedenáctá
Lucia Santa Angeluzzi – Corbo, Utrápený generál, přemítala o osudu a trýzních své rodiny, vymýšlela taktiku, dumala nad strategií, přepočítávala prostředky, poměřovala věrnost svých spojenců. Octavia bude v zotavovně ještě šest měsíců. Nebude moct pracovat možná rok. Ztráta roční mzdy.
Lorenzo jí dává týdně pět dolarů, někdy i o dva nebo tři dolary víc. Vincenzo bude pracovat v pekárně – dalších pět dolarů týdně a peníze ušetřené za chleba. Gino nebyl k užitku. Sal a Aileen byli příliš mladí.
A Lorenzova žena je těhotná, další trhlina v brnění. Snad by raději ani neměla s penězi od Lorenza počítat.
Ne, přemýšlej jinak. Vincenzovi zbývají tři roky, aby dokončil střední školu. Je nutné, aby vystudoval? Gino je zarytec, musí ho zkrotit, bude muset pomáhat, je k němu příliš shovívavá.
Matka si uvědomovala víc než kdy jindy, jak důležitá byla Octavia pro rodinu v záležitostech, které se netýkaly jen peněz. Byla to Octavia, která dokázala děti přinutit, aby měly ve škole hezké známky, chodila s nimi na bezplatnou zubní kliniku v Hudsonově Spolku. Byla to Octavia, která vymýšlela plány, jak našetřit peníze a schovat je na poště, ať už je jakkoliv moc potřebovali na jídlo nebo ošacení. Byla to Octavia, která jí dávala sílu, o koho se opírala, kdo ji podpořil ve chvílích slabosti.
A teď, pomyslela si Lucia Santa, byla znovu sama. Ty strašlivé bitvy se musí vybojovat znovu. Ale už starší, otrlejší, zkušená, necítila bezmocné zoufalství a hrůzu, kterou poznala jako mladá vdova. Byla veteránka, přivyklá pohromám a její elán nebyl oslaben mladistvými a bláhovými sny. Bojovala teď jako ten, který zoufale bojuje pouze o holý život.
Lucia Santa dospěla k rozhodnutí, k němuž dospět musela.
Nezbývá než zažádat o sociální podporu a žít z ní. Lucia Santa se při svém rozhodování musela potýkat se spoustou věcí, které s tím souvisely. V žádném případě jí nešlo o svědomí, nedělala si starosti, zda bude jednat s úřady čestně. Narodila se v zemi, kde lidé a stát byli nesmiřitelnými protivníky. Ne, měla lepší důvod.
Milodary jsou solí v ráně. Jsou bolestivé. Stát dává milodary s trpkou nenávistí oběti, svému vyděrači. Ten, kdo obdrží zdarma peníze, je vystaven trápení, urážkám a nesmírnému ponížení. Noviny se angažují ve vršení posměchu drzým mizerům, kteří volí žebrání před hladověním, nebo hladověním svých dětí.
Dává se jasně najevo, že chudí vyhledávají dobročinnost pomocí dovedného a odporného překrucování, ve kterém si libují. Jsou i takoví. Stejně jako jsou lidé, kteří si libují ve vpichování horkých jehel do břicha, polykání střepů. Zvláštní vkus. Hovoříce o lidstvu obecně, chudí přijímají dobročinnost s hanbou a ztrátou sebeúcty, která je vskutku politováníhodná.
Larry zařídil, aby k nim domů přišel úředník, ale on že na pohovor nezůstane. Uráželo to jeho mužskou hrdost. Nebude se toho účastnit, od celé záležitosti se distancoval. Lucia Santa našla skrýš pro dovážený italský olivový olej, bez kterého si nedovedla představit, že by se bez něj obešla; byla by to rána proti ní.
Úředník přišel pozdě odpoledne. Byl to chmurný, legračně vyhlížející mladý muž s velkýma, hezkýma černýma očima. Nad nimi mohutné, husté obočí a pod nimi temné kruhy, takže vypadal jako sova. Ale byl uctivý. Na dveře zaklepal zdvořile. Prohlédl si byt s omluvami, otevíraje dveře skříní a šatníků a bloumaje bytem spíše jako možný nájemník nežli úředník pro domácí podporu. Oslovoval ji jako „Signoru“ a jeho vlastní jméno mělo punc elegance, jmenoval se La Fortezza.
Naslouchal povídání Lucii Santy a poznamenal si do svého notýsku všechny podrobnosti, pokyvuje přitom hlavou a mumlaje v italštině výrazy lítosti, když vyprávěla o konkrétním neštěstí. Mluvil univerzitní italštinou, ale bylo mu rozumět.
Rozložil formuláře, pokládal otázky. Ne, ne; neměla žádné peníze v bance, ani její děti; nic neměli, žádné pojištění; nic. Žádné šperky na prodej, kromě snubního prstenu, ale on ji ujistil, že toho se to netýká. Když skončili, pan La Fortezza…
