Anna Karenina (Lev Nikolajevič Tolstoj)

"Všechny šťastné rodiny jsou si podobné, každá nešťastná rodina je nešťastná svým vlastním způsobem."

Děj tohoto románu se odehrává v 2. polovině 19. století. Zachycuje manželské a milenecké krize. Hlavní hrdinkou je Anna Karenina, vdaná žena, která se zamiluje do důstojníka Vronského, který její lásku opětuje. V románu vystupuje další milenecký pár Kitty a Levin, jejichž láska je šťastná. Lásku a štěstí završí svatbou a nakonec se jim narodí syn. Anna Karenina se chce nechat rozvést se svým manželem. Nakonec si však uvědomuje, kolik lidí v životě zradila: selhala jako manželka, matka i jako milenka (pohádala se se svým milencem). Život skončila skokem pod vlak. Když se Vronskij dozvěděl o její smrti, přihlásil se do války proti Turkům.

— 1 —

Téma: Tragický príbeh lásky Anny Kareninovej k dôstojníkovi Vronskému

Idea: Pokrytecká morálka a predsudky ruskej spoločnosti

Kompozícia: Román Anna Kareninová je dvojzväzkové dielo. Kompozične je rozdelené na 8 častí. Časti majú 19 - 35 kapitol.

Charakteristika postáv:

Anna Kareninová - vydatá žena, opúšťa manžela a dieťa pre milovaného muža, je citlivá, inteligentná, rozporuplná

Alexej Vronskij - dôstojník, bohatý, vzdelaný, spoločenský

Alexej Alexandrovič Karenin - Annin manžel, chladný, vysoko postavený úradník, neschopný akýchkoľvek citov, stará sa iba o svoju kariéru

Konstanin Levin - inteligentný, citlivý, má autobiografické prvky, snaží sa reformovať život roľníkov

Kitty - milá, dobrosrdečná, jemná, jednoduchá

Štefan Arkaďjič Oblonskij - vždy veselý, v spoločnosti obľúbený, podvádza svoju ženu Dolly

Dolly - verná, obetavá, trpezlivá matka

Dej:

Dej románu sa odohráva v Rusku v 2. pol. 19. storočia.

Anna prichádza do Moskvy, aby zabránila rozvodu brata Štefana Arkaďjiča a jeho ženy Dolly. Tu sa stretáva s dôstojníkom Vronským, ktorý sa do nej okamžite zamiluje. Anne sa podarí manželov zmieriť a vracia sa do Petrohradu k svojmu mužovi Alexejovi Alexandrovičovi a synovi Serjožovi. Vronskij si však už nedokáže život bez nej predstaviť, odíde do Petrohradu za ňou a tu stále vyhľadáva jej spoločnosť. Anna ho spočiatku odmieta napriek tomu, že k nemu tiež niečo cíti, napokon ale podľahne. Najskôr sa stretávajú tajne, neskôr aj na verejnosti, jediný, kto o ich vzťahu nevie, je Annin manžel Alexej Alexandrovič. Anna ho nechce opustiť, pretože by tým musela opustiť aj svojho syna. Keď však zistí, že čaká s Vronským dieťa, všetko manželovi povie. Ten nemôže Anninu neveru pochopiť, nevie, čo má robiť, ako má zareagovať, napokon sa rozhodne pre rozvod. Anne sa po čase narodí dcéra. Prežíva však ťažký pôrod a lekári neveria, že ešte niekedy vyzdravie. Umierajúca Anna prosí manžela o odpustenie a odmieta Vronského.

Ten je zúfalý a pokúsi sa spáchať samovraždu - zastreliť sa, no nepodarí sa mu to. Aj Anna napokon prežije, vyzdravie a obnoví vzťah s Vronským. Tentokrát chce rozvod ona ale Alexej Alexandrovič ho odmieta, lebo sa bojí spoločenského škandálu. Vronskij a Anna sa spolu vydajú na cestu po Európe. Anna však chce znova vidieť svojho syna, preto sa vracajú do Petrohradu. Alexej Alexandrovič však medzitým synovi povedal, že jeho matka je mŕtva a preto jej nechce stretnutie s ním dovoliť. Anna sa k synovi vkradne tajne v noci.

Tu, v Petrohrade, si Anna začína uvedomovať, aké ťažké je jej postavenie v spoločnosti. Pre jej neveru ju všetci odsúdili. Ani Vronskému sa to napriek veľkej snahe nepodarí zmeniť, preto sa napokon obaja utiahnu na malý statok na vidieku. Vronskij však túži po spoločnosti a čoraz častejšie odchádza. Anna ostáva sama a podlieha záchvatom žiarlivosti, beznádeje a depresiám. Jeden z týchto záchvatov nezvládne, rozhodne sa ukončiť svoj život a trápenie samovraždou a skočí pod kolesá vlaku. Keď sa to Vronskij dozvie, chce tiež spáchať samovraždu ale rodina mu v tom zabráni. Život však už pre neho nemá cenu, preto odchádza bojovať do vojny proti Turkom a dúfa, že tu nájde smrť.

Paralelne s príbehom Anny a Vronského sa odohráva aj príbeh Levina a Kitty.

Kitty odmieta Levina, ktorý ju požiadal o ruku, pretože je zamilovaná do Vronského. Levin je nešťastný a sklamaný, odchádza na vidiek, kde žije sám a tu veľa premýšľa, hľadá zmysel života. Vronskij však odchádza za Annou do Petrohradu a zabúda na Kitty. Tej to zlomí srdce a od smútku ochorie. Lekári jej nevedie pomôcť. Rodičia sa rozhodnú, že odcestujú do cudziny do kúpeľov. Tu sa Kitty zotaví. Keď sa po návrate domov znova stretne s Levinom, zamiluje sa do neho a jeho druhú žiadosť o ruku už neodmieta. Vezmú sa a po čase sa im narodí syn.

Celkovým tragickým ladením románu a objektívnym spôsobom rozprávania vyjadruje autor nesúhlas s buržoáznym vývojom Ruska a rozrušovaním patriarchálneho zriadenia.

— 2 —

Slavný psychologický román ruského klasika v rámci příběhu tragické lásky provdané ženy řeší mnoho závažných problémů ruské společnosti devatenáctého století.

Děj se odehrává ve 2. polovině 19. století. Stěpán Arkaďjič Oblonskij zvaný Stiva žil se svou ženou Dolly a dětmi v Moskvě. Jelikož měl Stiva rád ženy, netrávil svůj čas jen s Dolly. O jeho nevěře se Dolly dozvěděla z dopisu, tudíž odmítala s manželem jakoukoli komunikaci. Stiva se ocitl v nepříjemné situaci a přemýšlel jak z ní ven. Jediným řešením byla jeho sestra Anna Arkadjevna Kareninová, která byla zároveň nejlepší přítelkyní Dolly.

Anna přijela na bratrovu žádost a vše jakžtakž urovnala. Anna byla krásná a inteligentní žena se schopností oslnit každého muže. Žila v Petrohradě s manželem Alexejem Alexandrovičem a synem Serjožou.

Při příjezdu do Moskvy se Kareninová setkala s hrabětem Vronským. Hrabě Vronskij byl čerstvě zasnoubený se sestrou Dolly, Kitty Ščerbackou. Jakmile se s Annou setkal, na milou Kitty dočista zapomněl. Zhrzenou Kitty začal navštěvovat její dávný přítel Konstantin Dimitrij Levin. Levin se už dříve ucházel o její ruku, avšak matka Kitty si to nepřála. Levin požádal Kitty o ruku znovu. Kitty si už nenechala od matky mluvit do života a Levinovu nabídku k sňatku přijala. Společně s Levinem se po svatbě odstěhovali na venkov.

Mezitím se Anna zamilovala do Vronského. I když věděla, že jí společnost zavrhne, opustila manžela a odešla k milenci. Alexej Alexandrovič nesouhlasil s rozvodem a žádal Annu, aby se vrátila. Anna se už ale rozhodla, že zůstane s Vronským, což pro ni znamenalo, že už se nebude vídat se svým synem. Následně Anna oznámila Vronskému své těhotenství. Po porodu byla Anna na smrt nemocná, ale jakoby zázrakem se z toho dostala. Vronskij začal chodit častěji do společnosti, což se Anně nelíbilo. Podezírala ho, že miluje jinou ženu a ji opustí. To byl důvod, proč se oba milenci často hádali. Anna si sama sobě slibovala, že se zabije, aby měl Vronskij výčitky. Po další hádce se Vronskij odebral za svými povinnostmi, Anna odjela vlakem do sousedního města. Cestou přemýšlela o potenciálních nevěrách Vronského a jak se svému milenci nejlépe pomstí. Po těchto myšlenkách na nádraží skočila pod vlak.

Příběhy ostatních dvojic skončily mnohem lépe. Stiva s Dolly žili dál spolu v Moskvě, zatímco Levin, Kitty a jejich syn si užívali života na venkově.

— 3 —

Ozvalo se zvonění, kolem přešli nějací mladí muži, ohyzdní a drzí. Chvátali, ale přitom dávali pozor, jaký budí dojem. Čekárnou přešel i Petr ve své livreji a botkách, s tupým živočišným obličejem, a přistoupil k Anně, aby ji doprovodil k vozu. Povykující muži ztichli, když šla kolem po nástupišti, a jeden cosi zašeptal druhému, jistěže nějakou ohavnost. Anna vystoupila na vysoké stupátko a usedla sama v kupé na pérované sedadlo, kdysi bílé, teď už zašpiněné. Kabela poskočila na pérách a zůstala ležet. Petr s pitomým úsměvem smekl u okna na rozloučenou svůj premovaný klobouk, drzý průvodčí přibouchl dvířka a otočil kličkou.

Ohyzdná dáma s honzíkem (Anna si v duchu tu ženu svlékla a zhrozila se její šerednosti) a strojeně se smějící děvčátko proběhly podél vozu.

”Kateřina Andrejevna má všechno u sebe, ma tante!” volalo děvčátko.

I to děvče je zmrzačeno a chová se komediantsky, pomyslela si Anna. Aby nikoho neviděla, rychle vstala a posadila se k protějšímu oknu v prázdném voze. Ohyzdný špinavý chlap v čepici se štítkem, pod kterou mu čouhaly rozcuchané vlasy, přešel pod oknem, nakláněje se ke kolům vozu. Ten šeredný chlap byl Anně však povědomý. Vzpomněla si na svůj sen, a chvějíc se strachem, poodešla k protějším dveřím. Průvodčí otevřel a vpustil dovnitř pána s dámou.

”Přejete si vystoupit?”

Anna neodpověděla. Průvodčí ani příchozí nezpozorovali hrůzu v jejím obličeji zakrytém závojem. Anna se vrátila do svého koutku a usedla. Manželská dvojice se posadila naproti. Pozorně, třeba nenápadně si prohlíželi Anniny šaty. Oba se jí hnusili. Muž se zeptal, zda dovolí, aby si zakouřil, patrně nikoliv proto, aby kouřil, ale aby s ní mohl navázat hovor. Když dostal svolení, dal se s manželkou francouzsky do řeči o tom, že mu ani tolik nejde o kouření, jako má chuť si povídat. Pitvořili se a mluvili hlouposti jen proto, aby je Anna slyšela. Jasně viděla, jak má jeden druhého až po krk a jak se nenávidí. Však takové ubohé zrůdy nemohly než vzbudit nenávist.

Ozvalo se druhé zvonění a hned po něm bylo slyšet, jak tam venku tahají zavazadla, nastal hluk, zazněl křik a smích. Anně bylo zcela jasné, že nikdo nemá žádný důvod k radosti, takže ji ten smích podráždil zrovna bolestivě, a nejraději by si zacpala uši, aby jej neslyšela. Konečně zazvonili potřetí, ozvala se píšťala, hvizd lokomotivy, zařinčel řetěz a muž v kupé se pokřižoval. Stálo by za to se ho zeptat, co tím míní. Anna na něho zlobně pohlédla. Dívala se přes dámu oknem na lidi, kteří byli vyprovodit cestující. Stáli na nástupišti a teď jako by ujížděli dozadu. Vůz, v kterém seděla Anna, se rytmicky otřásal na kolejích, přehnal se kolem nástupiště, kamenné zdi, kruhového návěstidla, kolem jiných vozů. Kola teď plynule, měkce a jemně zvonila o koleje, do okna vpadlo ostré večerní slunce a větřík si pohrával se záclonkou. Anna zapomněla na své sousedy v kupé, za houpavé kolébavé jízdy vdechovala čerstvý vzduch, až se opět pohřížila do svých myšlenek.

Kde to přestat? Už ví. Ano, že si nemůžeme vyvzpomenout situaci, za které by život nebyl mukou, že jsme všichni stvořeni k tomu, abychom se trápili, a všichni to víme a všichni si vymýšlíme způsoby, jak bychom se oklamali. A když člověk vidí pravdu, co mu zbývá?

”Proto byl člověku dán rozum, aby se zbavil toho, co ho trápí,” pravila dáma francouzsky, zřejmě spokojena se svou frází.

Ta slova byla Anně odpovědí na její myšlenku.

Zbavit se svého trápení, opakovala si. A když se podívala na červenolícího muže a hubenou ženu, poznala, že neduživá paní se považuje za nepochopenou, že ji muž klame a utvrzuje ji v tomto názoru. Anna takřka viděla jejich příběh a všechna zákoutí jejich duše, na něž namířila světlo. Ale nic zajímavého v tom nebylo, a proto pokračovala ve svých myšlenkách.

Ano, je to velké trápení a člověku byl dán rozum, aby se ho mohl zbavit. Proč nezhasit svíci, když už člověk nemá, nač by se díval, když si oškliví vše, co vidí? Proč ten průvodčí vyběhl na stupátko, proč tak křičí ti mladí páni tam v tom voze? Proč mluví, proč se smějí? Všecko je nepravda, všecko je lež, klam a zlo!

Když vlak vjel do stanice, vystoupila Anna s hloučkem ostatních cestujících, a vyhýbajíc se jim jako malomocným, zůstala stát na nástupišti a usilovně vzpomínala, proč sem přijela a co chtěla udělat. Vše, co se jí dřív stálo možné, v té chvíli stěží chápala, zvlášť v hlučícím davu všech těch nestydatých lidí, kteří ji nenechávali na pokoji. Buď se k ní hnali nosiči, nabízející své služby, nebo tu chodili mladí muži, dupající po prknech nástupiště, hlasitě se bavili a prohlíželi si ji, anebo zas se jí nevyhnuli lidé, kteří šli proti ní. Vzpomněla si, že chtěla jet dál, nebude zde mít odpověď. Proto zastavila jednoho z nosičů a tázala se, zda tu není kočí s dopisem pro hraběte Vronského.

”Hrabě Vronskij? Před chvilinkou tu byl jejich kočár. Jeli naproti kněžně Sorokinové a slečně dceři. A jak vypadá ten kočí?”

Zatímco Anna mluvila s nosičem, červený, veselý kočí Michajla v parádním modrém kabátě s řetízkem, zřejmě pyšný, jak dobře všecko vyřídil, přistoupil k ní a podal jí psaní. Otevřela je a srdce se jí sevřelo, ještě než dočetla.

”Je mi velice líto, že mě dopis nezastihl. Vrátím se v deset hodin,” nedbalým písmem psal Vronskij.

Tak! To se dalo čekat! Anna se zlostně ušklíbla.

”Dobře, tedy jeď domů,” tiše pravila k Michajlovi. Mluvila tiše, poněvadž jí srdce tak prudce tlouklo, že nemohla dýchat. Ne, nedám se od tebe týrat, pomyslela si, ale hrozba neplatila jemu ani jí samé, nýbrž někomu neznámému, kdo jí působil muka. Vykročila po nástupišti ven ze stanice.

Dvě služky, které se procházely po nástupišti, se za ní ohlédly a uvažovaly nahlas o jejím oblečení: ”Pravé,” poznamenaly o krajkách, jež měla Anna na sobě. Mladí muži ji nenechávali na pokoji. Zase ji minuli, dívali se jí do obličeje a se smíchem něco nemožně pokřikovali. Přednosta stanice šel kolem ní a otázal se, zda pojede dále. Malý prodavač kvasu z ní oka nespustil. Bože, kam půjde? Šla po nástupišti dál a dále. Na konci nástupiště zůstala stát. Dámy a děti, které byly naproti obrýlenému pánovi a hlasitě se smály a hovořily, umlkly a prohlížely si ji, když došla k nim. Zrychlila krok a ustoupila k okraji nástupiště. Blížil se nákladní vlak. Nástupiště se otřáslo a Anně se zdálo, že zase jede.

A v tom si vzpomněla na člověka, kterého přejel vlak v den, kdy se poprvé setkala s Vronským, a najednou pochopila, co má dělat. Hbitým, svižným krokem sestoupila po schůdkách vedoucích od čerpadla ke kolejím a stoupla si těsně k vlaku, který jel kolem ní. Dívala se na spodek vozů, na šrouby, řetězy a vysoká litinová kola prvního vozu, zvolna se valícího, a snažila se odhadnout střed mezi předními a zadními koly i okamžik, kdy bude ten střed proti ní.

Tam! Hleděla do stínu vozu, na písek smíšený s mourem, kterým byly zaváty pražce. Tam právě uprostřed, a potrestá ho a zbaví se všech i sebe.

Chtěla se vrhnout pod první vůz, jehož střed se octl proti ní. Ale začala si sundávat z ruky červenou kabelku a to ji zdrželo, až už bylo pozdě, střed vozu ji minul. Musela čekat na další vůz. Zmocnil se jí pocit, jaký mívala, když se při koupání chystala vejít do vody, a udělala si křížek. Navyklý pohyb při znamení kříže vyvolal v její duši celý řetěz dětských i dívčích vzpomínek, temnota, která jí všecko zahalovala, náhle spadla a na okamžik před ní vyvstal život se všemi hřejivými minulými radostmi. Ale nespouštěla zrak z kol dalšího vozu, který se blížil. A přesně ve chvíli, kdy byl střed mezi koly proti ní, odhodila červenou kabelku, s hlavou vtaženou mezi ramena padla pod vůz na ruce a lehce, jako by chtěla hned zase vstát, poklekla. A v témž okamžiku se zhrozila, co dělá. Kde je? Co dělá? Proč? Chtěla se zvednout a uskočit zpět. Ale cosi obrovského a neúprosného ji udeřilo do hlavy a vleklo ji za záda. ”Panebože, odpusť mi všecko!” hlesla, když si uvědomila, že zápas je marný. Stařeček něco huhňal a pracoval s železem. A svíce, při níž četla knihu plnou nepokoje, klamu, bolesti a zla, ta svíce vzplanula jasnějším světlem než kdy jindy, ozářila jí vše, co předtím bylo obestřenou tmou, zaprskala, začala skomírat a zhasla navždy.