VII.
Obléhání Safedu začalo přesně den po hlasování ve Valném shromáždění OSN 29. listopadu 1947, kdy se většina vyslovila pro rozdělení Palestiny. Když Britové na jaře 1948 opouštěli Safed, odevzdali přesně podle očekávání Arabům tři klíčové pozice: budovu policie těsně nad židovskou čtvrtí, Akropolis, z níž ovládali celé městi, a Teggartovu pevnost na hoře Kanaan před městem.
Safed měl tvar obráceného kužele. Úzký úsek židovské čtvrti zabíral asi osminu kuželovité plochy a byl nahoře, dole a po obou stranách sevřen Araby. Židé měli jen dva tisíce mužů Hagany, ještě k tomu nedostatečně vycvičených. Přesto odmítli evakuaci. V duchu hrdinné tradice starých Hebrejců se rozhodli bojovat do posledního muže. Safedští Židé, kteeří trávili svůj život studiem kabaly a v porovnání s ostatními byli nejméně schopni se bránit, bývali kdysi prvními oběťmi krvavých výtržností, které muftí vyvolával. Nebylo to poprvé, kdy se na ně vrhly smečky zfanatizovaných Arabů - a oni se v minulosti vždy podrobovali a ustrašeně zalezli. Ale teď byli rozhodnuti bojovat, a bude-li třeba, v boji zemřít.
Den po odchodu Britů propašoval Ari Joaba Jarkoniho s třiceti mladými muži a dvaceti mladými ženami z Palmachu do safedské židovské čtvrti. Jejich příchod tu náležitě oslavili. Byl sabat a Jarkoniho lidé byli pochodem přes nepřátelské území vyčrpaní. Poprvé po staletích se ortodoxní kabalisté odchýlili od předpisů sabatu a uvařili lidm, kteří je přišli chránit, teplé jídlo.
Kávudží, který si chtěl Safed zajistit jako předběžné sídlo muftího, dal svým jednotkám rozkaz dobýt židovskou čtvrť. Arabové se několikrát pokusili vniknout dovnitř, ale pokaždé byli vyhozeni. Bylo jim jasné, že židovskou čtvrť získají jen po tvrdém boji o každou ulici, o každý dům. Znovu všechno uvážili a vrátili se ke staré taktice obléhání a střílení jen z bezpečné vzdálenosti.
Židy vedli Remez a Joab Jarkoni. Brigádní generál Sutherland opustil svou vilu na hoře Kanaan a stal se jediným hostem v Remezově turistickém hotelu. Někdy se na něj obrátili s prosbou o radu, ale Sutherland konstatoval, že si Židé vedou velmi dobře i bez něho.
Remez považoval za svůj prvořadý úkol vytvořit mezi bitevními liniemi volné pásmo. Židovská čtvrť a arabské obytné čtvrti sousedily tak těsně, že arabské výzvědné skupiny k nim mohly lehce proniknout a roztříštit už tak dost slabou obranu. Remez chtěl proto vytvořit jasný nárazový prostor mezi svými vlastními lidmi a protivníkem.
Jarkoni vnikl s úderným oddílem do arabské čtvrti, obsadil asi deset domů na hranici a začal z jejich oken střílet na Araby. Pak se zase stáhl. Jakmile se Arabové vrátili do dobytých domů, Jarkoni na ně zaútočil znovu a znovu získal tytéž domy na okraji arabské čtvrti. Nakonec vyhodili Arabové domy do vzduchu, aby je Židé nemohli použít jako střelnice. A právě to si Remez přál. Mezi oběma sektory tak vznikl volný prostor, ktrý Židé mohli snáze kontrolovat a hájit.
Pak Remez a Jarkoni zahájili druhou fázi svého plánu. Jarkoni to zařídil tak, aby Arabové neměli ani na okamžik klid. Každý den vysílal do arabské čtvrti tři až čtyři skupiny, které nečekaně udeřily a hned se stáhly. Pokaždé zaútočily jinde. Kdykoliv Arabové někde soustředili své síly, Židé se to díky svým zvědům přesně dozvěděli. A pokaždé také věděli, kde mají zaútočit a kterým místům je lépe se vyhnout.
Co však nahánělo Arabům přímo hysterickou hrůzu, byly noční patroly Palmachu. Jarkoni, ktrý vyrostl v Maroku, znal své odpůrce až příliš dobře. Arabové byli většinou pověrčiví a měli nesmyslný strach ze tmy. Jarkoni toho využíval. Lidé z jeho noční hlídky bouchali jen žabkami - ale arabské obyvatelstvo žilo v neustálém strachu.
Remez i Jarkoni si uvědomovali, že tato taktika je dána jejich zoufalou situací. Vážnější škodu nepříteli nemohli způsobit a obrovská početní převaha Arabů, jejich lepší výzbroj a výhodnější pozice se začaly stále hrozivěji projevovat. Když Palmach nebo Hagana ztratily muže, nebylo ho kým nahradit. Skoro stejně obtížné bylo …