ČTYŘICÁTÁ ŠESTÁ KAPITOLA
SPOLÉHAL JSEM NA DVĚ ROZHODUJÍCÍ VĚCI, z nichž první byl předpoklad, že malý starý řidič rolls-royceu se považuje tak trochu za umělce. Možná je to ostřílený veterán ze starých časů, zkušený profesionál schopný přizpůsobit se jakýmkoliv okolnostem, ať už je to rychlý únik od vykradené banky, nebo tiché šoférování pro hlavního šéfa, ale také přitom tajně sdílí šéfovy obsese, například co se dochvilnosti týče, zejména když se jede na choulostivou schůzku. Proto jsem očekával, že sešlápne plyn v okamžiku, kdy se brána zvedne do přesně ustálené výšky, dostane se k ní, když bude ještě víc otevřená, a rychle, plynule a elegantně jí projede, aniž by promrhal jediný centimetr, jako by svou mechanickou přesností chtěl vzdát hold časové přesnosti svého šéfa.
Což znamenalo, že jsem musel odhadnout okamžik, kdy sešlápne plyn, a sešlápnout ho tři vteřiny před ním, protože jsem se stále nacházel o dva domy dál a musel jsem překonat vzdálenost k bráně. Ale nemohl jsem si dovolit přijet ani brzy, ani pozdě. Tak jsem se začal sunout pomalu dopředu, což mi přišlo přijatelné, protože řidiči taxíku si občas potřebují napsat poznámku nebo odložit pero, než vzhlédnou, zapojí mozek a skutečně se rozjedou. Viděl jsem, jak se rolls-royce pohnul, když byla brána do dvou třetin otevřená, pomalu a hladce, jen se skromným šeptavým zrychlením, jako by chtěl řidič zabočit do ulice bez zastavení, jediným plynulým pohybem.
Sledoval jsem rychlost brány, rychlost auta, šířku chodníku a vzdálenost mezi místem, kde jsem se nacházel, a místem, kde jsem potřeboval být, a nechal jsem na zadní části mozku, aby učinila rychlé a obtížné rozhodnutí, kdy se rozjet, a sešlápl jsem plyn, když mi to nařídila. Starý ford poskočil dopředu, deset metrů, dvacet, a pak jsem dupl na brzdu a ford zůstal stát přesně tam, kam se chtěl dostat rolls-royce, takže jeho řidič musel také dupnout na brzdu a zastavil majestátním chladičem šedesát centimetrů od dvířek Casey Niceové a doprovodné vozidlo zastavilo šedesát centimetrů za jeho zadním nárazníkem.
Během následujícího zlomku vteřiny se Casey prosmýkla úzkou mezerou na své straně a vyrazila doleva, s vytasenou zbraní jako správný federální agent, kterým byla, a já jsem oběhl kapotu, také s vytasenou zbraní, a zamířil celý zadýchaný doprava ke straně, kde seděli pouze strážci, k dvojici klik uprostřed rolls-royceu, protože takové kliky se dají popadnout najednou a jediným trhnutím je možné otevřít oboje dveře.
Druhá věc, na kterou jsem spoléhal, byl předpoklad, že moderní auta mají zařízení, které zamkne automaticky dveře teprve při dosažení předem určené rychlosti. Které podle mě ještě nebylo dosaženo. Ne v tomto případě.
Podržel jsem glock prstem a palcem a položil obě ruce na kliky.
A zatáhl.
Oboje dveře se otevřely.
A otevřely se také oboje dveře na straně u Niceové, čímž jsme se dostali přesně tam, kde jsme chtěli být vzhledem k doprovodnému vozidlu, což znamenalo každý z nás bezpečně za vyztuženou ocelí a vyztuženým sklem. Zadní dveře a zadní okýnko, řekl Bennett svým zpěvavým hlasem. A zadní dveře se otvíraly doširoka dozadu, plných devadesát stupňů, takže trčely do stran jako uši Malého Joeyho a chránily nás, zatímco jsme se věnovali své práci. Jenom proti krátkým zbraním, dodal Bennett, ale to bylo v pořádku, protože jsem nepředpokládal, že by strážci v doprovodném vozidle měli něco většího. Vlastně jsem nepředpokládal, že vůbec vystřelí. Hrozilo, že by mohli trefit Charlieho. Budou vědět, že zadní sklo je pancéřové, ale Bennett se nezmínil o ničem jiném, tak nebudou riskovat zásah do měkké oblasti kolem kufru nebo zadního kola, protože střela by mohla proletět polstrováním zadního sedadla od krku až po zadek pasažéra, který na něm sedí. Tak jsem čekal, že na vteřinu ztuhnou, pak zareagují, potom změní názor a nakonec udělají to, co měli udělat hned na začátku. Vyhrnou se z auta a vrhnou se na nás. Udělají to ale až jako čtvrtý krok, ne jako první, čímž získáme tři celé vteřiny na …
