16: DOBŘE ZACHOVALÁ ŽENA
Plakali jsme jako děti a potáceli se nahoru po schodech do mé mansardy.
Když jsme míjeli otce Keeleyho a Vice-bundesführera Krapptauera, uviděl jsem, že Keeley pláče. Krapptauer stál v pozoru k poctě pojmu anglosaské rodiny. Jones dál na schodech zářil radostí nad zázrakem, který vykonal. Mnul si a mnul své oklenotované ruce.
"Má - má žena," řekl jsem svému starému příteli Kraftovi, když jsme Helga a já vstupovali do mé mansardy.
A Kraft ve snaze ubránit se pláči rozkousl na dva kusy troubel své vychladlé dýmky vyrobené z kukuřičného klasu. Neplakal úplně, ale byl tomu blízko - pořádně blízko, řekl bych.
Jones, Krapptauer a Keeley nás následovali dovnitř. "Jak je to možné," řekl jsem Jonesovi, "že jste to vy, kdo mi navrací mou ženu?"
"Fantastická shoda okolností-" řekl Jones. "Jednoho dne jsem se dozvěděl, že jste ještě naživu. O měsíc později jsem se dozvěděl, že i vaše žena je ještě naživu. Jak jinak mohu nazývat takovou shodu okolností než rukou boží?"
"Nevím," řekl jsem.
"Mé noviny trochu kolují po západním Německu" řekl Jones. "Jeden z mých předplatitelů o vás četl a poslal mi kabelogram. Ptal se mě, jestli vím, že se vaše žena právě objevila v západním Berlíně coby utečenec."
"Proč neposlal kabelogram mně?" řekl jsem. Obrátil jsem se k Helze.
"Zlatíčko-," řekl jsem, "proč jsi mi neposlala kabelogram ty?"
"Byli jsme od sebe tak dlouho - byla jsem tak dlouho nezvěstná," řekla anglicky. "Myslela jsem si, že sis určitě vybudoval nový život, ve kterém pro mě není místo. Doufala jsem v to."
"Můj život není nic jiného než místo pro tebe," řekl jsem. "Nikdo jiný než ty ho nikdy nemůže naplnit."
"Je toho tolik co říci -," řekla a přitiskla se ke mně. Hleděl jsem na ni s údivem. Její pokožka byla jemná a čistá. Na pětačtyřicetiletou ženu byla překvapivě zachovalá.
Její zachovalost byla ještě pozoruhodnější díky příběhu, který teď vyprávěla, o tom, jak strávila posledních patnáct let.
Říkala, že ji na Krymu zajali a znásilnili. V nákladním vagóně ji odeslali na Ukrajinu a nasadili do pracovní skupiny.
"Byly jsme klopýtající coury zasnoubené s blátem. Když bylo po válce, nikdo se nám to neobtěžoval říci. Naše neštěstí bylo neustálé. Nikde se o nás nevedly žádné záznamy. Štrachaly jsme se bezcílně rozbitými vesnicemi. Kdokoli, kdo měl splnit otrocký, nesmyslný úkol, mohl na nás jen mávnout a my jsme jej vykonaly." Odstoupila ode mne, aby mohla doprovázet svou historku rozmáchlejšími gesty. Přešel jsem poslouchat ke svému přednímu oknu - poslouchat a přitom se dívat skrz špinavé okenní tabule do haluzí stromu bez ptáků, bez listí.
Do prachu tří okenních tabulí byly hrubě načrtnuty svastika, srp a kladivo a hvězdy a pruhy. Nakreslil jsem ty tři symboly před týdnem v závěru sporu s Kraftem o vlastenectví. Každému symbolu jsem srdečně provolal slávu, když jsem Kraftovi předváděl smysl vlastenectví, vztahujícího se k nacistovi, komunistovi a Američanovi.
"Hurá, hurá, hurá," říkal jsem tehdy.
Dál a dál předla Helga své vyprávění, tkala svůj životopis na bláznivém stavu moderní historie. Říkala, že po dvou letech unikla z pracovní skupiny a o den později ji chytili asiatští polointeligenti s automatickými puškami a policejními psy.
Říkala, že strávila tři roky ve vězení a pak ji poslali na Sibiř jako tlumočnici a evidenční úřednici o rozlehlém táboře válečných zajatců. Nadále tam drželi v zajetí osm tisíc SSmanů, přestože válka skončila už před lety.
"Strávila jsem tam osm let," řekla, "milosrdně uspávána jednoduchou rutinou. Vedli jsme nádherné záznamy o všech těch uvězněných, o všech těch bezvýznamných životech za ostnatým drátem. Ti SSmani, kdysi tak mladí a dychtiví a zvrácení, šedivěli, měkli a začínali litovat sami sebe. Manželé bez manželek, otcové bez dětí, majitelé obchodů bez obchodů, živnostníci bez živností."
Při přemítání o podrobených SSmanech si Helga sama dala hádanku hodnou Sfingy. "Který tvor chodí ráno po čtyřech, v poledne po dvou a večer po třech?"
"Člověk," řekla…
