Kolíbka (Kurt Vonnegut Jr.)

104. Sulfathiazol

Moje nebeská Mona se ke mně nepřiblížila, ani mne novými pohledy nepovzbudila, abych k ní přistoupil sám. Chovala se jako hostitelka a představovala Angelu a malého Newta Sanlorenzaňanům.

Když tak nyní hloubám nad významem této dívky - když rekapituluji její lhostejnost ke zhroucení ‚Papá' Monzany, k našim zásnubám - kolísám mezi vysokými a lacinými slovy ocenění.

Byla snad představitelkou nejvyšší formy ženského duševna?

Nebo byla jen frigidní chladnou rybou, zmámeným otrokem svého xylofonu, kultu krásy a boko-maru?

Nikdy se to již nedozvím.

Bokonon nám praví:

Zamilovaní jsou lháři,
co sami sobě bezostyšně lžou.
Pravdomluvní, ti nepoznají lásky,
jak ústřice jejich oči jsou!

Předpokládám, že mé instrukce jsou jasné. Mám na Monu vzpomínat jako na vznešenou bytost.

"Povězte mi," obrátil jsem se na mladého Philipa Castla v Den Stovky mučedníků za demokracii, "mluvil jste už dneska se svým přítelem a vaším obdivovatelem H. Lowe Crosbym?"

"V šatech, botách a s kravátlí mě nepoznal," odpověděl mladý Castle. "Docela příjemně jsme si popovídali o bicyklech. Možná si ještě popovídáme."

Zjistil jsem, že Crosbyho nápad vyrábět v San Lorenzu bicykly mi už nepřipadá jen zábavný. Jako nejvyšší představitel ostrova jsem si továrnu na bicykly nesmírně přál. Probudil se ve mně náhlý respekt k H. Lowe Crosbymu a k jeho možnostem.

"Jak myslíte, že by asi lid San Lorenza přivykl industrializaci?" zeptal jsem se Castlů, otce a syna.

"Lid San Lorenza," řekl mi otec, "se zajímá jenom o tři věci: o rybaření, smilstvo a bokononismus."

"Myslíte, že na pokroku by zájem neměli?"

"Něco z něj už poznali. Pokrok má pouze jeden jediný aspekt, který je dokáže opravdu vzrušit."

"Co je to?"

"Elektrická kytara."

Omluvil jsem se a přešel ke Crosbyovým.

Stál u nich Frank Hoenikker a vysvětloval jim, kdo je to Bokonon a proti čemu se staví. "Staví se proti vědě."

"Jak se může někdo se zdravým rozumem stavět proti vědě?" ptal se Crosby.

"Nebýt penicilínu, byla bych dneska mrtvá," řekla Hazel. "A moje maminka právě tak."

"Jak stará je vaše maminka?" zeptal jsem se.

"Sto šest let. Není to úžasné?"

"To si myslím," přisvědčil jsem.

"A navíc bych dneska byla vdovou, nebýt toho léku, co tenkrát dali manželovi," řekla Hazel. Musela se manžela zeptat, "Miláčku, jakpak se jmenoval ten medikament, co ti tenkrát zachránil život?"

"Sulfathiazol."

A já se dopustil té chyby, že jsem si vzal z nabízeného podnosu jednohubku s albatrosem.