Kolíbka (Kurt Vonnegut Jr.)

40. Dům naděje a milosrdenství

Náhodou se stalo - "jak bylo souzeno se stát," řekl by Bokonon - že jsem byl pověřen jistým časopisem, abych napsal reportáž ze San Lorenza. Neměla to být reportáž ani o ‚Papá' Monzanovi, ani o Frankovi. Měla být o Julianu Castlovi, americkém cukrovém milionáři, který se ve věku čtyřiceti let rozhodl následovat příkladu dr. Alberta Schweitzera, založit v džungli bezplatnou nemocnici a zasvětit svůj život nuznému lidu jiné rasy.

Castlova nemocnice se jmenovala Dům naděje a milosrdenství v džungli. Ta džungle se nacházela mezi divokými kávovníky na severním svahu hory McCabeho.

Když jsem odlétal do San Lorenza, bylo Julianu Castlovi šedesát let.

Po dvacet let žil zcela nesobecky.

Ve svých sobeckých časech býval znám čtenářům bulvárního tisku stejně dobře jako Tommy Manville, Adolf Hitler, Benito Mussolini a Barbara Huttonová. Jeho sláva spočívala ve smilstvu, alkoholismu, bezohledné jízdě a neproplácení směnek. Míval oslňující talent, jak rozházet milióny, aniž přispěl do pokladnice lidstva čímkoli jiným než mrzutostmi. Byl pětkrát ženat, zplodil jediného syna.

Tento jediný syn, Philip Castle, byl ředitelem a majitelem hotelu, v němž jsem se hodlal ubytovat. Hotel se jmenoval Casa Mona a jmenoval se tak po Moně Aamonsové-Monzanové, plavovlasé černošce na obálce přílohy newyorských Sunday Times. Casa Mona byl zbrusu nový hotel; byla to jedna ze tří nových budov v pozadí Monina portrétu na obálce přílohy.

Jestliže jsem necítil, že by mne do San Lorenza nesly záměruplné mořské vlnky, cítil jsem, že mne tam nese láska. Fata morgana, omamný přelud slastí, že budu milován Monou Aamonsovou-Monzanovou, se stala obrovskou hnací silou mého bezvýznamného života. Domníval jsem se, že tato žena by mne mohla učinit daleko šťastnějším, než se to až dosud podařilo kterékoli jiné.