Kosmova kronika česká (Kosmas)

Základní Kosmovou ideou bylo odpovědět si na otázky: Čím Češi jsou, odkud přišli a kam směřují... Líčením minulosti míří do současnosti a jde mu především o mír mezi Čechy a mezinárodní postavení, tato idea do díla velice proniká... Kronika se dochovala celkem v 15 rukopisech z 12. - 16. století, přičemž tři z nich byly za válečného neklidu v 19. - 20. století zničeny. Kosmas si někdy přetvářel historii k obrazu svému, aby byla v souladu s jeho idejí.

Doba byla primitivní a také lidé. Vzdělanci byli jen příslušníci církve, uměli psát a využívali latiny. Kosmas viděl dlouhou a velkou slávu české země, dával jí mnoho nadějí, a to se podepsalo na jeho kronice.

V Kosmově kronice je kladen větší důraz na formu než na obsah. Je propojeno líčení jednoho roku po druhém (anály) s historickým vyprávěním v próze. Není psána jako pouhý výčet dat, ale vytváří drama a děj mezi jednotlivými postavami, obsahuje hodně přímé řeči, smyšlené-fiktivní dialogy, odkazy na Bibli a starověkou antiku, přívlastky, slovní hříčky, metafory a přirovnání atd.

Přímo na Kosmase navázal Kanovník vyšehradský a tzv. Mnich sázavský. O Kosmase se opírali však také další historici, protože je to nejen dílo umělecké, ale i historicky hodnotné.

Hlavní postavy

Vysoká šlechta, lidé, kteří měli vliv na chod státu i světce, například sv. Václav a hlavně tedy dynastie Přemyslovců.

Postavy lze rozdělit na historicky doložené a nedoložené, například Křesomysl, Neklan, Mnislav.

Stručný děj

Kosmova kronika se dělí na tři díly.

První

Jejím zdrojem jsou povídání starců, začíná potopou světa, potom vypravuje známé pověsti z pohanských dob (Krok, Krokovy dcery, praotec Čech, dívčí válka)...

Mezi chudým neznalým národem povstal muž jménem Krok, byl po všech stránkách výjimečný. Rozsuzoval lidi a dával rady. Měl tři dcery: Kazi, Tetu a Libuši.

Libuše s Přemyslem ustanovili společenský pořádek, jenž měl dlouhé trvání.

Jsou zde zapsány mravy a zvyky této doby. Kniha končí únosem Jitky z kláštera Svinibrodského a nastoupením Břetislava I.

Druhý

Začíná výpravou Břetislava I. do Polska, převezením ostatků sv. Vojtěcha do Prahy. Jsou zde záznamy o středověkém mučení - oddělení končetin od těla či vyjmutí očí...

Tato kniha končí nastoupením Břetislava II. v roce 1092.

Zdrojem této knihy jsou Kosmovy zážitky.

Třetí

Začíná zúčtováním s pohanstvím za Břetislava II., sváry mezi Přemyslovci, občanskou válkou mezi Přemyslovci. Zaznamenává i určité zázraky - Ludmilin šátek, který odolal ohni.

Zdroj: věrohodné povídání lidí. Posledním záznamem je zmínka (anonymní) o Kosmově smrti.

— 1 —

---

Historické vyprávění z Prahy a okolí, ale i jiných částí Čech. Děj vychází z historie, má 3 části - povídání starců, zprávy věrohodných lidí a to, co Kosmas zažil. Obsahuje poměrně hodně přímé řeči, autor používá metafory a přirovnání.

Stručný děj

Kniha popisuje dějiny českého národa. První část je povídání starců, popisuje potopu světa, vypravuje pověsti o Krokovi a jeho dcerách Kazi, Tetě a Libuši. Líčí situaci, kdy si lid vyžádal po Libuši, aby zemi vládl muž a nástup Přemysla na trůn. Končí únosem Jitky z kláštera.

Ve druhé části vypravuje Kosmas to, co sám zažil, vše začíná výpravou Břetislava I., popisuje boje českých knížat s Němci. Tato část končí příchodem Břetislava II.

Třetí část je vypravováním důvěryhodných lidí, popisuje občanskou válku, zmiňuje některé zázraky. Končí Kosmovou smrtí.

— 2 —

---

Kosmas žil v době, kdy už definitivně zvítězilo křesťanství na pohanstvím a kdy latinská kultura úplně vytlačila vzdělanost staroslověnskou. Jako odchovanec západní kultury, vzdělaný v zahraničí a značně na svou dobu zastaralý, neklade proto do své kroniky zmínku o slovanské liturgii a vzdělanosti. Kosmas založil tradici našeho dějepisectví. Jeho kronika má základní důležitost jako historický pramen, ale je třeba je cenit i jako dílo umělecké. Kosmas se pro jevuje jako vynikající vypravěč. Píše a přejímá však koncepci kristiánovu, podle níž je přemyslovský stát dědicem Velké Moravy. Líčil české dějiny od nejstarších dob až do současnosti. Svým dílem sledoval totiž politický cíl, chtěl jím přispět k upevnění českého feudálního státu. Svá díla psal na počátku 12.st. Lidé tehdejší doby neměli závor, neznali slova mé, tvé, nezavírali dobytek na noc, protože nabylo loupežníků. A jak šel čas, lidem se zachtělo více jmění, začali prudší ohně. Mezi nimi povstal jeden muž jménem Krok, podle něhož je znám hrad u vsi Ztečna. Byl to muž za svého věku naprosto dokonalý, bohatý statky pozemskými, rozvážný, důmyslný. K němu se sbíhali jak k úlům lidé nejen vlastního jeho rodu, nýbrž i z celé země všichni, aby je rozsuzoval. Tento znamenitý muž neměl mužské potomky, nýbrž tři dcery. Nejstařší se jmenovala Kazi, znala byliny. Ctihodná Teta byla z dcer Krokových druhá, žena jemného citu a bez muže svobodně žila. Ta vystavěla hrad na vrcholu strmé skály u řeky Mže a nazvala jej Tetín. Třetí, věkem nejmladší, byla Libuše, ta vystavěla též hrad u vsi Ztečna a nazvala jej Libušín. Kosmas píše v tomto díle hlavně o Přemyslovcích a feudálech.

— 3 —

O Libuši a Přemyslovi

Toho času vznikl mezi dvěma obyvateli, kteří vynikali bohatstvím a rodem a byli jakýmisi správci nad lidem, nemalý spor o mez sousedních polí. I pustili se do takové hádky mezi sebou, že jeden druhému vjel nehty do hustých vousů, a tupíce se hanebně nevybíravými nadávkami a luskáním pod nosem, hřmotně vejdou do dvora, s velikým hlukem předstoupí před svou paní a snažně žádají, aby spornou věc mezi nimi rozhodla podle právu a spravedlnosti. Ta si zatím hověla, jak si rozpustile vedou rozmařilé ženy, když nemají muže, kterého by se bály, měkce ležíc na vysoko nastlaných vyšívaných poduškách a o loket se opírajíc jako při porodu. Když pak, jdouc stezkou spravedlnosti a na osobu lidí nehledíc, celou při mezi nimi vzniklou rozsoudila po právu, tu ten, který na soudě nevyhrál, přes míru se rozhněvav, potřásl dvakrát či třikrát hlavou a podle svého zvyku třikrát holí o zemi udeřiv a bradu slinou z plných úst poprskav, zvolal: "Toť křivda mužům nesnesitelná! Žena děravá se obírá mužskými soudy v lstivé mysli! Víme zajisté, že žena, ať stojí či na stolici sedí, málo rozumu má; oč ho má ještě méně, když na poduškách leží? Tehdy opravdu se hodí spíše k tomu, aby se poznala s mužem, nežli aby bojovníkům vynášela nálezy. Vždyť je věc jistá, že všechny ženy mají dlouhé vlasy, ale krátký rozum. Lépe by bylo mužům umříti než to trpět. Nás jediné opustila příroda k hanbě všem národům a kmenům, že nemáme správce ani mužskou vládu a že na nás doléhají ženská práva."

Na to paní, svou pohanu tajíc a bolest v srdci ženským studem zastírajíc, usmála se a pravila: "Tak jest, jak díš; žena jsem, jako žena žiji; ale snad proto si myslíte, že málo mám rozumu, že vás nesoudím metlou železnou, a poněvadž žijete bez bázně, právem mne nedbáte. Neboť kde je bázeň, tam je i kázeň. Ale nyní je velmi zapotřebí, abyste měli správce krutějšího, než je žena. Tak také holubi pohrdli kdysi bělavým luňákem, jehož si zvolili za krále, jako vy mnou pohrdáte, a knížetem sobě učinili jestřába, mnohem krutějšího, jenž vymýšleje si viny, jal se zabíjeti vinné i nevinné; a od té doby až podnes požírá holuby jestřáb. Jděte nyní domů, a koho vy si zítra vyvolíte za pána, toho já si vezmu za manžela."

Mezitím povolala své sestry, jimiž zmítaly podobné vášně; jejich čarodějnickým uměním stejně jako svým vlastním šálila lid ve všem, bylať Libuše sama, jak jsme se výše zmínili, prorokyní jako Kumská Sibyla, druhá sestra byla kouzelnicí jako Medea z Kolchidy, a třetí čarodějnicí jako Kirké Ajajská. O čem se té noci ony tři hadačky anebo co tajného ujednaly, nebylo sice známo, avšak ráno se všem zjevilo nad slunce jasněji, když jejich sestra Libuše označila místo, kde přebýval jejich budoucí kníže, i jeho jméno. Neb kdo by si byl pomyslil, že si knížete povolají od pluhu? Nebo kdo mohl věděti, kde oře muž, který se měl státi správcem lidu? O čem by však nevědělo věštecké nadšení? Aneb čeho by nedokázalo čarodějné umění Sibyla dovedla předpověděti národu římskému pořad osudu skoro až do soudného dne, ba - lze-li čemu věřiti - věštila též o Kristu, neboť kterýsi učitel církevní v jednom svém kázání cituje verše Vergiliovy, o příchodu Páně podle věštby Sibyliny složené. Medea dovedla bylinami a čáry často z nebeské báně svésti Hyperiona a Berecynthii, dovedla deště, blesky a hromy vylákati z oblaků, dovedla starce krále Ejaka omladiti. Čáry Kirčinými byli proměněni druhové Ulixovi v rozmanitá zvířata a král Pikus v datla; ten se podnes jeho jménem po latinsku nazývá. Jaký div? Jak znamenité věci provedli v Egyptě svým uměním čarodějníci! Ti svými kouzly učinili tolik divů, kolik prý jich z moci boží způsobil služebník boží Mojžíš. O tom však dosti.

Druhého dne, jak bylo nařízeno, bez prodlení svolají sněm a shromáždí lid, sejdou se všichni dohromady a žena, sedíc na vysokém stolci, mluví k hrubým mužům: "Jak jsi politování nadmíru hoden, ó lide, jenž neumíš svobodně žíti; svobodou, kterou žádný dobrý muž neztrácí leda s životem, tou vy ne bezděky zhrdáte a nezvyklé porobě dobrovolně poddáváte své šíje. Běda, pozdě budete toho marně litovati, jako litovaly žáby, když vodní had, jejž si učinily králem, počal je usmrcovati. Nebo nevíte-li, jaká jsou knížecí práva, zkusím jen několik slov vám povědět o této věci.

Předně snadno je knížete dosaditi, ale nesnadno dosazeného sesaditi. Neboť v této chvíli jest ten muž pod vaší mocí, ať ho povýšíte za knížete čili nic; jakmile však bude povýšen, vy i vše, co máte, bude v jeho moci. Před jeho tváří se budou třásti jak v zimnici vaše kolena a oněmělý jazyk přilne k suchému patru. K jeho hlasu jen tak tak budete z velikého strachu odpovídati: 'Ano, pane; ano, pane,' až on pouhým pokynem svým bez vašeho mínění toho odsoudí, onoho dá zabíti, jednoho rozkáže vsaditi do vězení, jiného oběsit na šibenici. Vás samé a z vás, kterých se mu zachce, jedny učiní sluhy, jiné sedláky, jiné poplatníky, jiné výběrčími, jiné katy, jiné biřici, jiné kuchaři, pekaři nebo mleči. Ustanoví sobě i plukovníky, setníky, šafáře, vzdělavatele vinic a polí, též žence, kováře zbraní, kožišníky a ševce. Vaše syny i dcery postaví do svých služeb, také z vašeho skotu, z koní a klisen neb z dobytka právě nejlepší si vezme podle své libosti. Všechno, co máte lepšího ve vsích, na polích, rolích, lukách a vinicích, pobere a obrátí v svůj prospěch. Ale proč vás dlouho zdržuji? Nebo nač to mluvím, jako bych vás chtěla strašiti? Trváte-li na svém předsevzetí a nemýlíte-li se ve svém přání, oznámím vám jméno knížete i místo, kde jest."

K tomu sprostý lid zajásá zmateným křikem; všichni jedněmi ústy žádají, aby jim byl dán kníže. K nim ona: "Hleďte," dí, "hle, za oněmi horami" a ukázala prstem na hory - "je veliká řeka Bílina a na jejím břehu je viděti vesnici, jež slove Stadice. V jejím obvodu jest úhor, zdéli a zšíři dvanáct kročejů, jenž kupodivu, ač leží mezi tolika poli, přece nanáleží k žádnému poli. Tam váš kníže oře s dvěma strakatými voly; jeden vůl má vpředu dokola bílý pás a bílou hlavu, druhý jest od čela po zádech bílý a zadní nohy má bílé. Nyní, je-li vám libo, vezměte mou řízu, plášť i přehozy, jaké slušejí knížeti, jeďte vyřídit tomu muži vzkaz ode mne i od lidu a přiveďte sobě knížete a mně manžela. Muž má jméno Přemysl, ten na vaše hlavy a hrdla přimyslí mnohá práva. Jeho potomstvo bude v celé této zemi panovati na věky věkův."

Zatím byli určení poslové, aby tomu muži přednesli vzkaz své paní i lidu. Když paní viděla, že neznajíce cestu váhají, pravila: "Co váháte? Jděte bez starosti, sledujte mého koně, on vás povede pravou cestou a dovede zase zpět, neboť tu cestu nejednou šlapal."

Lichá šíří se pověst a zároveň mínění křivé, že paní sama vždy za nočního ticha tu bájnou cestu na koni tam konávala a před kuropěním se vracívala; tomu "ať Žid Apella věří".

Co dále? Kráčejí poslové moudře neučení, putují vědomě nevědomí, držíce se stop koně. Již přešli přes hory, již již se blížili ke vsi, kam měli dojíti. Tu jim přiběhl jakýs chlapec vstříc, i tázali se ho řkouce: "Slyš, dobrý chlapče, jmenuje se tato ves Stadice? A jestliže ano, je v ní muž jménem Přemysl?" - "Ano," odpověděl, "je to ves, kterou hledáte, a hle, muž Přemysl nedaleko na poli popohání voly, aby dílo, jež koná, hodně brzo dokonal." Poslové přistoupivše k němu pravili:

"Blažený muži a kníže, jenž od bohů nám jsi byl zrozen."

A jako mají sedláci ve zvyku, že jim nestačí jednou to říci, plnou hubou opakují:

"Zdráv buď kníže, buď zdráv, tys oslavy nad jiné hoden, vypřáhni od pluhu voly, změň roucho a na koně vsedni!"

Přitom mu ukáží roucho i na hřebce, který v tom zaržál.

"Paní naše Libuše i všechen lid vzkazuje, abys brzy přišel a přijal panství, jež je tobě i tvým potomkům souzeno. Vše, co máme, i my sami jsme v tvých rukou; tebe za knížete, tebe za soudce, tebe za správce, tebe sa obránce, tebe jediného sobě volíme za pána." Při té řeči se ten muž moudrý, jako by předvídal budoucnost, zastavil, otku, kterou držel v ruce, vetkl do země, a pustiv voly, zvolal: "Jděte, odkud jste přišli!" Ti, ještě než to dořekl, z očí zmizeli a nikdy více se neobjevili. Ale líska, kterou do země vetkl, vyrazila tři vysoké ratolesti, a to, což jest podivnější, i s listím a ořechy. A muži vidouce, co se tu děje, stáli zaraženi. On je vlídně jako hostitel pozval k snídani, vyňal z lýkové mošny plesnivý chléb a kus sýra, mošnu položil na trávník místo stolu, na to režný ubrus a tak dále. Zatímco snídali a vodu ze džbánu pili, dvě ratolesti neb odnože uschly a odpadly, ale třetí velmi rostla do výše i šíře. To naplnilo hosty ještě větším podivem a bázní. A on dí: "Co se divíte? Vězte, že se z našeho rodu mnoho pánů zrodí, ale vždy jen jeden bude panovati. Ale kdyby vaše paní nebyla s tou věcí tak spěchala, nýbrž na krátký čas byla vyčkávala běhu osudů, a kdyby nebyla pro mne tak brzy poslala, měla by země tolik pánů, kolik by příroda vydala na svět knížecích synů."

Potom oděn v knížecí roucho a obut v královskou obuv, vsedne oráč na bujného oře, avšak nezapomínajíce na svůj stav, vezme s sebou své střevíce, zcela z lýčí ušité, aby je dal uschovati pro budoucnost; a chovají se na Vyšehradě v knížecí komoře až podnes a na věčné časy. Ubírali se nadcházkami a poslové ještě si netroufali s novým pánem důvěrněji mluviti, ale jako holubi, když k nim nějaký cizí přiletí, zpočátku se ho bojí, brzy však při letu samém mu přivyknou a jako za svého jej mají a milují, tak oni při jízdě hovořili a povídáním si cestu krátili, a přitom vtipkujíce a žertujíce, na únavu zapomínali.

Tu se stalo, že se jeden, zvláště smělý a od řeči, zeptal: "Pane, pověz nám, proč jsi u nás dal schovati tyto lýkové střevíce, jež nejsou k ničemu, než aby je člověk zahodil; nemůžeme se tomu dosti vynadiviti." On jim odpověděl: "Na to jsem je dal a dám schovati na věky, aby naši potomci věděli, odkud vzešli, a aby byli živi v bázni a nejistotě a aby lidí sobě od Boha svěřených nespravedlivě neutiskovali z pýchy, poněvadž všichni jsme si od přírody rovni. Nyní však ať se smím zase já vás zeptati, zda je chvalitebnější z chudoby se povznésti k hodnosti, či z hodnosti upadnouti v chudobu? Odpovíte mi ovšem, že je lépe povznésti se k slávě než upadnouti v nouzi. Ale jsou mnozí ze vznešeného rodu vzešlí, potom však v potupnou nouzi a v neštěstí upadlí, kteří hlásajíce jiným, jak jejich předkové byli slavní a mocní, nevědí, že tím sami sebe ještě více tupí a hanobí, poněvadž sami pozbyli svou nedbalostí toho, čeho oni nabyli svou přičinlivostí. Neboť Štěstěna stále jako v kostky hraje svým kolem tak, že brzy povznese na vrchol ty, brzy ony uvrhne do propasti. Tím se stává, že se světská hodnost, jež bývá někdy k slávě, ztratí v hanbě. Ale chudoba, překonaná ctností, neskrývá se pod vlčí koží, nýbrž svého vítěze, jejž zprvu s sebou strhla do hlubin, povznáší k hvězdám."

A když cestu dokonali a již již se blížili k hradu, pospíšila jim vstříc paní, obklopená svými dvořany; podavše si ruce vešli s velikou radostí do příbytků, posadili se na pohovkách, občerstvili se darem Cereřiným a Bakchovým a ostatek noci věnovali Venuši a Hymeneovi.

Tento muž, jenž vpravdě pro svou mužnost zasluhuje slouti mužem, spoutal zákony náš bezuzdný kmen, nezkrotný lid mocí zkrotil a uvedl v poddanství, jež jej i dnes tíží, též všechna práva, jimiž se naše země řídí a spravuje, sám s Libuší vydal.

V době těchto prvních počtáků práv jednoho dne řečená paní, jsouc věštným duchem nadšena, před svým mužem Přemyslem a v přítomnosti staršího lidu takto věštila:

Vidím veliký hrad, jenž slávou nebes se dotkne,
ve hvozdě místo - je vzdáleno od vsi této na
třicet honů a mez mu určují vltavské vlny.

Toto místo na severní straně pevně chrání hlubokým údolím potok Brusnice, na jižním však boku široká hora, velmi skalnatá, jež slove Petřín, převyšuje okolí. Hora toho místa se kroutí na způsob delfína, mořského vepře, směrem k řece. Až tam přijdete, naleznete člověka, an uprostřed lesa teše práh domu. A protože se u nízkého prahu i velcí pánové sklánějí, podle této příhody hrad, jejž vystavíte, nazvete Prahou. V tomto hradě někdy v budoucnosti vzejdou dvě zlaté olivy, jež svými vrcholy proniknou až do sedmého nebe a po všem světě budou zářiti svými divy a zázraky. Budou je oběťmi a dary ctíti a jim se klaněti všechna pokolení země české a ostatní národové. Jedna z nich bude slouti Více slávy, druhá Voje útěcha."

— 1 —

---

Druhá předmluva k následujícímu dílu, psaná mistru Gervasiovi

... Až dostaneš tento lístek, věz, že jsem Ti poslal českou kroniku. Ač není žádným půvabem slovesného umění uhlazena, nýbrž prostě a jakous takous latinou sepsána, rozhodl jsem se dáti ji přezkoušeti tvé obzvláštní rozumnosti...

A tak jsem počal své vypravování od prvních obyvatelů země české a jen něco málo, co jsem poznal z báječného podání starců, vykládám, ne z touhy po lidské chvále, nýbrž aby pověsti neupadly vůbec v zapomenutí, podle toho, jak umím a vím, lásce všech dobrých lidí. Neboť dobrým a zkušeným vždy se toužím líbit, ale lidem nevědomym a mrzutým nebojím se nelíbiti. Vímeť, že se vyskytne několik žárlivců a že se zalknou pošklebným smíchem, až uvidí složení této práce; takoví lidé umějí toliko jiným ubírati, ale sami ze sebe nic dobrého neumějí přidati....

Ti totiž jen na to rysíma očima hledí a do svého srdce jako do diamantu pro paměť vštípí to, co bylo řečeno nevhodně, nebo kde má mysl podřimujíc pochybila. Jaký div? ... NĚKDY SI PODŘÍMNE VÝTEČNÝ HOMÉR. Mne ani jejich závistné utrhačství neděsí, ani ironické jejich pochlebování mně nelahodí; kdož chtí, ať čtou, a kdo nechtí, ať to odhodí. Ty však, drahý bratře, miluješ-li mne jako svého přítele a pohne-li Tebou má prosba, opásej bedra své mysli a vezmi do ruky škrabátko, křídu a pero, abys to, čeho je příliš mnoho, vyškrábal, a co schází, přidal; co je nevhodně pověděno, změň ve vhodné, aby tak mou neumělost zmírnila Tvá vtipnost.

— 2 —

---

První kniha

X. (Válka s Lučany)

... Nepokládali jsme však za zbytečné do tohoto našeho díla na tomto místě vložiti stručné vylíčení toho, čeho jsme se z pověsti doslechli o bitvě, svedené dávno před tím za času knížete Neklana na poli zvaném Tursko, mezi Čechy a Lučany, jimž v dnešní době podle hradu Žatce říkáme Žatčané....

Nad nimi vládl kníže Vlastislav, muž bojovný, v boji statečný a v svých záměrech nadmíru lstivý; ... z velkého zdaru, jehož vždy v bojích dosahoval, povýšilo se a povzneslo srdce knížete, že v hrdé mysli vzplanul touhou nabýti celých Čech....

Ihned se nadme domýšlivou pýchou a chtě zvěděti, jakou vládne mocí, dá nositi meč po všech krajích celé své země a oznámiti knížecí rozkaz, že každý, kdo výškou těla přesahuje míru meče, nepůjde-li na vojnu tak rychle, jak bylo rozkázáno, má býti bez milosti mečem pokutován. Seznav, že se nad vyřčené slovo rychleji shromáždili na ustanoveném místě, postavil se uprostřed na náspu, a obklopen jsa dokola lidem, opřen o štít a mávaje v ruce mečem, jal se mluviti: "Bojovníci, ve vašich rukou jest již poslední vítězství, jindy jste nejednou zvítězili, nyní k hotové věci se hotovíte. K čemu vám třeba zbraní? Zbraně hleďte nositi jako znak vojenství. Spíše však vezměte s sebou sokoly, krahujce, volavky a všechno podobné ptactvo, které se hodí lépe pro zábavu a hru, abychom jim maso nepřátel - ačli ovšem stačí - dali k nažrání. Bera za svědka boha Marta a svou vládkyni Bellonu, jež mi prokázala všeliká doborodiní, přísahám na jílec svého meče, jejž v ruce držím, že dám štěňata matkám místo jejich nemluvňat přikládati k prsům. Zdvihněte praporce, nechte prodlévání; těm, KDOŽ HOTOVI JSOU, VŽDY UŠKODIL ODKLAD. Jděte již rychle a vítězství dobuďte šťastně!"Zní ryk až k nebesům: muž schopný i neschopný, udatný i chabý, statný i nestatný hlučí: "Do zbraně, do zbraně!"; prašivá kobyla poskakuje jako bujný hřebec v bitvě.

— 3 —

---

XI.

... Naproti tomu Čechové neměli dosti síly k odporu ...

— 4 —

---

XII.

Zatím se jejich kníže Neklan, bázlivější než zajíc a na útěku rychlejší než Patrh, strachoval nastávající bitvy, a udělaje se nemocným, ukryl se na výše řečeném hradě. Co měly činiti údy bez hlavy nebo válečníci v boji bez vůdce? Žil toho času jeden muž, vynikající sličným tělem, podle věku i jména Tyr. Byl po knížeti druhý mocí, a když i tisíce nepřátel naň dotíralo v boji, nikoho se nebál, před nikým neustupoval. Toho povolal kníže tajně k sobě a nařídil mu, aby oblékl jeho zbroj, a rozkázal mu s vědomím jen několika dvořanů, aby vsedl na knížecího koně a místo něho jel před bojovníky na bojiště ... Čechové obsadili pahorek čnějící uprostřed pole, z něhož mohli dříve viděti, jak nepřátelé přicházejí, a odkud ten, jehož pokládali za knížete, Tyr, stoje na vyvýšeném místě, mohl promluviti k bojovníkům...

"Všichni mají ve válce stejnou odhodlanost k boji, ale nestejný záměr vítězství. Oni bojují za slávu nemnohých, my zápasíme za vlast, za svobodu lidu i svou a za poslední spásu; oni, aby pobrali cizí majetek, my, abychom ochránili své dítky a milé manželky. Posilněni buďtež a mějte se zmužile!"

Mezitím lucký kníže, velký ukrutník v srdci, přišel z druhé strany s lidem velmi pyšným, jemuž i podnes od zlého ducha je vrozena pýcha. Když spatřil, že se nepřátelé nehýbou z místa, kázal svým, aby chvilenku tam postáli, a jako by měl lítost nad osudem nepřátel, těmito slovy podněcoval mysli svých vojáků: "Ubohé duše bázlivců, ndarmo se chytají kopců ti, jimž scházejí síly a válečné umění; neprospěje kopec, je-li mužnost mdlá. Vidíte, neodvažují se utkati s vámi na rovině, ba, nemýlím-li se, již se strojí na útěk. Ale vy, dříve než prchnou, vrhněte se na ně náhlým útokem a dokažte svým obvyklým způsobem, aby byli pod vašima nohama rozdrceni jako bídná sláma. Šetřte svých statných kopí, abyste jich neposkvrnili krví zbabělců, a raději pusťte ptactvo, jež s sebou nesete, abyste těmi sokoly postrašili šiky bojácné jako holubi." Jakmile se to stalo, objevila se taková houšť ptáků rozličných, že se pod jejich křídly zatmívalo jako pod dešťovým mrakem nebo v čas černé bouřky.

Když to viděl neohrožený Tyr, přerušil začatou řeč a pravil k svým: "Stave-li se snad, že zemru v boji, pochovejte mne na tomto vršku a vystavějte mohylu, která bude na věky po mně pojmenována." (Ta slova odtud až podnes rovem udatného bojovníka Tyra.) A jako se řítí obrovský balvan skalní, bleskem byv svržen, s vrcholu vysoké hory po srázu, strhuje s sebou všechny překážky, právě tak statečný hrdina Tyr, ihned vyskočiv, vrhl se do nejhustších klínů nepřátel. A jako by někdo v zahradě podtínal srpem slabé makovice, tak on sekal mečem hlavy v cestě stojících nepřátel, až pln jsa šípů jako ježek, padl uprostřed seče na velikou hromadu mrtvých.

NEVÍ SE? OD KOHO KTERÝ NEB JAKOU ZAHYNUL RANOU, jen to víme jistě, že Čechové dobyli vítězství a Lučané všichni byli pobiti až do jednoho ...

Až dosud, co se za starodávna sběhlo, obsahuje kniha první. Ale protože, jak dí svatý Jeroným, jinak se vypravují věci viděné, jinak slyšené, jinak smyšlené, a lépe též pronášíme, co lépe víme, nyní s pomocí Boží a svatého Vojtěcha duch touží po tom, abychom pověděli, co jsme my sami viděli nebo co jmse slyšeli z hodnověrného vypravování očitých svědků.

— 5 —

---

Třetí kniha

XLV.

Roku od narození Páně 1119

Dne 30. července ve středu, když se již den chýlil k večeru, prudký vichr, ba sám satan v podobě víru, udeřiv náhle od jižní strany na knížecí palác na hradě Vyšehradě, vyvrátil od základů starou, a tedy velmi pevnou zeď, a tak - což jest ještě podivnější zjev - kdežto obojí strana, přední i zadní, zůstala celá a neotřesená, střed paláce byl až k zemi vyvrácen a rychleji, než by člověk přelomil klas, náraz větru polámal hořejší i dolejší trámy i s domem samým na kousky a rozházel je. Tato vichřice byla tak silná, že kdekoli zuřila, v této zemi svou prudkostí vyvrátila lesy, štěpy a vůbec vše, co jí stálo v cestě.

— 6 —

---

Po vylití potopy a po zmatení lidí, kteří se zlým úmyslem stavěli věž, pokolení lidské, skládající se tehdáž asi z dvaasedmdesáti mužů, bylo za takovou nedovolenou a nerozvážnou opovážlivost rozptýleno božskou mstou v tolik různých jazykových rodů, kolik bylo hlav mužských. Každý z nich se toulal a prchal, a jsouce daleko široko rozptýleni, bloudili po rozličných krajinách světa, a ač jich den ode dne ubývalo na těle, přibývalo jich mnohonásobně z jeho pokolení do pokolení...

— 7 —

---

"Paní naše Libuše i všechen lid vzkazuje, abys brzy přišel a přijal panství, jež je tobě i tvým potomkům souzeno. Vše, co máme, i my sami jsme v tvých rukou; tebe za knížete, tebe za soudce, tebe za správce, tebe sa obránce, tebe jediného sobě volíme za pána." Při té řeči se ten muž moudrý, jako by předvídal budoucnost, zastavil, otku, kterou držel v ruce, vetkl do země, a pustiv voly, zvolal: "Jděte, odkud jste přišli!" Ti, ještě než to dořekl, z očí zmizeli a nikdy více se neobjevili. Ale líska, kterou do země vetkl, vyrazila tři vysoké ratolesti, a to, což jest podivnější, i s listím a ořechy. A muži vidouce, co se tu děje, stáli zaraženi. On je vlídně jako hostitel pozval k snídani, vyňal z lýkové mošny plesnivý chléb a kus sýra, mošnu položil na trávník místo stolu, na to režný ubrus a tak dále. Zatímco snídali a vodu ze džbánu pili, dvě ratolesti neb odnože uschly a odpadly, ale třetí velmi rostla do výše i šíře. To naplnilo hosty ještě větším podivem a bázní. A on dí: "Co se divíte? Vězte, že se z našeho rodu mnoho pánů zrodí, ale vždy jen jeden bude panovati. Ale kdyby vaše paní nebyla s tou věcí tak spěchala, nýbrž na krátký čas byla vyčkávala běhu osudů, a kdyby nebyla pro mne tak brzy poslala, měla by země tolik pánů, kolik by příroda vydala na svět knížecích synů."

— 8 —