Přejeli jsme most přes řeku Siuslaw. Vzduch byl už natolik prosáklý vodní tříští, že jsem moh nastavovat jazyk do větru a chutnat moře ještě dřív, než jsme ho uviděli. Všichni věděli, že to už není daleko, a po zbytek cesty až k přístavišti mlčeli jako zašití.
Kapitán, který nás měl vzít na moře, měl plešatou, kovově šedivou hlavu, která se mu v černém roláku točila jako věž ponorkového děla a mířila po nás vyhaslým doutníkem. Stál vedle McMurphyho na dřevěném molu, mluvil a díval se přitom na moře. Za jeho zádama a o několik schůdků výš sedělo na lavici před krámkem s vnadidlama šest nebo osm chlapů ve větrovkách. Kapitán mluvil nahlas, napůl k zevlounům po své jedné straně, napůl k McMurphymu na druhé a pálil svým mědí opláštěným hlasem někam mezi ně.
"Nezajímá. Výslovně jsem vás na to ve svým dopise upozornil. Nemáte úřední povolení k plavbě. Nejedu." Kulatá hlava se v dělové věži svetru zhoupla kupředu a zamířila doutníkem na naši skupinku. "No jen se na ně podívejte. Copak můžu s takovouhle sebrankou na moře? Ještě mi začnou skákat přes palubu jako krysy. Příbuzný pak ze mě vysouděj poslední šesták. Kdepak, tohle si nelajsnu."
McMurphy vysvětloval, že všecky papíry měla opatřit v Portlandu ta druhá holka. Jeden z chlapů opřených o krámek s vnadidlama vykřiknul: "Jaká druhá holka? Copak tady blondýna vás všecky nezvládne?" McMurphy si chlápka nevšímal a handrkoval se s kapitánem dál, ale bylo vidět, že děvčeti to tak docela fuk není. Chlapi u krámku po ní pošilhávali, nakláněli se k sobě a šeptali si prasečinky. Všichni včetně doktora jsme na to koukali a styděli se, že jim to nedokážeme zatrhnout. Ta napružená parta, která u benzínové pumpy zvítězila na plné čáře, byla tatam.
Když McMurphy pochopil, že s kapitánem nehne, přestal se hádat, ohlídnul se po nás a prohráb si rukou vlasy.
"Kterej člun jsme měli pronajatej?"
"Tamhleten. Skřivan. Ale nevkročí mi na něj ani noha, dokaď nedostanu řádně vystavený povolení k plavbě. Ani noha."
"Nebudu si pronajímat člun, abysme na něj celej boží den vejrali, jak se houpá v doku," povídal McMurphy. "Nemáte nahoře ve kšeftě telefon? Poďte, vyjasníme si to."
Vydusali po schůdkách ke krámku s vnadidlama, zmizeli uvnitř a nechali náš hlouček na pospas té bandě čumilů, kteří nás pozorovali, uchechtávali se a dloubali se do žeber. Vítr přirážel čluny na kotviště, tisknul je na pneumatiky podél doku a mlaskání lodních boků o vlhkou gumu znělo, jako by se nám čluny smály. Pod prkny kotviště se hihňala voda, tabule nad dveřma boudy s vnadidlama, kde bylo napsáno SLUŽBY NÁMOŘNÍKŮM - MAJ. KAPITÁN BLOCK, pištěla a skřehotala, jak ji na rezatých hácích rozhoupával vítr. Mušle, přisáté na pilířích asi metr nad vodou a označující výšku přílivu, v slunečních paprscích pískaly a čvachtaly.
Vítr se protivně ochladil a Billy Bibbit si svlíknul zelenou kazajku a podal ji děvčeti, které si ji natáhlo na svoje tenounké malé tričko. Jeden z darmošlapů na ni pořád něco pokřikoval. "Hej ty, blondýno, tobě se líbej takovýhle šuspajtlové?" Jeho pysky měly barvu jater a pod očima, kde mu pod náporem větru vystoupily žíly, měl fialové fleky. "Hej ty, blondýno," povykoval znova a znova vysokým, unuděným hlasem, "hej ty, blondýno... hej ty, blondýno... hej ty, blondýno..."
Srazili jsme se před větrem ještě víc k sobě.
"Hej ty, blondýno, proč tě zašili?"
"Hehe, ta není zašitá, Perci, ta patří k léčebný kúře!"
"Je to fakt, blondýno? Najali si tě, abys je kurýrovala? Hej ty, blondýno..."
Zdvihla hlavu a vrhla na nás pohled, který se ptal, kam se poděla ta nebojácná parta, s kterou sem přijela, proč nic neříkáme, proč ji nebráníme? Nikdo z nás pro ten pohled neměl odpověď. Všecko naše drsné chlapáctví odešlo po těch schůdkách spolu s jeho rukou kolem ramen plešatého kapitána.
Vyhrnula si límec u kazajky, schoulila se do sebe a odloudala se po přístavišti co nejdál od nás. Nikdo za ní nešel. Billy Bibbit se klepal zimou a kousal se do rtů. Chlápkové u boudy s vnadidlama si něco špitali a pak se za…
