Pomsta otroků (Karl May)

Jízda na pštrosu

Od dob, kdy Německo vstoupilo mezi koloniální státy, se ještě zvýšil náš již tak značný zájem o cizí země a národy, proto není divu, že v každém větším městě naší milé vlasti najdeme takzvanou národnostní louku, čili místo, kde čas od času zástupci jiných států předvádí nejenom své válečné, ale i mírové umění a dovednosti. Mohli jsme proto vidět Siouxy, Komanče, Eskymáky, Zuly, australské křováky, Ainy, dokonce i příslušníka lidožroutských afrických kmenů, a mohli jsme je pozorovat při různých činnostech. Před nedávnem vzbudila náš velký zájem tlupa Somálců, příslušníků státu Witu, který stojí pod německou ochranou, a kdo byl svědkem jejich představení na národnostní louce, nepochybně došel k přesvědčení, že takzvaný černý kontinet není obydlen jenom pohanskou cháskou, která je neschopna jakéhokoliv vzdělání.

Somálci obývají východní část Afriky, jejíž výběžek, mys Guardafui byl vždycky postrachem všech kolemplujících námořníků. Jejich část pobřeží začíná v Adenském zálivu a táhne se až k Džard Raas Xaafuun téměř přímo východním směrem, pak se stáčí k jihu, kde je ukončena řekou Dana. Podél moře se rozprostírá pobřežní rovina, pás široký šedesát až sto kilometrů, který dál stoupá, pokrytý jen sporým porostem akácií, mimóz a trnitých křovin. Za ním následuje velmi vysoká pahorkatina, jejíž značné zásoby vody poskytují vláhu vysokým euforbiím, dračím stromům a jalovcům. Tato skalní oblast je jakoby odříznuta tabulovitou náhorní plošinou, porostlou pouze trávou bez stromů, která se však v dobách sucha může klidně srovnat se Saharou. Řeky této země mají vodu většinou jen v obdobích dešťů, přesto zde žije značné množství zvěře. Různé antilopy a gazely se tu vyskytují v obrovských stádech; pštrosy, zebry a divocí oslové jsou k vidění na každém kroku, stejně jako žirafy, sloni, hroši, nosorožci a další savci, které nesmíme opomenout. Lvi a leopardi, kteří zde dosahují značné velikosti, v hojné míře třídí stáda domorodců. Stejně bohatá je tato země na menší zvířata, proto je dokonalým rájem pro každého zoologa – jen kdyby se zdejší obyvatelé chovali méně nepřátelsky vůči cizincům!

Somálec není v žádném případě černoch, jeho fyzický typ lze spíše označit za přechod mezi Arabem a černochem. Má štíhlé, hezky rostlé tělo, vysoké čelo a nádherné oči. Nos bývá jemný a rty, třebaže jsou odulé, tolik nevystupují. Barva pleti kolísá od světlé hnědi až po hlubokou čerň. Muži si kudrnaté vlasy zčásti holí, zčásti zkracují, někdy je nosí dlouhé a poslední dobou si je mnohdy barví vápnem do rudoblonďatého odstínu. Ženy si zakrývají hlavy šátky a mladé dívky si vlasy splétají do bezpočtu tenkých copánků.

Šaty Somálců sestávají vesměs z velkého šátku, do něhož se halí, opasku a sandálů. Jen někdy pozorovatel spatří košili, kalhoty a turban. Hlavními zbraněmi jsou kopí, vrhací kopí, velké nože, luky a šípy, stejně jako kulaté štíty, které jsou vyráběny z nosorožích a žirafích kůží. Somálec je nomád, opovrhuje řemeslem a pouze boj a zbraně považuje za hodné své úcty. Veškeré práce připadají na ženy. Muži jsou odvážní, hrdí a milují svobodu, ale rádi se sváří a umí být zákeřní. Krevní msta je zde vykonávána až do krajnosti, což je důvodem, že se častými sváry vyhlazují celé kmeny.

Většina pokusů probádat tuto zem skončila s negativními výsledky. Francouzský cestovatel Revoil právem řekl:

„Jediným obdělaným polem v  somálské zemi je jejich hřbitov.“

Jiný badatel prohlásil stejně pravdivá slova:

„Somálský chlapec dostane v sedmi letech malé kopí. Žebrá, půjčuje si a krade, dokud se nestane mužem. Potom žebrá, půjčuje si a krade, dokud nezemře.“

Za těchto okolností je samozřejmé, že somálská tlupa přiláká k národnostní louce početné publikum. I já jsem tam docházel každý den a členové skupiny na mne vždy už z dálky volali:

„Topré jítro!“

V jednom rohu stála ariš, chatrč z rákosí, v níž a kolem ní trávily čas ženy a děti. V druhém rohu hoří malý oheň, u něhož stojí dva tumalové, kováři, při práci. Protože se zabývají řemeslem, je jimi opovrhováno a nesmí se účastnit válečných her. V jiném rohu leží sedla koní a velbloudů; u nich se povalují a postávají bojovníci, zahalení do pestrých šátků. Baví se mateřským jazykem, který patří k etiopským dialektům hamidského kmene. Po volném prostranství pobíhají koně i lehkonozí jezdečtí velbloudi, malé ovce s dlouhýma visícíma ušima a kozy bez rohů. Mezi nimi se pak procházejí pštrosi s velkýma očima a načechraným peřím, kteří nejeví ani známky strachu.

Tu zazní ostré hvízdnutí. Velbloudi, ovce, kozy i pštrosi pádí do volného rohu, kdežto koně jsou v okamžiku osedláni, jezdci naskočí a s palci od nohou ve třmenech jezdí dokola po prostranství. Další hvizd; nyní jsou osedláni velbloudi a jezdci se usadí v sedlech. Bez držení a jakékoliv opory projedou Afričané několikrát po rozlehlé louce a předvedou, jakou rychlost jsou schopna tato dlouhonohá zvířata vyvinout.

Poté následují hry se zbraněmi. Nejprve jsou vrhána kopí na cíl. Z deseti vržených jich zajisté alespoň devět skončí v černém. Potom se vytvoří dvě skupiny, které spolu zápolí s použitím nožů, kopí i štítů. Každý musí uznat, že Somálci jsou mimořádně zruční v zacházení se zbraněmi. Nakonec dojde na mírové tance, doprovázené zpěvem. Mezi Somálci je mnoho básníků, samozřejmě naturálních, kteří vytváří bezpočet písní. Nápěv je jednotvární, ale slova zřetelně vystupují.

O přestávkách běhají muži, ženy a především děti kolem, aby žebrali. Jsou v tomto oboru tak dokonalí, že Arabové nazývají jejich zemi balad wa issi, „země dej mi něco“. Malé, sotva tříleté dítě, které mne už zná, se ke mně přibatolí, prstem mi zaklepe na kapsu a říká dokonalou němčinou:

„Ven, ven!“

Podám mu jablko. Sotva se ocitne v jeho malých rukách, vyrve otec dítěti ovoce a zastrčí je celé do rozzářených úst a žvýkaje na mne pokřikuje:

„Co? Co?“

„Jablko,“ odpovídám.

Celá tlupa pak po mně natáhne ruce a všichni pokřikují jeden přes druhého:

„Jablko! Jablko!! Jablko!!!“

Má zásoba rychle zmizí a vytahuji švestky. Oni však chtějí jablka a odhazují je pryč. Přiřítí se však zástup pštrosů, kteří švestky ihned hladově spolykají. Vedle mne stojí vysoký důstojník. Somálská žena mu důvěrně poklepe na rameno a volá:

„Zíchar! Zíchar!!“

Bezradně na mne pohlédne a já mu vysvětluji, že chce doutník. Vytáhne pouzdro s doutníky, aby jí jeden podal, ale ona mu je rychle vytrhne z ruky, vyprázdní jeho obsah, a když podá šest havan mužům za sebou, vrátí pouzdro poctivě majiteli.

„Zíchar! Zíchar!!“ řvou teď všichni jako o závod.

Snad dvacet přítomných diváků plní jejich přání, dokud všichni Somálci nekouří, takže přes vzniklý dým není vidět dál než na několik kroků.

Tu se dítě vrací ke mně, natahuje ruce a žadoní:

„Peníze! Peníze!“

Podávám mu fenik. Odhodí jej však na zem a křičí:

„Málo, málo!“

Podám mu groš. Vrhne na něj pohled, nastaví druhou ruku a volá:

„Dobře! Dobře, víc!“

Sotva dostane druhý, volá celá tlupa magické slovo a prodírá se mezi diváky. Požehnání se protáhne, dokud je provozovatel hvízdnutím nesvolá k vrcholnému číslu produkce, k jízdě na pštrosech.

Ptáci tento signál znají. Běhají vystrašeně sem a tam a muži se musí velice namáhat, aby je zahnali do jednoho rohu. Několik jich unikne, ale ostatním vyskočí jezdci na hřbet, přičemž je drží rukou za zobáky a tlačí jim hlavy do stran. Další Somálci jim pomáhají v nasednutí a přidržují ptáky za křídla. Pštrosi vyrážejí a za hřmícího smíchu diváků probíhají nesmírnou rychlostí vytyčenou dráhu. Neobejde se to ovšem bez komických pokusů ptáků zbavit se břemen, ale šikovní jezdci se nenechají shodit a opustí opeřené koně teprve v cíli. Jen si přeji, aby tuto báječnou podívanou vidělo co nejvíc diváků, neboť je to jedinečný zážitek. - - -

— 1 —

---

Pomsta otroků

Byl srpen, tedy letní dešťové období, když se malá karavana docela pomalu pohybovala dolů údolím Halimala. Sestávala zhruba z padesáti otroků, mužů i žen kmene Amhara a dvaceti ozbrojených průvodců, kteří patřili ke kmeni Šibril Abokr- Somálců. Ti měli ve zvyku otroky vyzvedávat v Herráru a odvádět je na tuto stranu údolí, kde lidské zboží odebírali Isa-Somálci, aby je dopravili na pobřeží. Amharové byli spoutáni provazy a přivázáni k sobě. O jejich kmeni se traduje, že patří k odvážným a veselým, avšak na těchto lidech, násilím vyrvaných ze své vlasti, se nedalo nic takového pozorovat. Isové patří mezi nejkrutější a nejošklivější Somálce, takže otroky čekala ještě horší budoucnost než současná přítomnost.

Údolí ústilo v rovinu, na níž déšť vyhnal čerstvý travní porost. Kolem rostoucí stromy waba, které dodávají Somálcům jed na šípy, měly zbarvené stále zelené listy mnohem svěžeji. Pod jejich korunami stála osamocená chatrčová osada, kterou si Isové přisvojili, aby zde očekávali Šibril Abokry s jejich otroky.

Když se jejich průvod konečně ukázal, vyběhli jim vstříc s křikem, mávajíce zbraněmi. Přivítání se odehrálo obvyklým živým způsobem, potom byli Amharové odvedeni do středu osady, který byl obklopen vysokým trnitým plotem. U vchodu stála stráž.

Nejdříve začalo smlouvání o ceně otroků. Každý z nich byl důkladně prohlédnut, což se neobišlo bez týrání. Když se dohodli, došlo na placení šátky, střelným prachem a různými kovovými předměty. Pak měla následovat neopomenutelná žranice, k níž ženy Isů připravily skopové maso s červeným pepřem.

Jeden chlapec Isů si všiml dvou zajatých bratrů stejného věku, kteří se unaveně opírali o svého otce. Donucen svým srdcem, přistoupil k nim, položil jednomu z nich ruku na hlavu a řekl hlasitě, takže to všichni kolem slyšeli:

„Jsem tvůj Abbán, ochránce, a ty jsi volný!“

Podle mravů země nebyl mladý Amhara od této chvíle otrokem. Chlapec pozvedl ruku, aby i jeho bratra vysvobodil z otroctví, ale tu k němu přiskočil vůdce Isů, strhl ho zpátky a zvolal:

„Zbláznil ses?! Zaplatili jsme za tyto otroky, abychom jim vrátili svobodu? Slova Isy platí za všech okolností, takže tento hoch už nepatří mezi otroky, ale protože ho nemůžeme prodat, nebudeme ho s sebou ani vláčet!“

Vytrhl dlouhý, dvoubřitý handžár a vrazil ho amharskému chlapci do srdce. Žádný ze Somálců se nad touto vraždou nepozastavil. Podobné krvavé scény patří totiž k  jejich každodennímu životu. Otroci však vykřikli hrůzou. Otec oběti stál chvíli jako zasažený bleskem, pak však přiskočil k vrahovi, vytrhl mu spoutanýma rukama nůž a vrazil mu jej do prsou. Nato přeřízl provaz, který jej poutal k jeho soukmenovcům, a se zuřivým vztekem se vrhl mezi Somálce, jichž několik těžce zranil. Rozříznutý provaz umožnil několika Amharům, aby se osvobodili z pout. Bojující muž to viděl, také věděl, že musí podlehnout přesile, proto se dal na útěk a zavolal na své muže:

„Prchejte za mnou, pak přijde pomsta!“

Měl nejvyšší čas, neboť již přišel o zbraň. Zamířil ke vchodu do vesnice a několik druhů jej následovalo. Strážci však slyšeli hluk, proto se měli na pozoru, a právě když uprchlík přeskakoval trnitým plotem, jeden z hlídačů jej probodl kopím. Ostatní to viděli, ztratili odvahu a už se neodvážili odporovat. Po krátkém boji byli přemoženi.

Kdyby mezitím Šibril Abokrové odtáhli, neskončil by tento incident pro Isy dobře, neboť jich bylo jen patnáct. Nyní se rozhodli vzbouřence co nejpřísněji potrestat. Oddělili je od ostatních otroků, spoutali je i na nohách a chtěli je soudit. Museli jim zachovat životy, aby je mohli zpeněžit, pouze nejvzdorovitějšího z nich odsoudili k smrti, a to velice ukrutné. Svázali ho do staré pokrývky a skákali po něm tak dlouho, až ho doslova rozdupali. Pak ho nechali ležet na místě.

Ostatní byli jeden po druhém přivázáni k vyschlému kmeni stromu a brutálně zbičováni, potom jim trýznitelé posypali rány červeným pepřem.

Potom pokračovali v žranici, jako by se vůbec nic nestalo. Hody se protáhly do pozdní noci.

Druhého dne vyrazili, Šibril Abokrové se vraceli zpátky a Isové zamířili k pobřeží, jakmile svého mrtvého vůdce pohřbili pod hromadou kamení. Mrtví Amharové, otec i syn, byli přenecháni divoké zvěři. Podupaný muž dosud žil, hrozně trpěl a odcházející karavana ještě dlouho slyšela jeho úpěnlivý nářek.

Výprava dosáhla náhorní planiny v nitru země, překonala ji a nyní se pohybovala hornatou oblastí, protkanou bezpočtem torentů, říčních koryt, která byla teď v období dešťů zaplněna vodou. V této době je velice nebezpečné se zdržovat v údolích a poblíž koryt. Kdyby nahoře v horách vypukl nečekaný déšť, který se podobá naší průtrži mračen, valila by se torenty voda, která s sebou vše strhne. Vlna připomínající vysokou stěnu se objeví zcela nečekaně a vyschlé řečiště se okamžitě změní v hřmící a ničivý proud.

Navečer karavana dospěla právě k  takovému zpola vyschlému torentu. Poslední déšť tady zanechal zbytky vody, která se hodila k osvěžení, proto se rozhodli utábořit se zde. Isové čítali patnáct bojovníků, jak už bylo zmíněno, několik žen, na nichž leží během somálských výprav veškerá práce, a mladý chlapec. Otroci byli opět spoutáni dlouhým provazem, který nebyl odstraněn ani při spánku, a ti z nich, kteří trpěli pod bičem, jen stěží dokázali potlačit své bolesti. Amharský chlapec se směl pohybovat volně, neboť se dalo předpokládat, že neuteče.

Noc byla jasná, měsíční, ticho bylo rušeno pouze vytím šakala. Zajatci se tiskli k sobě, aby se trochu zahřáli, neboť noci byly velmi chladné. Isové seděli a leželi u ohně, většinou spali, jen někteří měli na starost hlídání otroků. Kolem půlnoci se zvedl lehký vítr, který však znenáhla sílil. Byl studený a vlhký, přicházel od hor. Jeho naříkavý tón naháněl všem strach. Spáči jím byli probuzeni.

Náhle bylo bouření větru přehlušeno zvláštním duněním, které se jakoby blížilo. Dunění se změnilo v nepopsatelný rachot. Amharové, obyvatelé hor, znali dobře tento hlas přírody. Polekaně vyskočili.

„Bože, přichází šellal! Zachraňte se!“

Toto označení znamená záplavu, povodeň. Isové slyšeli jeho varování a sáhli po skrovném majetku, aby utekli. Snad se jim ještě podaří překonat srázné břehy, Amharové visící na provaze se mohou klidně utopit! Tu jeden z nich zařval hromovým hlasem, který přehlušil i dunění vody:

„Pokud se máme utopit, ať se utopí i oni! Zadržte je, zadržte je!“

Amharové ihned obklíčili Isy neproniknutelným řetězem, každý otrok uchopil jednoho ze svých trýznitelů. Ti se snažili pomocí zbraní osvobodit, ale nezbyl jim na to čas. Vysoká, temná a hřmící stěna se přivalila, srazila přítele i nepřítele, zvedla je a strhla s sebou pryč.

Amharský chlapec, ostatními nepovšimnut, přiběhl k mladému Isovi a zeptal se ho:

„Umíš plavat?“

„Ne.“

„Tak se mě pevně drž! Chtěl si zachránit mne i mého bratra, proto teď zachráním já tebe!“

Šellal přešel a voda mezi břehy tekla klidněji. Měsíc se zrcadlil na hladině a osvětloval dva chlapce, kteří sledovali tok řeky, aby zjistili, zda se někdo nezachránil. Marná snaha! Proud se ujal pomsty otroků a zahubil je i s jejich trýzniteli. Pouze dva chlapci unikli neštěstí. Drželi se za ruce a malý Isa řekl Amharovi:

„Brzy se setkáme s muži mého kmene a nejlepší z nich si tě vezme za syna, protože jsi z  vděčnosti ctil můj život víc než svůj!“

— 2 —