Baladický příběh horala, který se vrací k nevěrné ženě.
Dělí se na tři knihy (první, druhá, třetí), které jsou členěny do očíslovaných kapitol.
Obsah
Kniha první
Juraj Hordubal se po osmi letech vrací z Ameriky do Krivé. Byl by o tom rád pověděl spolucestujícím, ale svých zdráháním je nechtě urazí, a tak si rozhovor představuje. Našetřil si tam přes tři tisíce dolarů, a to ještě posílal peníze své ženě Polaně. Jenže ty mu ukradli v bance. Přesto se vrací se sedmi sty dolarů. Doma má dcerku Hafii, byly jí tři roky, když odjížděl.
Jde krajinou a kreslí si, jak ženu překvapí a jak ho srdečně přivítá. Jenže ona se ho zděsí. Hafie se k němu taky nechce znát, je pro ni cizí. Hordubal si to však všechno rozumně vysvětluje a netrápí se. Pak přijede s kočárem a párem koní chlapík, jehož Polana představí jako Štěpána Manyu - čeledína. Hordubal doufal, že Polana nakoupila za peníze od něj krávy, ale ona má jen dvě pro mléko. A taky prodala pole, prý na něm byla zbytečná dřina.
Juraj zajde ještě do krčmy, v duchu si přehrává, co by všechno mohl říct, ale jeho plány opět nevychází. Potká dva známé, avšak oni jsou poněkud rozpačití. Vydá se tedy zpět a těší se na Polanu, osm let se na ni těšil...
Hordubal je opilý, protože před Polanou nějak ztrácí odvahu. Ona na něj čeká, aby mu řekla, že už se nechce dřít na poli. Také chce vědět, co bude se Štěpánem a Juraj slibuje, že zůstane. On má jít spát do jizby, Polana jde na půdu. Hordubalovi se to rozleží a myslí si, že třeba chce, aby za ní přišel. Sotva se ale objeví ve dveřích na půdu, Polana je hrůzou bez sebe, žádné vřelé uvítání ho nečeká, křičí na něj, aby šel pryč. A on jde, ale v duchu ji omlouvá, že si jen odvykla.
Další den veze Štěpán Hordubala na louky a napomíná ho, když mluví na koně, že prý změknou. Jurajovi se rovina nelíbí, vrací se pěšky domů. Cestou se ještě staví u kováře a nechá Polaně udělat hák na dvířka, aby se mohla na půdě zavírat.
Hordubal nemá doma co dělat a pranic se mu to nelíbí. Štěpán se čímsi užírá. Hafie se gazdy bojí. V duchu vede dlouhé rozhovory s Polanou a představuje si, jak by věci mohly být. Večer jde spát do chléva k milovaným kravičkám.
Další den se vydá do hor a navštíví tam ovčáka Míšu. Potom sedí dlouho na stráni a dívá se dolů. I na svůj dvorek vidí. Vyjde světlá postavička a ze stáje se k ní přidá tmavá. Dlouho, dlouho nehybně stojí. Nakonec se rozdělí. Hordubal se vrátí, ale i tu kytičku jahod pro Hafii zapomene na dvorku.
Manya se tu noc ožral a kdesi se popral. Pak vyspával ve stáji. Juraj navštíví cikánku a nechá si od ní za deset dolarů uvařit nápoj lásky. Běží s ním k Polaně, když se utrhne hřebec a běhá po dvorku. Štěpán na něj vyletí ze stáje a zvíře zkrotí. Polana celá zkrásní, jak sleduje ten lítý zápas. Hordubal je zaražený a jde vylít kouzlo do kopřiv.
Juraj zaleze za stodolu a přemýšlí. Připadá si najednou oproti Polaně starý. Vymýšlí slavné plány, jak získá úctu i bohatství.
Večer znovu navštíví hospodu, ale Fedeleš Gejza se mu vysmívá, že si vzal čeledína na ženu. Strhne se rvačka, na Hordubala jde velká přesila, až to rozežene Vasil Gerič Vasilů - starosta a Hordubalův přítel. Domlouvá Jurajovi, aby šel domů a už do krčmy nechodil. Taky mu radí, aby dal pryč čeledína. Juraj je uražený, že naznačuje takové věci o Polaně, a rozejde se s ním ve zlém.
Přesto Štěpánovi řekne, aby šel pryč. Pak se za týden skoro upracuje k smrti, protože Polana se zamkne v komoře a vzdoruje. Před cizími ji však Hordubal hájí.
Poté se Manya vrátí a ohrožuje Juraje zbraní. Hordubal zachová klid a vezme Štěpána zpátky. Vyřídí tu zprávu Polaně a navrhuje, aby mu zasnoubili Hafii. Pak by mohl na statku zůstat jako budoucí zeť. Předpokládá, že bude souhlasit, protože je chtivý majetku.
Štěpán souhlasí, a tak se jedou dohodnout se starým Manyou. Hordubal je ochotný vyplatit Štěpánovi sourozence, aby statek pak připadl jemu. Štěpán zatím s bratrem na střídačku zaráží do dveří jehlu na pletení košíků. Je uchystána důkladná smlouva, Hordubal pak všude možně rozhlašuje, jak se to má se Štěpánem a s Hafií, aby zamezil řečem o Polaně.
Lidé se však podivnému svazku vysmívají, a to Štěpán těžce nese. Nakonec uhodí na Juraje, že to snášet nebude. Hordubal roztrhá smlouvu a vyhodí Štěpána přes plot.
Další den zajede Hordubal do města, navštíví advokáta a vše odkáže Polaně za její věrnost a lásku. Poté prodá Štěpánova vypiplaného hřebce hodně pod cenou. Nechce ho mít u sebe.
Juraj chodí po kraji a hledá práci, ale nedaří se. Když se tak jednou vrací, zahlédne u potoka ženu podobnou Polaně a jakéhosi snědého muže, jak se líbají. Hordubal běží domů a Polanu tam nemůže najít. Dorazí zadýchaná chvíli po něm a vysvětluje, že byla u sousedky. On však odvětí, že se neptal.
Polana je nezvykle ochotná a snaží se s Jurajem mluvit. On ale nemá náladu a jde si lehnout do chléva. V duchu opět Polanu omlouvá a uvěří její verzi. Sám si říká, že je hloupý, když ji podezírá.
Časně zrána se pak vydrápe do hor k Míšovi. Není mu dobře, jako by byl nemocný. Pověřuje Míšu, aby Polanu za něj obhajoval. Pak se ho ptá, jestli by nebylo lepší se zabít, aby ušel myšlenkám. Míša říká, že to není třeba, že stejně brzy zemře. Hordubal se pak vypotácí z koliby a dostane se domů, ani neví jak.
Hafie ho našla na slámě a Polana ho uložila do postele. Juraj blouzní, všechno se mi plete. Polana se na něj chodí dívat. Hordubal jí po Hafii vzkazuje, že se Štěpán může vrátit. Taky plánuje, že udělá králíkárnu. Večer vstane, ale ještě se motá. Polana ho pošle, ať si znovu lehne. Když mu donesla večeři, spal.
Kniha druhá
Polana naříká, že Hordubala zabili. Přijdou to vyšetřovat dva četníci: starý tlustý Gelnaj a nový horlivý Biegl. Okno v Hordubalově komůrce je vyražené, ale rýhy od diamantu jsou vevnitř, střepy venku a oknem by stejně nikdo neprolezl.
Gelnaj a Biegl napřed vyslýchají Polanu, která přizná, že se předešlého dne viděla se Štěpánem. Biegl je na ni hrubý a Gelnaj mu domlouvá, aby ji nechal, že je těhotná.
Biegl prolézá celý statek, doktor mezitím ohledává Jurajovo tělo. Prý že ho mohli zabít nějakým hřebíkem, z rány vyšlo málo krve. Také odhaduje, že Polanino dítě podle stupně těhotenství nemůže být Hordubalovo.
Gelnaj si povídá se sousedkou a s Hafií, Biegl slídí. Společně pak jedou do Rybár. Biegl tam znovu agresivně všechny vyslýchá, Gelnaj si povídá. Ptá se, od čeho mají rozbodané dveře. Prý od košíkářské jehly, ale starý Manya ji nemůže najít. Štěpán se pokusí utéct, a tak ho Biegl zatkne. Vezou ho do města a Gelnaj s ním rozmlouvá o koních. Manya se zlobí, že gazda prodal hřebečka za tak málo.
Gelnaj se dozvěděl od Hafie, že Štěpán večer na statku nebyl. S gazdovou prý má něco asi čtyři roky. Snaží se vysvětlit Bieglovi, že to není jednoduchý případ. Také mu radí, aby se rozhlédl po Hordubalových dolarech, které zmizely a o kterých Manyové věděli. Usuzuje, že Hordubala zabili košíkářskou jehlou. Poslední, co poznamená, je, že u Manyů budou vyvážet hnojiště.
Četníci objeví diamant na sklo a od sklenáře se dozví, že si jej u něj koupil Štěpán. Štěpánův švagr vypovídá, že Štěpán mu nabízel peníze za Hordubalovo zabití. Snad se chtěli po jeho smrti s gazdovou vzít.
Doktor přijde se zprávou, že Hordubala zabili zbytečně. Byl v kómatu, nedožil by se rána. Srdce prý bylo probodnuto tenkým, ostrým předmětem. Gelnaj by byl nakloněn tomu říct, že Hordubal umřel přirozenou smrtí, ale Biegl něco takového rázně odmítá.
Hordubalovo srdce poslali na další přezkoumání do Prahy. Cestou se ale láhev s ním rozbila a ono dorazilo v hrozném stavu. Doktor ho chtěl rychle odklidit, a tak napsal, že rána v něm je od střely.
Biegl našel Hordubalovy peníze v Rybárech. Myslí si, že mu je všechno jasné, Gelnaj ho trochu krotí. Podle Biegla je Štěpán chamtivec, gazdinu nemohl mít rád, vždyť je sešlá a ošklivá. Gelnaj se ptá, jestli si myslí, že našel pravou pravdu, ale Biegl sotva poslouchá. Chtěl by ještě najít jehlu.
Kniha třetí
Probíhá přelíčení proti Štěpánu Manyovi a Polaně Hordubalové za vraždu a spoluvinu na zavraždění. Oba obžalovaní se cítí nevinni.
Vypovídá Vasil Gerič, že Polana měla poměr se Štěpánem a na Juraje byla zlá. On si nestěžoval, ale scházel. Gelnaj mluví stručně, ve smyslu obžaloby. Pak nastupuje Biegl. Ukazuje diamant na sklo, jenž našel u Hordubalové ve skříni, a pak také košíkářskou jehlu, jíž objevil u Manyů ve vyvezeném hnojišti. Doktor popisuje ránu a trvá na tom, že nebyla způsobena střelnou zbraní. Vězeňský lékař potvrzuje, že Polana je v osmém měsíci těhotenství. Polana tvrdí, že to je Jurajovo dítě, ale Hordubal se vrátil teprve před pěti měsíci. I Štěpánův bratr vypovídá, že měl Štěpán poměr s Polanou, prý se tím leckdy chlubil...
Svědectví se vrší a skoro všichni se dívají na Polanu. Žena zabije svého muže v posteli! Přihlížející babky by byly pro to ji oběsit.
Přivedou dokonce Hafii jako svědka. Děvčátko bezelstně vypovídá, že té noci, co byl gazda zavražděn, někdo ťukal na okno a maminka šla ven. Prý to jistě byl strýček Štěpán, s kým jiným by šla ven? Když Gelnaj holčičku odvádí, všichni posmrkávají a snaží se jí podstrkovat různé drobnosti.
K soudu dorazí i Míša, aby vyřídil, co mu nakázal Juraj. Že Polana byla žena hodná a věrná.
Přesto se všichni obrací proti Polaně. Vyčítají jí nejenom vraždu, ale i smilstvo. A ona přece neskloní hlavu, tváří se, jako by se neměla zač stydět. Jde řeč, že musela Štěpána očarovat, vždyť je tak škaredá...
Státní zástupce shrnuje případ a do řeči se mu plete spíše hřích než zločin. Jako by to byl soud boží a ne světský. Události zhruba sedí, ale podle toho, co ví čtenář, se osobám přičítají jiné motivy. Hlavně Hordubalovi.
Štěpánův obhájce se odvolává na svědectví městského doktora, že Juraj byl zastřelen a ne probodnut. Polanin zase tvrdí, že jí scházel motiv. Přináší Hordubalovu závěť, připomíná Míšu a nakonec drží řeč o nepřesnosti v určování doby těhotenství.
Státní zástupce křičí, že závěť je posledním důkazem Polaniny proradnosti. Že jistě donutila Hordubala, aby nechal takový pekelný výsměch sepsat.
Štěpán chce ze všeho Polanu vynechat a vykládá, jak Hordubala zabil sám, protože na něj měl vztek. Ani spolu nic neměli, jen jednou se pokoušel, a to je zrovna Hafie viděla.
Soud se odročuje. Je potřeba dokázat, že Štěpán se nemohl schovat na půdě. Biegl vede slavný soud do Hordubalova statku. Za dveřmi na půdu je kukuřice, která se okamžitě sype ven. Okénko, kterým Manya údajně vyskočil, je zavřené zevnitř na závorku. Na statku se usadil Jurajův bratr Mechajl s dcerou a těhotnou ženou. Starají se o Hafii. Taky by rád do Ameriky na robotu, jako Juraj.
Štěpán byl odsouzen za vraždu na doživotí (čtyři byli proti, osm pro). Polana byla jednomyslně odsouzena za spoluúčast na dvanáct let.
Srdce Juraje Hordubala se kdesi ztratilo a nebylo nikdy pohřbeno.
CITÁT Z KNIHY
Páni porotci, zopakoval jsem vám okolnosti, jak byly zjištěny vzornou prací bezpečnostních orgánů (Biegl v auditoriu šťouchá Gelnaje) a jak vysvitly z výpovědí svědků. Rád bych na tomto místě poděkoval oběma. Pánové, ve své dlouhé soudní dráze jsem ještě neviděl proces, kde by svědecké výpovědi byly proniknuty tak hlubokou, tak vášnivou účastí na úkonu spravedlnosti jako v tomto případě. Celá dědina, celý národ z Krivej, mužové, ženy i děti, předstupovali před vás, ne aby jen podali svědectví, ale aby žalovali Bohu i lidem na ženu cizoložnou. Ne já jménem zákona, ale lid sám je žalobcem. Podle litery zákona budete soudit zločin. Podle svědomí tohoto božího lidu budete soudit hřích.
(str. 117)
— 1 —
Těžkokrevný Juraj Hordubal se vrací po osmi letech z Ameriky, kde si mezi cize mluvícími lidmi odvykl mluvit původním jazykem, na Podkarpatskou Rus do vesnice Krivé. Vzpomíná na těžkou práci v dolech a myslí na to, jak za naspořené dolary nakoupí pole a krávy, které pak bude pásat na čerstvém vzduchu. Těší se i na svou ženu Polanu a na dcerku Hafii. Ale zklame se; čekají na něj kruté zkoušky. Stavení je sice opraveno, vždyť posílal Polaně dolary, ale Polana je celá zaražená, mlčí a dcerka Hafie před ním utíká a má raději strýčka Štěpána Manyu, mladého čeledína, který změnil starodávné selské hospodaření na maďarský chov koní. V hospodě ho též nepoznávají, dokonce mu řeknou, co on sám ve své prosté duši nepochopí: Polana mu byla se Štěpánem nevěrná. Juraj se rozzuří, ale nikoliv na Polanu, nýbrž na kamarády a dost je zbije. Aby umlčel lidské jazyky, zasnubuje dcerku Hafii Štěpánovi. Ale ve vsi se všichni Štěpánovi vysmívají pro jeho nevěstu. Štěpán popuzen to vytkne Jurajovi. Ten se rozzuří, roztrhá svatební smlouvu a Štěpána vyžene. Sám setrvává ve své lásce k Polaně, sám sebe klame, i když se Polana zavírá a vzdoruje; ba dokonce jí odkazuje v závěti veškeré jmění (za její lásku a manželskou věrnost), třebaže se vzápětí přesvědčí o její nevěře. Nedbá už ani na své zdraví, chodí s horečkou, navštíví i mudráckého Míšu, kterému řekne, co ho trápí. Najdou ho pak doma v chlévě nemocného. Přestěhují ho do jizby, kde v horečce usne. Ráno jej naleznou zabitého. Přijde starosta, četníci, lékař, který zjistí, že Hordubal, jenž ostatně už byl na smrt nemocen, byl zabit tenkým předmětem. Slovo mají teď dva četníci, z nichž starší, Gelnay, povahou dobrák, je přesvědčen, že se pravda spíše a lépe najde vcítěním. Naproti tomu druhý četník, Biegel, je studený rozum sám, hledá indicie a nestará se o člověka. Je zatčena Polana, která očekává narození dítěte, i Štěpán Manya. Ač oba zapírají, podaří se četníkům najít několik set dolarů, které měl zavražděný přivázány na těle, i tenký nožík u Štěpána a usvědčit ho jako vraha. Po dalším vyšetřování dojde k soudnímu přelíčení, ke kterému se dostaví celá Krivá, aby hlasem lidu soudila ne zločin, ale ... hřích. Štěpán se přiznává, je odsouzen na doživotí. Polana k trestu pro spoluvinu. Ale objektivní pravdy, jaké že byly pohnutky k činu, se nikdo nedoví. Lidská spravedlnost není nic, správně soudí jen - soud Boží.
— 2 —
Ačkoliv se tento příběh v některých jednotlivostech opírá o skutečnou událost, jest a chce být jen fikcí a nesnaží se ani o jakoukoli věrnost folkloristickou.
Ukázka z knihy
KNIHA PRVNÍ
I.
Je to ten druhý od okna, ten v pomačkaných šatech: kdo by do něho řekl, že je to Amerikán? Nepovídejte, Amerikáni přece nejezdí osobním vlakem: jedou si v rychlíku, a ještě se jim to zdá málo, to prý v Americe jsou onačejší vlaky, o mnoho delší vozy, a v nich takový bílý waiter podává ledovou vodu a ice-creamy, víte? Haló, boy, huláká takový Amerikán, dones sem pivo, rundu piva, všem ve voze sklenici, ať to stojí třeba pět dolarů, damn! Kdepak, lidičky, v Americe, to je život, marno tady mluvit!
Ten druhý od okna klímá s otevřenými ústy, zpocen únavou, a hlava se mu klátí jako neživá. Ach bože, ach bože, to už je jedenáct, třináct, čtrnáct, patnáct dní; patnáct dní a nocí prosedět na kufru, spát na podlaze nebo na lavici, lepkavý potem a zdřevěnělý, ohlušený bušením mašin; toto už je patnáctý den; kdybych mohl aspoň natáhnout nohy, nastlat si pod hlavu sena a spát, spát, spát...
Tlustá židovka u okna se štítivě tiskne do kouta. To tak, ještě to usne a svalí se to na mne jako pytel; kdopak ví, co s ním je, - vypadá, jako by se válel v šatech po zemi nebo kde; a ty jsi mi nějaký divný, hned bych si sedla jinam, ach bože, kdyby už byl konec cesty! A ten druhý od okna se naklání, padá kupředu a trhnutím se probouzí.
"To je horko," navazuje opatrně hovor stařík s tváří kramáře. "Kam jedete?"
"Do Krivé," vypravil ze sebe člověk.
"Do Krivé," opakuje kramář znalecky a blahovolně. "A z daleka, z daleka?"
Ten druhý od okna neodpovídá, utírá si špinavou prackou zvlhlé čelo, je mu mdlo slabostí a závratí. Kramář uraženě zafuní a odvrací se k oknu. Ten druhý si netroufá podívat se oknem, schovává oči na poplivané podlaze, čeká, že se ho zeptají ještě jednou. A pak jim to řekne. Z daleka. Až z Ameriky, pěkně prosím. Ale jděte, až z Ameriky? A to jedete tak daleko na návštěvu? Ne, já se vracím domů. Do Krivé. Mám tam ženu a holčičku. Hafia se jmenuje. Hafia. Tři roky byla stará, když jsem odejel. Tak vida, z Ameriky! A jak jste tam byl dlouho? Osm let. Osm let už tomu je. A po tu celou dobu jsem měl džob na jednom místě. Jako majner. V Johnstownu. Já tam měl krajana, Michal Bobok se jmenoval. Michal Bobok z Talamáše. Toho to zabilo, je tomu pět let. Od té doby jsem neměl s kým mluvit, - pěkně prosím, jak jsem se měl s nimi dorozumět? Copak Bobok, ten se naučil po jejich, ale to víte, když má chlap ženu, myslí na to, jak by jí jedno po druhém vypravoval, a to v takové cizí řeči nejde. Jmenuje se Polana.
A jak jste tam mohl pracovat, když jste se nemohl dorozumět? Nu, jak: řekli mi jen Ellou, Hordubal, a ukázali mi můj džob. Až sedm dolarů denně jsem bral, prosím pěkně. Seven. Ale draho je v Americe, páni. Nestačí ani dva dolary na živobytí. Pět dolarů týdně na nocleh. A tu řekne ten pán naproti: Ale to jste, pane Hordubal, musel našetřit krásné peníze! Ach ja, daly by se našetřit. Ale já je posílal domů ženě - řekl jsem vám, že se jmenuje Polana? Každého měsíce, pane, padesát, šedesát, až devadesát dolarů. Ale to šlo, dokud byl Bobok živ, protože Bobok dovedl psát. Šikovný člověk, ten Bobok, ale zabilo ho to před pěti lety, trámy na něho spadly. Pak už jsem nemohl peníze posílat domů a dával jsem je do benku. Přes tři tisíce dolarů, pěkně prosím, a ty mně ukradli. Ale to není možné, pane Hordubal! co to říkáte? Yessr, přes tři tisíce dolarů. A vy jste je nežaloval? Pěkně prosím, jak žalovat? Náš formen mne dovedl k nějakému lojerovi; ten mi plácal na rameno, okej, okej, ale musíš platit advans; a formen mu řekl, you're a swine, a zas mě strkal po schodech dolů. Tož tak je to v Americe, prosím, marno mluvit. Jezus, Jezus, pane Hordubal, tři tisíce dolarů? To jsou velké peníze, to je celý majetek, Bože nebeský, takové neštěstí! Tři tisíce dolarů, kolik je to na naše peníze?
Juraj Hordubal cítí mocné uspokojení: to byste se všichni po mně ohlíželi, vy všichni tady, kdybych vám začal povídat; z celého trejnu by se sbíhali lidé podívat se na člověka, kterého v Americe okradli o tři tisíce dolarů; yessr, to jsem já. Juraj Hordubal zvedá oči a rozhlíží se po lidech; tlustá židovka se tiskne do kouta, kramář se uraženě dívá z okna a něco bezzubě přežvykuje, tetka s košem na klíně pozírá na Hordubala, jako by s něčím hluboce nesouhlasila.
Juraj Hordubal se zase zavírá do sebe. Taky dobře, já se vás neprosím; pět let jsem s nikým nemluvil, a šlo to. A to se, pane Hordubal, z té Ameriky vracíte bez groše? Kdepak, já měl dobrý džob, ale peníze jsem už nedával do benku, you bet! Do kufru, pane, klíček zavěsit pod košili, a je to. Sedm set dolarů si vezu domů. Well, sir, já bych tam byl zůstal, ale ztratil jsem employment. Po osmi letech, pane. Look out, sir. Příliš mnoho uhlí nebo co. Z našeho pitu dostalo šest set mužů leave, pane. A všude, všude jen propouštěli lidi. Nikde roboty pro člověka. Proto jedu zpátky. Domů, víte? Do Krivé. Mám tam ženu a něco polí. A Hafii, té byly tři roky. Sedm set dolarů si vezu pod košilí a začnu zase gazdovat... nebo půjdu do nějaké factory. Nebo dříví kácet.
A to se vám, pane Hordubal, po ženě a dítěti nestýskalo? Jej Bohu, stýskalo; ale já jsem jim, pěkně prosím, posílal peníze a myslel jsem, toto na krávu, toto na strych pole, toto Polaně na cosi, však sama bude vědět. Každý dolar byl na něco. A když jsem dával peníze do benku, to už bylo jako stádo krav. Yessr, a to mně ukradli. A psala vám někdy vaše žena? Nepsala. Neumí psát. Ale vy jste jí psal? No, sir. Can't write, sir. Od té doby, co zemřel Michal Bobok, jsem jí neposílal nic, jen peníze ukládal. Ale telegrafoval jste jí aspoň, že přijedete? Ale co, ale co, na to je škoda peněz. Lekla by se, kdyby přišel posel, ale mne se nepoleká. Haha, kdežpak! Třeba si myslí, že jste mrtev, pane Hordubal; to víte, když tolik let od vás nedostala ani zprávičku - Mrtev? Takový chlap jako já, a mrtev? Juraj Hordubal se dívá na své uzlovité pěsti. Takový chlap, co si to myslíte! Polana je moudrá, Polana ví, že se vrátím. Inu, jsme všichni smrtelní; co když se Polana nedožila? Shut up, sir; bylo jí třiadvacet, když jsem jel, a silná, pane, silná jako řemen - to neznáte Polanu; za ty peníze, za ty dolary, co jsem posílal, za ty aby nebyla živa? No, thank you.
Nakvašený kramář u okna si stírá modrým šátkem pot. Třeba zase řekne: To je horko! Horko, pane? Tomu říkáte horko? Měl byste být, pane, na lowerdecku; nebo dole v shaftu na antracit... Tam posílají niggery, ale já to vydržel, yessr. Za sedm dolarů. Hallo, Hordubal! Hallo, you niggash! Ach, pane, člověk mnoho vydrží. Kůň ne. Tam dolů už nemohli dát koně, aby tahali káry. Příliš horko, pane. Nebo takový lowerdeck na lodi... Člověk mnoho vydrží, jen kdyby se aspoň mohl domluvit. Něco na tobě chtějí, nevíš co; a oni křičí, vztekají se, krčí rameny - Prosím pěkně, jak se mám v Hamburku doptat, kudy se jede do Krivé? Oni mohou křičet, ale já ne. Do Ameriky, to se vám jede jakoby nic; jeden vás naloží na loď, jeden vás čeká tam - ale zpátky, pane, zpátky vám nepomůže nikdo. No, sir. Těžká, pane, je cesta domů.
A Juraj Hordubal kývá hlavou, teď už se mu kývá sama, klátí se těžce a neživě, a Juraj usíná. Tlustá židovka u okna sevřela pohoršeně rty; tetka s košem na klíně a uraženy kramář na sebe významně pohlédli: Jaja, takoví jsou dnes lidé. Jako dobytek.