Tři legendy o krucifixu (Julius Zeyer)

Stručný obsah

Hlavním motivem všech třech povídek je křesťanská víra. Zeyer se snaží zdůraznit, že nezáleží tolik na pozemském životě, ale na pozici, kterou si připravíme pro věčný život zde na zemi. Hrdinové všech povídek neprožívají lehké, bezstarostné období. Naopak jsou vystavování těžkým zkouškám. Inultus postupně umírá na kříži jen proto, aby umělkyně vytvořila dílo, na které by mohla být hrdá. On svou úlohu přijímá, a aby Zeyer zdůraznil, že jeho oběť byla Bohu milá, při jeho pohřbu jde spolu s rakví Inulta Ježíš a král David. Abisaín je zase fanatickým pronásledovatelem křesťanů a odmítá Krista. Dokonce jej „zavraždí“. Na konci se k němu ale obrazí, dochází k jeho prozření, že Kristus není jeho nepřítel, ale naopak. Samko je člověk na okraji společnosti, využívaný, zesměšňovaný. Přestože lidé se mu vysmívají, on nachází smysl života ve víře a lásce ke Kristu. U všech tří hlavních hrdinů je na konci legendy jasné, že budou spaseni. Tím naplnili svůj smysl života.

Dalším podtextem, který je zde silně cítit, je autorova podpora obyčejných, chudých lidí. Naopak bohaté lidi ukazuje jako lidi bezcharakterní, pyšné, panovačné, s předstíranou vírou, nebo v případě dony Flavie úplně bez víry. Objevuje se zde tak i sociální aspekt.

Ve všech třech povídkách je jasná autorova orientace, jeho přízeň. Zeyer je nakloněn křesťanům. Je zde patrný jeho antisemitistický postoj, zejména v druhé legendě.

Inultus (Legenda pražská)

Děj se odehrává asi dvacet let po bitvě na Bílé hoře, tedy kolem roku 1640, v Praze. Hlavní hrdina, Inultus, stojí na Karlově mostě poblíž skupinky žebráků. Kolem jde žena a chce mu dát almužnu. On však odmítne s tím, že nežebrá. Žena ho na usmířenou pozve na večeři do jejího domu. Jmenuje se Flavia Santini z Mediolanu a je to výtvarná umělkyně. O Inultovi se dozvídá, že je básníkem. Po večeři se mu svěřuje se svým úmyslem. Chce na objednávku dona Baltazara vytvořit sochu umírajícího Krista tak, jak ho ještě nikdo nevytvořil, na pokraji sil, v agónii. Právě Inulta si díky jeho ušlechtilým rysům vybrala jako předlohu pro tuto sochu. Inultus nejprve razantně odmítá s tím, že toho není hoden, později svolí. Placida, Flaviina služebnice, měla prorocký sen o tom, jak zkrvaveného Inulta uvrhují do sklepení. Flavia se jí však vysměje a rozhodne se svůj záměr uskutečnit. Druhý den přijde Inultus, je uvázán provazy na kříž, a dona Flavia se pouští do práce. Po dlouhých dnech práce je umělkyně spokojená s tělem Kristovým, ale stále není spokojená s tváří. Inultus, vědom si svého mučednictví, se dokonce usmívá a Flavie se zmocňuje téměř šílenství. Je svým dílem již úplně posedlá. Když Inultovi nechá utáhnout provazy a nasadit trnovou korunu, je s jeho výrazem spokojena. On jí však říká, že umírá. Flavia v šíleném krvežíznivém záchvatu bodne Inultovi dýku do srdce, a dokončí své dílo. Nejprve je nevýslovně nadšena, později si uvědomuje, že zabila člověka, lituje svého činu. Její sluhové svrhují mrtvolu Inulta do sklepení, naplňuje se tak Placidin prorocký sen. Don Baltazar dostává hotovou sochu a je nadšen. Dona Flavia se stává slavnou. Neunese však tíhu viny kvůli vraždě, a oběsí se. Krucifix ze sídla španělského šlechtice mizí přes noc do kostela pražské chudiny. Lidé to považují za zázrak. Poté se rozšíří zpráva o sebevraždě Flavie a Placida vše vyzradí. Při pohřbu Inulta je mu vzdávána od všech chudých lidí obrovská úcta, bohatí ve své zaslepenosti nic nevidí.

El Cristo de la Luz (Legenda toledská)

Příběh se odehrává v Toledu ve Španělsku, čas není definován. Mladý muž jménem Abisaín, žid, je pozván svým souvěrcem Meribálem do jeho domu na hostinu. Abisaín, stejně jako Meribál, a stejně jako většina židů, se netají svou nenávistí ke křesťanům. Meribál má krásnou dceru Rispu, do které se Abisaín zamiluje. Meribál mu přislíbí její ruku, pokud dokáže svou nenávist vůči křesťanům. Tuto výzvu mladý žid přijímá. Při procházkách Toledem si všiml obřadu uctívání krucifixu Ježíše Krista v katedrále El Cristo de la Luz (Krista Světlého). Tomuto krucifixu křesťané líbali nohy. Abisaína napadla myšlenka, jak jich spoustu zabít – totiž napustit nohy Krista na krucifixu smrtelným jedem. Meribál je nadšen a přislibuje mu ruku Rispy, pokud to uskuteční. Abisaín se tedy v noci vydává do ztemnělé katedrály, napouští nohy jedem, a v převleku čeká na křesťanský obřad, aby se přesvědčil o jejich smrti. Rozhovor Abisaína se svým otcem ovšem vyslechne Rispa, která je tajnou křesťankou, a rozhodne se zachránit ostatní křesťany v Toledu tím, že políbí krucifix jako první, a svou smrtí je varuje. Stává se ovšem zázrak a Kristova noha se před Rispinými rty zvedá, takže ji nelze políbit. Křesťané to nejdříve považují za symbol toho, že Rispa není hodna políbení krucifixu. Zázrak se ale opakuje, i když to samé zkouší abatyše. Rispa vysvětluje křesťanům, že vyslechla rozhovor nejmenovaných židů, kteří se domlouvali, že nohy napustí jedem. Při otázce, proč toho člověka neprozradí, uvedla, že ho miluje. Při rozhodování mezi Abisaínem a Kristem volí Krista a odchází do kláštera. Abisaína zachvátil hněv, onemocněl, a zotavoval se asi měsíc. Abisaínovi se zjevuje Kristus, žid ho ovšem odmítne. Když se mu zjeví podruhé, Abisaín už neví, co má dělat. V záchvatu bezmocnosti vbíhá do katedrály a vráží dýku do zázračné sochy Krista. Dřevěný Ježíš s výkřikem padá na zem. Abisaín je rozhodnutý ho spálit, bere ho s sebou domů, pokládá na podlahu, a usíná. Ráno ho probouzí rozvášněný dav pod jeho okny. Usvědčují ho ze zločinu zabití Krista, prozradila ho krvavá stopa, tekoucí od katedrály až k jeho dveřím. Abisaín je odveden do vězení a mučen. Tu se mu potřetí zjeví Kristus. Tentokráte ho hned neodmítá, ale rozmlouvá s ním. Kristus mu nabízí opět svou lásku a říká mu, jak ho trápí, že se mu dav posmívá. Nabízí mu tedy svou útěchu při mučení. Abisaín se při slovech Kristových obrací a proklíná svou zaslepenost. Příběh končí naznačením spásy Abisaína.

Samko pták (Legenda slovenská)

Tato legenda vypráví příběh prostého člověka, kterému oba rodiče zabili asijští nájezdníci, který vyrůstal v přírodě mezi ptáky (odtud jeho přezdívka). Děj se odehrává na Slovensku po nájezdech asijských kočovníků (zřejmě Mongolů), tedy zhruba 13. – 14. století. Samko, otrhaný a bledý, se touží vrátit na místo, kde dříve žil. Místo svého domu zde ale nachází hospodu a nevlídné lidi, kteří ho kamením odhánějí. Vrací se proto do prostředí jemu nejmilejšího – do lesa. „Rozmlouvá“ s lesními živočichy, nejradši má ptáky. V samotě lesa vzpomíná na svou nelehkou minulost. Na to, jak mu zabili rodiče, jak byl vychováván prabábou, jak musel stavět spolu s dalšími podrobenými lidmi hrad na skále… Druhý den ráno Samko vstal, umyl se, snědl nějaké lesní plody a vydal se na cestu. Dorazil do města a toužil se podívat do kostela. Městem měla zrovna projíždět vzácná delegace včetně byzantského císaře. Onen byzantský císař spolu s dalšími deseti králi a uherským doprovodem povalují chudé lidi na zem, aby jejich koně nemuseli chodit v prachu, takže vytvářejí z lidí jakýsi zrůdný koberec. Samko se stane součástí tohoto „koberce“. Nakonec se do kostela dostane, lehne si do kouta mezi žebráky, a pokorně se modlí. V kostele se mu zjeví Kristus, který usedne právě mezi chudé a žebráky, císaře si nevšímá. Starý, prostý kněz mluví k lidu z kazatelny. Pronáší tato slova: „Blaze tomu, jenž kráčí po cestě trnové, neboť dojde ráje!“ Samko si tato slova vezme k srdci, rozhodne se žít asketický život v samotě v přírodě. Postí se, chodí bosý trním a na pokraji sil se dostane ke dveřím kláštera, o něm si vyčerpán myslí, že je to už ráj. Mniši se ho ujmou, uzdraví ho, a dovolí mu zůstat v klášteře. Za rohem se mu však posmívají, že je hloupější, prostoduchý a méně hodný Boha, než oni. Samko tedy žije i v klášteře téměř sám, nemá mezi mnichy žádné přátele. Jednou se dostane do sklepení, kde najde starý krucifix. je mu ho líto, tak ho umývá, sklepení vyklízí, a chodí se k tomu krucifixu vždy modlit a sdílet s ním své útrapy. Jednou, když ve sklepení jí, napadne ho, jestli nemá Kristus na kříži také hlad. On od něho přijme potravu a začne s ním rozmlouvat. Tak to jde několik dalších dní či týdnů. Jednou přijede do kláštera delegace biskupů, pijí, jedí s mnichy, Samko je sám u krucifixu ve sklepení. Poté přijde u hodovní tabule řeč na Samka, mniši se mu vysmívají, že si myslí, že je v ráji a také kvůli spoustě dalším věcem. Jeden z biskupů ho chce vidět, tak se vydávají za ním do sklepení. Jak byli všichni překvapeni, když se stali svědky rozmluvy Samka s Kristem na kříži. Ten mu právě říkal, že Samko ho dlouho hostil, nyní že ho bude hostit Kristus v ráji. Když to mniši a biskupové uvidí, začnou před Samkem padat na kolena a vyčítat si své dřívější chování a posměch. Po Kristovém příslibu Samko umírá. Mniši mu chtějí vystrojit důstojný pohřeb, on však chce být pohřben na křižovatce cest, bez nápisu, či desky. Trnitá cesta Samkova ho dovedla ke spáse.

— 1 —

Tři legendy o krucifixu

Klasik české literatury a jeho legendy psané na základě lidových pověstí, odehrávající se na třech místech: v Praze, v Římě a v Toledu.

I když je román rozdělen na tři části, odlišné hlavně reáliemi, lze říci, že Inultus z pražské legendy, Abisain z toledské legendy a Samko ze slovenské legendy mají společné znaky, které se dají shrnout a zobecnit:

Hrdina je většinou v životě neúspěšný, nešťastný (Innultus je determinován dobou, Abisain je nešťastný z útrap lásky, Samko je otloukánek/prosťáček). Protlouká se životem a přemýšlí nad ním. Je z něj zklamán, čekal od světa a od lidí jiné chování, jiné výsledky, než se dostavují. Život začíná hrdinu nemilosrdně semýlat (Innultus se stylizuje do role Vykupitele, Abisain je zklamán/zrazen svou milou, Samkovi se nedostává touženého vykoupení). Hrdina je dosti krutě drcen, snaží se ještě bojovat, ale bez výsledku, ba naopak se ještě jeho situace zhoršuje (Innultus tráví na kříži stále více času, Abisain se pomstí soše Ježíše, Samko žije asketicky). Jenže situace se nijak nezlepšuje, je čím dál tím horší, až vyústí v absolutní konec, ovšem jen u Samka pokojně (Innultus je na kříží sochařkou zabit, Abisain je roztrhán rozvášněným davem, Samko se uzavírá do sebe ještě více a večeří s Ježíšem, při jednom rozjímání pokojně umírá). Po konci je hrdina Ježíšem přijat, spasen...

Motivy:

Spasení - na konci každého příběhu hrdina dojde přece jen "spasení"

Dobové reálie - Praha na začátku baroka, španělské Toledo a středověké Slovensko

Sociální rozdíly - v každé legendě je znát nějaký sociální rozdíl, ze kterého de facto vychází pointa příběhu (Innultus - cizí šlechta, chudina; Abisian - soužití Židů a křesťanů; Samko - chudina, všemocná šlechta)

Analýza:

Zeyer si jako téma bere tři legendy, které zpracovává osobitým způsobem. Legendy propojuje křesťanská tématika a duchovní prožitek.

Legenda pražská pojednává o Inultovi, zhrzeném žebráku v područí cizí šlechty. Inultus je žebrákem duchovním, materiálně je zabezpečen. Pražskou spodinu shlédává jedinou čistou ve zkaženém městě. Je osloven známou sochařkou Flávií, aby jí stal modelem pro sochu Krista na kříži. Do své role se vžije natolik, že svému modelu propadne i Flávie a ve vzteku nad Inultovou vyrovnaností ho probodne dýkou. Inultus tak skutečně dojde osudu sochy, které byl předlohou.

El Christo De La Luz je legendou toledskou. Čtenáři předestírá příběh dvou milenců. Abisain otráví nohu Kristovi sochy, aby tak dokázal židovskému otci své vyvolené, že dostatečně nenávidí křesťany. Jeho milá Rispa však vše vyslechne a rozhodne se nohu políbit, jako oběť pro Abisainovo odpuštění. Zázrakem je však Rispa spasena. Abisain ovšem v Krista neuvěří a chce sochu zničit. Nakonec ho musí dostihnout smrt, aby konečně vzdal hold Ježíši a litoval svých činů.

Samko - legenda slovanská vypráví o prosťáčkovi, který celý život trpí posměšky i nouzí. Když se mu zjeví Pán, rozhoduje se pro poustevnický život, až nakonec skončí v klášteře. Ani tam mu nedají pokoj. Smrt je pro něj vykoupením a po ní dochází i v očích ostatních konečně uznání.

Syntéza:

Autor je pionýrem novoromantismu v Čechách. Svůj styl staví na symbolismu a mystice, ne vždy však na té křesťanské. Neubránil jsem se srovnání s E.A.Poem. Rozebírá psychiku postavy a líčí často umně vystavěnou atmosféru okamžiku.

— 2 —

Inultus (Legenda pražská)

„Bylo to asi dvacet let po bitvě na Bílé hoře.

Byl večer krásný. Slunce zapadalo za Petřínem. Hradčany plály v růžovém svitu, Vltava zdála se řekou z temného tekutého jantaru. Karlův most hemžil se lidmi, koňmi, kočáry. Byl to nádherný obraz. Co tu jezdilo na ohnivých ořích, v bohatém kroji šlechticů, těch hrdých, skvělých cizích vetřelců, zaujímajících místa a práva oloupených domácích rodů, co jich tu jezdilo těch druhých, těch zrádných, prokletých, pocházejících z české krve, kterou byli zapřeli a zaprodali za jidášský groš!“

„Těsněji, těsněji!“ zvolala Flavia v jakési horečce, pozorujíc nyní výraz tělesné bolesti na obličeji Inultově, jemuž krev v rukou a nohou téci začala. Při pohledu na tu krev svítily oči její tygří jakousi krutostí. Kývla Kvidónovi, by odešel, vzala velký věnec uvitý z trní a položila jej Inultovi na hlavu, vystoupíc k němu na lešení. Dýchala těžce, a když na ni pohlédl s nevědomou jakousi výčitkou, ucítila plamen v srdci. Mha jakási lehala jí na okamžik na oči, ale zatřásla vzdorně hlavou, přemohla se sílou nadlidskou a přirazila surově trní korunu na jeho skráně. Zachvěl se bolestí celým tělem, slabý výkřik vyšel mu z úst a potůčky krve tekly mu po tváři na nahá, zubožená jeho prsa. Byl smrtelně bled.

„Tak se mi líbíš,“ řekla dona Flavia v nelidském jakémsi opojení záští a lásky, hněvu a chorobné rozkoše a spěchala z lešení k svému dílu. Mdloba zachvátila Inulta, hlava jeho se sklonila a oči tonuly v soumračném mystériu, v mlhách mezi životem a smrtí. To byla konečná agónie! Divoké nadšení uchvacovalo Flavii, srdce jí bušilo, ale ruce se nechvěly. Dala se do práce a zdálo se jí, že pod jejími prsty se rodí div umění! Bylo ticho v dílně jako v hrobě, jen mocný její dech a slabé jeho vzdechy se ozývaly v té hluboké němotě. Ale Inultus se posléze vzpamatoval, otevřel oči dokořán, byl opět zcela živ.“

— 1 —

El Cristo de la Luz (Legenda toledská)

„Ne, Rispo, ne tomu, jenž umí bratry nejlépe milovati, kytici svou dáš, ale tomu, jenž umí nejsmrtelněji vrahy svého lidu nenávidět!“

Z očí Abisaínových sršely blesky a dívka zbledla.

„Pak jsou ty květy přece moje!“ zvolal mladý muž, „neb požáru mého záští proti tomu, jehož jméno zde vysloviti nechci a jejž nazývají ‚spasitelem‘, nevyrovná se nenávist nikoho z vás! Klet buď ten lži prorok, jehož vzpomínka se i v té slavnostní chvíli v paměť mou rouhavě dere!“

„Dokážeš pravdu svých slov o velikosti svého záští?“ tázal se Meribál. „Slibuji ti, že pak budou ty květy tvé, i ta ruka, která je třímá.“

„Tvá nenávist byla cos jak skrytá láska,“ těšil jej Spasitel, „láska, které jsi nerozuměl a která tě zmatkem plnila. Ty vzpíral jsi se proti ní, neb zdála se ti hříchem. Tvá nenávist plynula z lásky k tomu, co se ti zdálo pravdou nejsvětší, a nenávist tvá byla proto sama svatá! Nenávist taková budí lásku a více miluje ji Bůh než tupou k velkým věcem lhostejnost! Abisaíne, ty jednou řekls: My se shledáme! A já ti odpověděl: My se shledáme! A ejhle, my se shledali, neb tys mě našel, mě, jenž vyšel tebe hledati. Ty poznals nyní, že všechna nenávist jest omylem! Pramen její prýští tak blízko pramene lásky! Pojď se mnou v ráj té lásky, duše ubohá a dlouho ve tmách bloudící!“

— 2 —

Samko pták (Legenda slovenská)

„Noc byla temná jako osud slovenského kraje, bouř duněla v dáli jako lítý vztek mongolské hordy, která dodnes utýraný lid ten dáví. Tma byla hustá, takže nebylo vidět hor. Lesy hučely, bystřice letěla mezi skalami, chladná, nepřátelská. Jen na jednom místě byla plna rudého blesku, jako kdyby někdo poklad zlata a rubínů byl do její mělčiny vysypal. To padalo otevřenými dveřmi z blízkého dvoru na ni světlo. Ohromný oheň šlehal tam v kamenném krbu v prostranné kuchyni, pekli u něho celého berana na rošti. Muži světlých očí a tvrdých tváří seděli blízko na dřevěné lavici a pili z hliněných džbánů. Dvéře zely dokořán, bylo horko u toho vesele praskajícího ohně, svítícího na řeku a na stezku vedoucí podél jejího břehu. Na té cestě zjevila se teď vysoká, hubená postava mladého muže. Byl v roztrhané haleně a bos. Plavé jeho vlasy padaly měkce a dlouze na jeho kostnatá ramena, oči byly jako kus blankytného nebe, byly plaché a snivé a krotké. Tvář byla bledá, bídou zohyzděná, k smrti smutná v tom okamžiku a znamenaná krvavým pruhem, táhnucím se od pravé skráně přes ústa až na levé ucho. Ubožák zastavil se několik kroků ode dveří, neodvážil se dál.“

Jeden z mnichů zaslechl a poznal Samkův hlas, dal znamení by všichni mlčeli, a celá společnost blížila se tak, s potlačeným smíchem, dveřím komory, které průvan byl otevřel. Samko, obrácen tváří ke krucifixu, neviděl na dveře a nevěděl, co se za ním dělo. Ale biskupové a mniši, připravení na smích, padali na tváře, poraženi úžasem, neb spatřili Krista na starém kříži, nejbělejší šla z něho zář, měl hlavu Skloněnou k Samkovi a pravil mu právě: „Já u tebe, v tvém ráji, byl nyní dlouho dosti hostem, Samko můj, teď budeš u mě hostem ty, v ráji mém, kde zůstaneš navždy se mnou.“

— 3 —

Kompletní kniha ke stažení (ePub, PDF):