41. Snowden
"Řež," řekl doktor.
"Řež ty," řekl druhý doktor.
"Řezat se nebude," řekl Yossarian, jazyk ztuhlý a nepoddajný.
"Podívej, kdo nám do toho kecá," postěžoval si jeden z doktorů. "Hlas z onoho světa. Tak budeme operovat, nebo ne?"
"Žádnou operaci nepotřebuje," prohlásil zklamaně druhý. "Je to jenom malá rána. Zastavíme krvácení, vyčistíme to, a spraví to pár štychů."
"Ale když já jsem ještě nikdy neoperoval. Co je skalpel? Je tohleto skalpel?"
"Ne, skalpel je tamhleto. Tak dobře, pusť se do toho a řež, když jinak nedáš. Otevři ho."
"Takhle?"
"Tam ne, ty troubo!"
"Otvírat se nebude," řekl Yossarian, když ve zvedající se mlze bezvědomí spatřil dva neznámé lidi, kteří se ho chystali kuchat.
"Hlas z onoho světa," poznamenal první doktor sarkasticky. "To mi do toho bude pořád kecat, když ho budu operovat?"
"Nemůžete ho operovat, dokud si ho nezapíšu," upozorňoval je administrátor nemocnice.
"Zapíšete si ho, až s ním skončím já," řekl tlustý nevrlý plukovník s knírem a s obrovskou růžovou tváří, která se skláněla velmi blízko nad Yossarianem a sálalo z ní na něj žhavé teplo, jako by to bylo dno rozpálené kuchyňské pánve. "Kde jste se narodil?"
Ten tlustý nevrlý plukovník připomínal Yossarianovi toho nevrlého tlustého plukovníka, který vyslýchal kaplana a shledal ho vinným. Yossarian ho vnímal jako skrz zamžené sklo. Ve vzduchu visela sladká vůně formalínu a lihu.
"Na bojišti," odpověděl.
"Ale ne. Stát!"
"Nemůžu. Jsem přikurtovanej."
"Ale ne. Nerozumíte mi."
"Pusťte mě na něj," naléhal hubený chlap se zapadlýma, zlobnýma očima a tenkými, krutými rty. "Jseš nějak moc chytrej, se mi zdá," řekl Yossarianovi.
"Je v deliriu," upozornil ho jeden z doktorů. "Proč nám nedovolíte, abychom si ho vzali dovnitř a ošetřili ho?"
"Jestli je v deliriu, tak ho nechtě hezky tady. Moh by říct něco kompromitujícího."
"Ale stále hodně krvácí. Vidíte? Mohl by nám tu i umřít."
"Tím líp pro něj!"
"Nic jiného si ten grázl nezaslouží," prohlásil tlustý nevrlý plukovník. "Tak honem, Johne. Ven s tím. Chceme slyšet pravdu."
"Říkají mi Yo-Yo."
"Chceme, abyste s námi spolupracoval, Yo-Yo. Jsme vaši přátelé a musíte nám důvěřovat. Jsme tady, abychom vám pomohli. Nechceme vám ublížit."
"Chtělo by to strčit mu palec do tý rány a trošku ho v ní pošimrat," navrhoval ten chlap s vyzáblou tváří.
Yossarian honem zavřel oči a doufal, že si budou myslet, že omdlel.
"Omdlel," řekl doktor. "Neměli bychom ho přece jen ošetřit, než bude pozdě? Mohl by vážně umřít."
"Dobrá, tak si ho sežerte. Doufám, že ten grázl vážně chcípne."
"Nemůžete ho ošetřit, dokud si ho nezapíšu," řekl administrátor.
Yossarian dělal se zavřenýma očima mrtvého, dokud úředník nepřestal šustit svými lejstry, a pak ho na vozíku pomalu odvezli do dusné tmavé místnosti, kde u stropu horce zářilo několik reflektorů. Pach formalínu a lihu tu byl ještě pronikavější. Ta příjemná, pronikavá vůně až omamovala. Cítil rovněž éter a slyšel cinkat sklo. Se skrytou škodolibostí naslouchal chraptivému dechu obou lékařů. Bavilo ho, že o tom nemají ani tušení, protože se domnívají, že je v bezvědomí. Připadalo mu to všechno hrozně komické, ale jen do chvíle, kdy jeden z nich poznamenal:
"Tak co, máme mu zachránit život? Třeba pak na nás budou mít vztek."
"Budeme operovat," řekl druhý doktor. "Otevřeme ho a konečně tomu všemu přijdeme na kloub. Pořád si stěžuje na bolesti jater. Na snímku mi ta jeho játra připadají nějak malá."
"Tohle je pankreas, ty kubo. Játra jsou tohle."
"Ale kdepak. Tohle je srdce. Vsadím se s tebou o poslední groš, že játra jsou tohle. Budu operovat a zjistíme to přesně. Mám si napřed umýt ruce?"
"Operovat se nebude," řekl Yossarian, otevřel oči a marně se pokoušel posadit.
"Hlas z onoho světa," konstatoval jeden z doktorů pohoršeně. "Nemůžeme mu nějak zavřít hubu?"
"Mohli bychom mu dát narkózu. Éter je tamhle."
"Žádná narkóza nebude," řekl Yossarian.
"Hlas z onoho světa," řekl doktor.
"Dáme mu narkózu a uspíme ho. Pak si s ním můžeme dělat, c…
