Na prahu ráje (Josef Václav Sládek)

Srdečník

Pro každou bolest pověděla líku
a věděla, kde roste, co ji hojí:
na lukách, v lese, ve skalách i chvojí,
– ba našla prý kdes také srdečníku!

Od lidí brala za plat slovo díků,
neb půlko měla své a chalup svoji;
teď ale synek proti ní se strojí,
– však stará vyšla z domu bez povyku.

A jak se nyní návsí belhá s holí,
„Vy, babičko,“ dí děvče k ní, než zašla,
„jste lék prý nalezla, když srdce bolí!“
A kořenářka ohlédla se stranou
a usměje se trpce: „Našla – našla,“
a v zhublou tvář jí proudem slzy kanou.

— 1 —

Pohádka

„Proč, matičko, se chví ta bříza bílá?“
„Poslouchá, co si ptáci povídají.“
„Co, matko, si ti ptáci povídají?“
„Jak v podvečer je víla postrašila.“

„A jak ta víla ptáky postrašila?“
–„Honila bílou holubičku v háji.“
„Proč honila tu holubičku v háji?“
–„Byla by se jí v tůni utopila.“

„A jak by se jí byla utopila?“
–„Chtěla tam zobnout hvězdku spadlou z nebe.“
„Zdaž, matičko, tu hvězdu vylovila?“
„To nevím, dítě, – ale když zas k líci
ta víla tiskla bílou holubici,
tu zlíbala ji jako teď já tebe!“

— 2 —