Alchymista

Pastýř se dal do čtení, ale už se nedokázal soustředit. Byl vzrušený a napjatý, protože věděl, že stařec nelže. Šel k pouličnímu prodavači, a zatímco uvažoval, jestli mu má prozradit, co říkal stařec, koupil si pytlík pražené kukuřice. - Někdy je lepší nechat věci tak, jak jsou, - pomyslel si a nic nepodnikl.

Kdyby mu to pověděl, prodavač by pár dní toužil všeho nechat, ale teď už si na svůj vozík moc zvykl.

Tohle trápení mu chtěl ušetřit Pustil se bez cíle ulicemi města a došel až do přístavu. Stál tam domeček a v tom domečku bylo okénko, kde si lidé kupovali jízdenky. Egypt je v Africe, uvědomil si.

"Přejete si?" zeptal se pokladník.

"Možná zítra," odpověděl pastýř a šel pryč. Kdyby prodal jen jedinou ovci, dostal by se za ty peníze na druhou stranu průlivu. Tahle představa ho lekala.

"Zase jeden snílek," řekl pokladník svému pomocníkovi, když viděl pastýře odcházet. "Nemá peníze na cestu."

Tam u té přepážky si Santiago vzpomněl na své ovce a málem se bál k nim vrátit. Za ty dva roky se naučil všecko, co má pastýř znát; umět stříhat vlnu, starat se o březí ovce, chránit zvířata proti vlkům. Znal všechny pláně a pastviny v Andalusii.

Znal přesnou cenu každého ze svých zvířat. Rozhodl se jít k chlévu svého přítele oklikou. V tomto městě byl také hrad, a tak šel nahoru po kamenné rampě a posadil se na hradby.

Shora mohl dohlédnout až do Afriky. Kdysi mu někdo vysvětlil, že tudy přišli Maurové, kteří pak na mnoho let obsadili skoro celé Španělsko. Pastýř jim nemohl přijít na jméno. To oni přivedli cikány.

Shora mohl také přehlédnout téměř celé město, i s náměstím, kde si povídal se starcem.

- Prokletá hodina, kdy jsem toho starce potkal, - pomyslel si. Vždyť šel jen za ženou, která by uměla vyložit sny. Ani ta žena, ani stařec nepřikládali žádnou váhu tomu, že je pastýř.

Byli to zřejmě osamělí lidé, kteří už ztratili víru v život a nechápali, že pastýř nakonec ke svým ovcím přilne. On sám zná dobře každou z nich: ví, která kulhá, která bude mít za dva měsíce mladé i která je líná. Umí je ostříhat i porazit. Kdyby se rozhodl odjet, určitě by ho postrádaly.

Začal vát vítr. Pastýř ten východní vítr znal: lidé mu říkali "levantský", protože s ním kdysi přišly také hordy nevěřících.

Dokud neznal Tarifu, nikdy ho nenapadlo, že Afrika je tak blízko. A to je velice nebezpečné: Maurové sem mohou vpadnout znovu.

Levantský vítr zadul silněji. - Trčím tu mezi ovcemi a pokladem, - napadlo ho. Musí se rozhodnout mezi tím, na co si zvykl, a tím, co by rád měl. Je tu také kupcova dcera, ale ta není tak důležitá jako ovce, protože na něm nezávisí. Stejně už se na něj ani nepamatuje. Byl si jist, že kdyby se tam za dva dny objevil, dívka by si toho ani nevšimla: všechny dny se jí zdají stejné, a to je vždycky proto, že lidé už si neuvědomují, co dobrého jim život ukazuje, když po nebi putuje slunce.

- Opustil jsem otce, matku a hrad v rodné vsi. Zvykli si a zvykl jsem si i já. Ovce se beze mne taky obejdou, - pomyslel si.

Zadíval se shora na náměstí. Prodavač dál prodával praženou kukuřici. Na lavičku, kde předtím rozmlouval se starcem, si sedl nějaký chlapec s děvčetem a líbali se.

"Prodavač...," začal pro sebe, ale už to nedořekl, protože východní vítr začal foukat tak silně, že to ucítil na tváři. Ten vítr přivedl Maury, jistě, ale přináší také vůni pouště a žen zahalených závojem. Přináší pot a sny lidí, kteří se jednoho dne vydávají do neznáma za zlatem, dobrodružstvím - a pyramidami.

Pastýř začal větru závidět jeho svobodu a uvědomil si, že i on ji může mít. Nic mu nebrání, jen on sám. Ovce, kupcova dcera i andaluské pláně jsou jen stupně v jeho Osobním příběhu.