Kapitola 4.
O milosrdném samaritánovi, zloději kol a manželce s čím dál větší spotřebou cigaret
Jelikož Ingmarovi došly (Henriettiny) peníze, během cesty stopem z Nice do Södertälje téměř nic nejedl. Teprve v Malmö se tomu špinavému a vyhladovělému poštovnímu úředníkovi podařilo natrefit na člena Armády spásy, který měl po dlouhém dni služby Pánu zrovna namířeno domů. Ingmar se dobrého vojáka zeptal, zda by náhodou nemohl postrádat kus chleba, načež se dotyčný nechal natolik unést láskou a soucitem k bližnímu, že toho ubožáka pozval k sobě domů, nabídl mu tuřínovou kaši s vepřovým masem a ustlal mu ve vlastní posteli s vysvětlením, že sám přespí na zemi u sporáku.
Ingmar zívl a vyjádřil vojákovi obdiv za jeho laskavost. Na to ten dobrý muž odvětil, že důvody jeho počínání jsou popsány v Bibli, především v Evangeliu svatého Lukáše, v němž se vypráví o milosrdném samaritánovi, a otázal se, zda by mohl ze Svatého písma přečíst pár řádků.
„Klidně,“ souhlasil Ingmar, „ale čti prosím tě potichu, mně se chce spát.“
S těmi slovy usnul a probudila ho až vůně čerstvě upečeného chleba na druhý den ráno.
Po snídani milosrdnému vojákovi poděkoval, rozloučil se a ukradl mu kolo. Po cestě pak přemýšlel, kde jen slyšel, že nouze nezná zákona. Nepíše se to náhodou v Bibli?
Kradeného kola se beztak zbavil už v Lundu a za utržené peníze koupil lístek na vlak až do Södertälje.
Doma ve dveřích se srazil s manželkou. Než Henrietta stačila otevřít ústa k pozdravu, Ingmar jí oznámil, že je na čase zplodit dítě.
Henrietta měla sice v hlavě spoustu otázek, v neposlední řadě i to, jak je možné, že Ingmar chce najednou zalézt do postele bez té zatracené krabice s americkými kondomy v podpaží, ale byla dost chytrá na to, aby nepromarnila svou šanci.
Jediné, co požadovala, bylo, aby se její manžel nejprve osprchoval. Páchnul skoro stejně příšerně, jako vypadal.
První dobrodružství manželů Qvistových bez kondomu trvalo celé čtyři minuty. Ingmar byl spokojený a Henrietta si nestěžovala. Hlavně, že je její milovaný blázínek zase doma. A navíc, než vlezl do postele, vyhodil tu zatracenou krabici kondomů do popelnice! Třeba už si s těmi hloupostmi dá konečně pokoj. A třeba se jim narodí děťátko.
Když se o patnáct hodin později Ingmar probudil, pustil se do vyprávění o tom, že se na své poslední cestě s králem skutečně setkal. Nebo lépe řečeno s jeho holí, kterou dostal do hlavy.
„Ježkovy zraky,“ zhrozila se Henrietta.
Ingmar byl králi za jeho lekci vděčný. Otevřel mu oči. Díky němu pochopil, že monarchie je ďábelský výmysl, který je třeba zadupat do země.
„Ďábelskej výmysl?“ opakovala nevěřícně Henrietta.
„Kterej je třeba zadupat do země,“ přikývl Ingmar a pokračoval vysvětlením, že taková věc vyžaduje trpělivost a lstivost. A taky zplození dítěte.
„Bude se jmenovat Holger,“ prohlásil Ingmar.
„Kdo?“ nechápala Henrietta.
„No kdo asi? Přece náš syn.“
Henrietta, která celý život potají toužila po dceři jménem Elsa, namítla, že se jim klidně může narodit dcera (pokud se jim vůbec nějaké dítě narodí). Tím si vysloužila manželovo pokárání, aby nebyla tak zatraceně negativní. Když mu udělá pořádnou snídani, poví jí, jak to bude dál.
Henrietta udělala, co Ingmar řekl. Brambory s párkem a cibulí a k tomu červenou řepu a volské oko. Mezi jednotlivými sousty jí Ingmar vylíčil setkání s Jeho královskou Výsostí detailněji, a to včetně pohrdlivých slov, která král použil, i včetně rány stříbrnou vycházkovou holí do hlavy.
„A kvůli tomu je teď třeba zadupat monarchii do země?“ zeptala se Henrietta. „A jak to myslíš s tou trpělivostí a lstí?“
V duchu si pomyslela, že trpělivost ani lstivost nikdy nebyly silnými stránkami jejího manžela.
Ingmar jí vysvětlil, že trpělivosti je zapotřebí proto, že i kdyby se jim podařilo zplodit syna už včera, bude trvat několik měsíců, než se narodí, a potom dlouhé roky, než bude Holger dost velký na to, aby převzal štafetu po svém otci.
„Převzal štafetu?“ opakovala nechápavě Henrietta.
„Aby pokračoval v&nb…
