Pět
Stezka byla úzká a kostrbatá a prudce stoupala. Ale Skandijci byli navzdory mohutným tělům v dokonalé kondici a rázně postupovali za svým vůdcem. Občas někdo zafuněl námahou a tu a tam se někomu pod nohama uvolnil kamínek a s harašením se kutálel ze svahu dolů.
Celkem vzato však třicet nájezdníků klusajících vzhůru po stezce k Al Šabě nadělalo málo hluku.
Člověk musí umět vždycky slevit, napadlo Eraka. Tak jako se předtím rozhodl podstoupit menší ze dvou rizik a přiblížit se oklikou podél pobřeží, teď musel nějak skloubit rychlost a nenápadnost. Čím déle by jim trvalo dostat se k cíli, tím větší bylo nebezpečí, že budou odhaleni. Boj by potom byl mnohem tvrdší. A zároveň platilo, že kdyby se hrnuli vzhůru co nejrychleji, zvýšilo by se nebezpečí, že je někdo uslyší.
Takže nejlepší za daných okolností byla zlatá střední cesta a Skandijci udržovali rovnoměrný klus.
Boty z tulení kůže tiše dusaly po písku a kamení. Nadělali víc rámusu, než by se Erakovi líbilo, ale usoudil, že i kdyby na vrcholku útesu někdo byl, nejspíš je neuslyší.
Horká chvilka přišla, když muž, který klusal bezprostředně za Erakem, udělal chybný krok, zapotácel se na strmém srázu svažujícím se prudce k moři a zoufale rozhodil rukama. Sekeru měl naštěstí zavěšenou v poutku za pasem, jinak by při tom mávání rukama mohl někoho z kamarádů zkrátit o hlavu.
Námořník bezděčně vykřikl a hrabající nohy uvolnily spršku kamínků, které se s rachotem řítily dolů ze srázu. V okamžiku, kdy se už už zdálo, že se odporoučí za nimi, sevřel límec jeho ovčí kazajky železný stisk a muž ucítil, že ho oberjarl táhne zpátky na stezku.
„Bohové na nebi! Díky, veliteli…“ spustil. Ale velká tlapa mu zaklapla pusu a přetrhla řeč. Erak mu málem vrazil nos do obličeje a nikterak šetrně s ním zatřásl.
„Buď zticha, Axle!“ zašeptal zuřivě. „Jestli si chceš srazit vaz, tak to dělej potichu, nebo to pak udělám za tebe.“
Axel byl hromotluk, jeden z veslařů. Mezi členy posádky vlčí lodi nepatřili veslaři právě k nejchytřejším a Axel už chtěl Erakovi sdělit, že nemá smysl, aby mu vyhrožoval, že mu srazí vaz podruhé. To je proti rozumu.
Pak ho napadlo ještě něco. Věděl, že když je oberjarl rozzuřený, nespoléhá na rozum. Zato spoléhá na řešení sporů pěstmi, a i když byl Axel urostlý, rozhodně se mu nechtělo dostat se do křížku s Erakem.
„Promiň, veliteli. Já jen…“ zamumlal a Erak s ním znovu zatřepal.
„Sklapni už!“ zasyčel. Pak pustil Axlův límec a vrhl ustaraný pohled směrem k vrcholu útesu. Čekal, jestli se objeví nějaký náznak, že veslařovo rámusení a hulákání někdo zaslechl.
Celý nájezdnický oddíl několik minut tiše vyčkával. Když se jim nad hlavami nestrhl žádný poplach, všeobecné napětí se uvolnilo.
Erak ukázal vzhůru, opět se ujal vedení a vytrvale klusal do prudkého kopce. Těsně pod vrcholem dal mužům znamení, aby se zastavili, a pokynul Svengalovi, ať ho následuje. Pak se přikrčil a poslední úsek k hřebeni urazil v podřepu. Opatrně natahoval krk dopředu. Svengal se držel asi krok za Erakem a přesně napodoboval jeho pohyby. Dva velcí Skandijci klečeli bok po boku a obhlíželi situaci.
Od Al Šaby je dělilo zhruba padesát kroků volného prostranství. Město obklopovala nízká zeď asi šest stop vysoká. I kdyby byla střežena hlídkami, nepředstavovala by pro Skandijce vážnou překážku. V zlézání takových zdí byli zkušení. Dva muži si proti sobě stoupli u paty zdi a v úrovni pasu společně drželi násadu starého vesla. Ostatní členové oddílu se jeden po druhém rozbíhali, a jakmile naskočili na násadu vesla, ti dva, co ji drželi, ho nadzvedli a on se přenesl přes zeď. Správné načasování vyžadovalo cvik, ale právě tuhle dovednost všichni Skandijci nacvičovali už od dětství.
To ráno to však zřejmě nebylo zapotřebí. Na hradbách Erak neviděl žádné hlídky. Zato však spatřil klenutou bránu, asi pět metrů vpravo. Byla otevřená a nestřežená.
„Je to hračka,“ zakřenil se Svengal.
Jeho kapitán se zamračil. „Právě to jsem si myslel,“ řekl. „Kde jsou stráže? Kde jsou hlídky na pozorovatel…
