Bajky, skorobajky a vzdorobajky (Jiří Žáček)

Dar touhy

Bůh stvořil člověka a zálibně si ho prohlížel. Vtom se objevil ďábel, odkašlal si a pochvalně pronesl:

„Roztomilý majstrštyk, Hospodine. Ale něco mu přece jenom chybí. Bloumá od ničeho k ničemu, nic ho nenadchne, nic ho nevzruší… Probuď v člověku touhu, pak bude dokonalý!“

„Ano, touhu,“ zaradoval se Bůh, „aby mohl toužit po kráse, po lásce, po pravdě a spravedlnosti…“

A Bůh v člověku probudil touhu.

„Bravo,“ zatleskal ďábel a v duchu si blahopřál. Dobře věděl, že touha je bezbřehá a že člověk bude toužit nejen po kráse, lásce, pravdě a spravedlnosti, ale i po slávě, po hříchu, po moci, po mamonu a po pomstě. Věděl, že od té chvíle už nemusí hnout ani prstem, neboť stejně jako ráj i spolehlivě fungující peklo si stvoří lidé sami.

— 1 —

---

Oči a brýle

Opice našla v trávě brýle. Nasadila si je na oči a užasla:

„Čím líp vidím, tím je svět krásnější! Jak zázračný je každý kvítek, každý brouček, každá krůpěj rosy! A všude úsměvy a rozzářené oči, které jsem předtím neviděla!“

„Ukaž,“ zabručel opičák, vzal jí brýle a nasadil si je.

„Co to meleš?“ rozčílil se. „Čím líp vidím, tím je svět ošklivější! Vrásky a bradavice, zkažené zuby a tučná těla, zákeřné úšklebky a potměšilé pohledy! A všude hniloba a špína, fuj!“

Vzal brýle a zahodil je.

„Za to nemohou brýle, ty mizantropičáku,“ vzdychla opice, „ale tvoje oči!“

— 2 —

---

Pravda a lež

Pravda a Lež se nemohly dohodnout, koho z nich lidé potřebují víc.

„Samozřejmě pravdu,“ řekla Pravda.

„Ale kdo ji unese?“ namítla Lež. „Kdo chce být šťastný, musí občas zalhat.“

„Naopak, nesmí!“ trvala na svém Pravda. „Ale přesvědčme se. Vidíš tamty dva mládence, kteří se dvoří stejné dívce? Vstupme každá do duše jednoho z nich, uvidíme, která z nás dvou zmůže víc!“

A tak se Pravda a Lež vtělily do dvou chlapců.

„Povězte mi, jaká jsem?“ řekla jim koketně dívka.

„Krásná,“ vydechl mládenec, v němž se usídlila Pravda. „Ale také rozmazlená, sobecká, hašteřivá a líná,“ dodal popravdě.

„Ty jsi ta nejkrásnější, nejněžnější, nejušlechtilejší bytost pod sluncem,“ zašeptal vášnivě druhý, jemuž napovídala Lež.

Jaký div, že první mládenec dostal košem, zatímco s druhým se dívka brzy zasnoubila.

„Sama vidíš,“ řekla Lež, „kdo je lidem prospěšnější.“

„Já,“ nedala se Pravda. „Já jsem zabránila tomu, aby si čestný a pravdomluvný mládenec uvázal na krk takovou semetriku!“

„Ale ten odmítnutý chlapec se pro svou pravdomluvnost trápí, zatímco lhář se těší z daru štěstí! Že si takový dar nezaslouží? Ale ano! Kdo je šťastný, snaží se, aby byli šťastní i ti druzí. A ona? Ženy jsou tvárné jako vosk. Když ji milující muž bude den co den ujišťovat, že je něžná a ušlechtilá, nakonec se lež stane pravdou a ona bude skutečně taková. Není to zázrak? Ten přece stojí za trochu lhaní!“

Obě se odmlčely a poté Pravda řekla:

„Zdá se, že milostné příběhy jsou naprosto nevhodné k mravnímu naučení.“

— 3 —

---

O kouzelném zrcadle

Pštros koupil na tržišti kouzelné zrcadlo a hned ho vyzkoušel:

„Pověz, kdo je v zemi zdejší ze všech pštrosů nejchytřejší?“

Zrcadlo se zakalilo a odpovědělo:

„Ty. A víš proč? Protože sis dokázal namluvit tu nejlepší, nejpilnější a nejhodnější pštrosici!“

Pštros nadmul hruď:

„To rád slyším. Ještě mi pověz, kdo je v zemi zdejší nejhloupější?“

„Tvoje žena,“ řeklo zrcadlo, „protože si vzala za muže toho největšího flákače, hňupa a budižkničemu!“

— 4 —

---

Levá nabo pravá

Nohy zaškobrtly na nerovném chodníku a daly se do hádky.

„Jsi na všecko levá,“ obořila se pravá noha na levou, „a děláš samé levárny!“

„Kuš, ségro,“ bránila se levá. „Ty tvoje věčné komplexy! Levá je zkrátka důležitější, s tím se smiř! Pochoduje se levá, levá, levá&hellip“

„Ale z postele se vstává pravou! Rýsuje se podle pravítka a píše se podle pravopisu! Kdyby se psalo podle levopisu, to by to vypadalo!“

„Ale králem zvířat je lev, žádný prav!“

„Nech si ty svoje levity! Kdo vítězí? Pravda! A co ti říká právo, pravidla, opravy&hellip“

„Nezapomeň na popravy! Zatímco taková poleva je velice užitečná věc. A vůbec, nebýt mne, neuplatnila by ses ani jako noha od šifonéru!“

„A to mi říkáš ty, kterou si všichni pletou s protézou?! Samozřejmě že důležitější jsem já!“

„Já!“

„Já!“

Když se nohy začaly zlostně okopávat, okřikla je hlava:

„Nejdůležitější, dámy, je to, co je mezi vámi!“

— 5 —