Podpořte LD sdílením:
Ukázky
Malá elegie
Přátelé odešli. Má milá v dálce spí. A venku velká tma je. Slova si povídám. Jsou bílá od lampy a napolo již usínaje na matku vzpomínám. Podzimní vzpomínka. Opravdu, pod zimou jako bych věděl vše, co nyní asi dělá maminka. Je doma, v pokoji. Má dětská kamínka, k nimž koník houpací vždy se mnou přikluše, má dětská kamínka, v nichž dávno netopí se, ji zahřívají. Matku. Mou maminku. Je tiše, ruce si sepne, myslí na otce, který je mrtev již, a potom pro mne loupá ovoce. Jsem u ní. S ní. Jistě nás uvidíš, Bože, ty zlý, který jsi tolik vzal. Jaká je venku tma! Co jsem to povídal? Ach vím, já chtěl jsem říci za všechny hodiny, v kterých jsem sladce spal, a za všechny své drahé spící, že teď, kdy podzim přichází a vše i dny se krátí, neumím býti sám jen s lampou, která svítí, že sil jsem proso na souvrati a nebudu již žíti.
