Celý park byl zničený; tankovými pásy rozdrcené dřevo stromů ve tmě svítilo jako hromady kostí. Mezi stopami obrněnců jsem našel i široké hluboké otisky od přerostlého motocyklu. Takže boje se zúčastnil i Kyberkentaur.
Těsně u vyvalené brány stál prostřílený a ohořelý vrak tahače, kterým mne sem Zahartof dovezl. Kousek od něj byl tank. Nejdřív jsem myslel, že Je to hlídka, pak jsem si všiml několika dírek v pancíři.
„Ale copak,“ vyšvihl jsem se nahoru a studený kov mi zazvučel pod podrážkami. Otevřel jsem poklop řidiče.
Mrtvola neměla hlavu, ale protože jí byla čistě upálena, nebylo křeslo ani zakrvácené.
„Že bych se svezl?“ vytáhl jsem tělo za límec a skulil ho přes blatník.
* * * * *
Uvnitř to strašně smrdělo a amortizéry sedačky šly pod mou vahou na doraz. Po zbytku posádky zůstaly jen vazké louže černé kašovité hmoty, z které trčely ohořelé kosti a žárem zkroucené kovové části uniforem.
Ale zažil jsem už horší věci; navíc jsem měl pocit, že se v bratrském tanku budu moci pohybovat značně nenápadněji než pěšky.
* * * * *
Kanón ani palubní kulomet neměly závěr, ale v obrněnci stejně nebyl jediný náboj. Sepnul jsem přívod elektřiny a zmáčkl knoflík žhavení: kontrolky neblaze pohasly. Chvíli jsem tlačítko držel, vstříkl do sání iniciační směs a zkusil nastartovat.
A startér se sice pomalu, ale roztočil. Stroj temně zabublal, ztichl, znovu zabublal a s dunivým řevem vychrlil oblak černého dýmu. Zavoněla špatně spálená nafta.
Nechal jsem poklop nad sebou otevřený, abych mohl buď rychle střílet, nebo rychle utíkat, a přitiskl oči ke gumovým chráničům širokoúhlého periskopu. Protúroval jsem motor, posunul krátkou páku automatické převodovky na VPŘED a ocelová obluda se rozjela.
* * * * *
Cíl byl jasný. Přestože projev Velkého Otce šel ze záznamů (stále dokola totéž), Otec určitě bude tam někde poblíž - stará dobrá Anglie se podle všeho stala středem světa.
Relace sice jela na frekvenci BBC, ale ne z žádného jejich vysílače - bylo to odněkud ze severní části Londýna, asi jedenáct kilometrů ode mne. Zabral jsem za levou řídicí páku a tank zatočil na hlavní; od drhnoucích pásů létaly dlažební kostky.
* * * * *
Ulice byly liduprázdné a město bylo temné. Jediné světlo stoupalo z požárů, které nikdo nehasil. Rychle letící mraky odrážely červené odlesky a ve vzduchu visel dým. Havarovaná auta stála uprostřed asfaltu a po chodnících se válela mrtvá těla - některá byla roztrhaná a na zbytcích byly zřetelné stopy po zubech Protivníků. Až na ty mrtvé to víc než připomínalo čtyřiadvacáté století mého dětství, a vlastně i dospělosti, až do sjednocení klanů. Mrtví byli za těch tíživých časů používáni jako vítané zpestření jídelníčku.
Tank obludně řinčel a rachotil, v tichém městě to muselo být slyšet na kilometry. I přes ten hluk jsem po půlhodině cesty uslyšel hlasité, pravidelné rány. Jako by z nebe padaly kovadliny.
V nájezdu do příští křižovatky jsem dupl na brzdy, až se kolos smýkl.
Nejdřív jsem myslel, že ten obrovský stín nad střechami je Kyberkentaur.
Ale bylo to mnohem, mnohem větší.
* * * * *
Po silnici se na svém „zvířeti“ vezl jeden z těch nesmírných pancéřovaných jezdců z Opony. Takhle odspoda byl absolutně gigantický - můj tank vedle něj vypadal jako bezmocný brouček.
Bytost projela křižovatkou a v asfaltu zbyly dvě řady hlubokých půlkulatých stop - držel jsem se okraje poklopu, připraven bleskurychle vyskočit a utéct. Jezdec si mne ale nevšiml, zato já si všiml, že tenhle, na rozdíl od těch z mého vidění, nemá rohatou přilbu.
Na okamžik jsem se opřel do sedadla a chvíli zhluboka dýchal: Jen pro tu radost, že ještě můžu.
Sešlápl jsem plyn a automatika zabrala - hřmot tanku mi připadal stokrát hlasitější než předtím. Nevím, co bych dělal, kdyby na mě jezdec zaútočil. Přemýšlel jsem o tom a objevil toliko neblahou paralelu mezi svými úvahami a tím, jak hladce tank lisoval opuštěná auta.
* * * * *
Jinak to byla docela nudná a dlouhá štreka. Kromě neustále se opaku…
