Selské balady (Jaroslav Vrchlický)

Suplika (Žádost)

Jednoho dne byl kantor probuzen hlukem. Dav sedláků se hnal dovnitř za kantorem a požadovali sepsání supliky na pány. Kantor se zdráhal a vzpomínal jak s pány hrál karty. Sedláci ho přiměli, aby začal psát stížnost na pány, jak s nimi je špatně zacházeno a aby byly zrušeny poplatky. Kantor měl strach z pánů, co řeknou, až si stížnost přečtou. Představoval si, že ho vyženou.

Vrchlický datuje děl balady do r. 1775, ale spíše to odpovídá selksé vzpouže r. 1680, o níž vypravuje podrobně J. Svátek. Sedláci tehdy nutili venkovské učitele, aby jim takové žádosti psali. Učitelé byli za to trestáni a bylo jim to výslovně zakázáno.

Lorecký ze Lkouše

Loreckému ze Lkuše se narodili dva synové. Před kostelem, kde mají být křtiny, mu zastoupí cestu Petr Dulík a šamonický zeman křičí, aby ho zmrskali. Ale Petr Dulík prosí, aby slevil z desátku a z roboty. Avšak Lorecký se rozzuří a řekne mu, že vychová své syny, aby na ně používali biče a přijdou ještě horší doby. Dulík mu ustoupil z cesty a hrozí mu, že mu zabijou syny. Svou hrozbu splnil a zabil oba syny i zemana. Jde o skutečnou událost, která se stala 24. srpna 1571 v šamonicích na Písecku. Ludvík Loretský ze Lkouše, krutý utiskovatel sedláků, byl jimi zabit i se syny Adamem a Zdeňkem. O vzpouře a o tom, jak byli její účastníci, hlavně Dulík strašně potrestáni se Vrchlický dozvěděl asi z vyprávění M. Alše. Balada je stručná a úsečná, je tam pozměněné opakování týchž veršů v dvojím různém smyslu a zhuštění, ale výrazně podané charakteristiky jak pana Louckého, tak i Dulíka - jimi dosahuje Vrchlický neobyčejného účinku.

Balada o smrti Koziny

Vypráví o popravě Koziny. Nic nebyly platné pergameny, které prosily za Kozinu. Při výstupu na popraviště se ptal kata, proč kolem stojí tolik lidí. Kat mu řekl, že na jeho popravu se musí dívat každý a musí mlčet. Tím chtěli sedlákům zchladit hlavy.

Kozina naposled vykřikl: „Leminogere za rok a den tě zvu na boží soud“. Leminoger nenechal Kozinu domluvit a popravil ho. Jan Kozina byl znám všude. Za rok a den Leminoger zemřel. A tak se věštba Koziny vyplnila.

Balada Blanická

Na Velký pátek jednou v roce otvírá se Blaník. I vyšel Jíra z chaty, ne však do kostela, ale šel do lesa. Smál se baladě o Blaníku. V tu chvíli vidí, že je Blaník otevřený. Jde hloub a hloub a uvidí vojsko s cepy, palcáky a kosy. Když to vše obešel, přišla na Jíru únava. Usnul na velmi dlouho. Když přichází znovu Velký pátek, Blaník se otvírá a na Jíru volá nějaký hlas: „ Jíro vstávej!“ Když se Jíra probudí, uvidí u nohou vojska pluhy, kosy a rýče. Vyjde ven a jde rovnou k potoku. Podívá se na hladinu a tam spatří svoji tvář. Je z něho stařec. Vrací se do vesnice a ani tam nic nepoznává, ani lidé ho nepoznávají.

Český sedlák

Vypráví o sedlákovi, který musel snášet bídu, a přitom těžce pracoval. Ženu svou chránil do nepřátel, až jednou to nevydržel a vzal cep a šel proti pánům. Pil z kalicha páně, mnichům vzal, co oni mu za celý jeho život pobrali.

Hrabě Breda

Hrabě vymáhá od sedláků peníze, když je nedostal ani po výhružkách, tak poslal svoje dráby a vojáky do vsi. Ti pochytali všechny ženy a dívky a ostříhali je dohola. Jedna se však vzpírala. Tu hrabě nechal tak, ale nepropustil ji. Chtěl s ní strávit noc. Ráno ho našli uškrceného – zlatými vlasy.

Balada blanická

Na veliký pátek při pašijí hlase
vždycky jednou za rok Bláník otvírá se.
Zle je, zle je tomu, čí krok tam se šine,
musí čekat, musí, až rok zase mine;
ještě věru šťastný, když rok v sklon se chýlí,
pakli onu hroznou nepropase chvíli,
v které opět žalném při pašijí hlase
na veliký pátek Bláník otvírá se.

Mnohem hůře tomu, komu těžké spaní
na znavená víčka zázrakem se sklání,
usne tu a zaspí třeba na sta roků.
Oj, což darmo želí pak svých bludných kroků!

Smutná je to chvíle na veliký pátek! -
Vyšel soused Jíra z chaty svojí vrátek,
místo do kostela, pašije kde pěli,
obrátil se k lesu. Den byl šerý, stmělý,
jak se stromy smutně, teskně rozšuměly!

Soused Jíra ve vsi platí za písmáka,
víc jej lesní šero než dům boží láká;
kráčí dál a dále, pod Bláníkem stojí,
staré zvěsti dědů v lebce se mu rojí,
usměje se trochu. - Aj, tu skalní stěna
pod kořáním sosen kyne otevřená!

Soused Jíra vejde, hlavou při tom kývá.
Z dálky pašijí hlas v dumy lesa splývá.

Dlouhá chodba před ním; na konci cos kmitá,
jak hvězdička bílá, oblakem když svítá,
Jíra za tím leskem kráčí dál a stále,
až se octne náhle ve kamenném sále;
kolem stěny pěkně stojí řady koní,
ob čas řemeny jim o třemeny zvoní,
jak hnou hlavou v dumě, jak přešlápnou časem,
zní to dálnou chodbou temným, dutým hlasem.
Vedle koní v skutku, báje pravdu měla,
rytířů se tlupa v šeru tajném tměla,
v pláštích zahalení, kolem rozložení
jako v těžké snění byli pohrouženi.
U nohou jim zbraně v hromadách se leskly.
Na hlavách jak hvězdy ob čas přilby bleskly,
velkých štítů plochy plály stříbroskvělé,
velké, přikrýt mohly tělo s koněm celé,
meče obrovité, mlaty okované,
houfnice a praky k střelbě uchystané,
hvězdy na řetězích, oštěpy a dýky,
palcáty a kopí. Seřaděno v šiky
boží vojsko stálo v pláštích zahaleno,
k boji připraveno, v sen však pohrouženo.

V středu toho davu praporec se zdvíhal,
na něm svatý Václav s orlicí se míhal.

Než to Jíra prohlíd', než to mohl chápat,
balvan skalních dveří s hrozným třeskem zapad',
pašijí pláč dozněl v pustém šerém lese,
ohlas ještě slabý v skály sem se nese,
jak pták postřelený perutě když vzpíná,
o klenby se třepe, třepe, uhasíná.

Náhle Jíra cítí v údech těžkou mdlobu,
sedne, myslí, malou odpočinu dobu,
sedne, a již dřímá ve živém tom hrobu.

Bůh ví, jak spal dlouho. Když se vzbudil zase,
chvíle byla, v které Bláník otvírá se.
Nevědělť to ovšem, kolem zrakem těkal,
mnul si žasem oči, znovu se zas lekal;
kolem stěny pěkně stojí řady koní,
ob čas řemeny jim o třemeny zvoní,
jak hnou hlavou v dumě, jak přešlápnou časem,
zní to jako druhdy chodbou táhlým hlasem.
Vedle koní posud řada mužů stojí,
chvějí se jak stíny, jež se lesem rojí,
v pláštích zahalení, kolem rozložení,
jako v těžkém snění zase pohrouženi.

Ale u jich nohou nebylo víc zbraní.
Místo velkých štítů jak měsíčné plání
ruchadla se skvěla, pluhy místo praků,
místo mečů, kopí zdivenému zraku
jevily se kosy, rýče, cepy, brány,
motyky a srpy čistě ukovány,
stejně nad tím davem prapor se však zdvíhal,
na němž svatý Václav s orlicí se míhal,
vesel zachvíval se...

Pašijí zvuk zdáli
zmírajícím zvukem zaleh' mezi skály.
Hola, Jíro, vzchop se, chceš-li v lesním klestu
najít otevřenou ku domovu cestu!
Ještě pohled zpátky! - Koně zařehtali,
bezdech Jíra vyšel ze blánické skály.
Ví Bůh, ký řád roků nad hlavou mu táhnul!
K potoku se Jíra jako maně nahnul.
Zachvěl se, neb viděl v zřídle obraz kmeta,
jehož lebka celá šedinami zkvétá,
jehož skráně bledé vrásky jsou a rýhy,
jako toho, kdo čet' mnoho z divné knihy,
kterou Bůh nám dává jenom zřídka k čtení
a pro jejíž velké, těžké pochopení
jedni lhostejni jsou - druzí zaslepeni.

Udivený Jíra přišel do vesnice,
nepoznal jí - jeho rovněž nikdo více.
V polích plno ruchu, kam jen zrak se díval,
a nad smavým krajem vesel skřivan zpíval.                

— 1 —

---

Balada o smrti Jana Koziny

Ó přesmutná to novina,
ji zná už každá ves,
že dobrý náš Jan Kozina
pod rukou kata kles'!

Ó Plzeňské ty náměstí,
nám v žilách tuhla krev!
Co v naše velké neštěstí
je veliký náš hněv?

Nic - zrno padlé pod žernov,
nic - udupaný klas!
Jen vzlyk a pláč, nemáme slov,
sirotou každý z nás.

Ti páni mají ve ňadrech
jen kámen nebo troud,
že mohli nám jak na posměch
ten hrozný vyřknout soud.

A příšera byl jejich kat
a na ďábla se zvrh',
když pláčem naším nedojat
oprátku v oko zdrh'.

Co platny naše výsady?
Co pergamenů sta?
Když nešlo to, ach, bez zrady
a ve všem byla msta!

Ó Plzeňské ty náměstí,
my v poutech stáli tam,
a němí byli bolestí,
když on se zjevil nám.

Šel, buben zněl, ó jak se tměl
skrz černé sukno zvuk!
Šel, hrdý, vzpřímen, nám však vřel
ve srdcích ještěr muk.

Na stupni stál a katu prál:
"Jen málo, brachu, shov,
zřím tady samý trud a žal
a víc než tisíc vdov!

Zřím tady sta sklopených hlav
a to já nemám rád,
ten lid je tu jak tupý brav,
ať jde! - Nač tady stát?"

A odpověděl jemu kat:
- Což věru nevidíš?
zde musí stát z nich každý spjat,
na nohou želez tíž;

zde musí tebe viděti,
jak na popravu jdeš,
a musí k tomu mlčeti
ta zbujná selská spřež. -"

Tu děl Jan Sladký: "Lide můj,
to smutná pro tě věc,
však dobře tak, proč byl jsi hnůj
a proč jsi skláněl plec."

Tu děl Jan Sladký: "Lide můj,
to není konec však,
při právech svých ty pevně stůj,
buď volný vždy co pták!

Však Lamingere, tyrane,
ty vem těch slzí proud,
než dnešní den v rok zaplane,
na boží zvu tě soud!

Tam povím tobě, lidu pot
jak převzácná je věc..."
V tom bubnu hřmot jak o překot,
v oprátku sklonil plec.

A děsný mžik - a jeden vzlyk
a tma objala nás,
když propustil nás žalářník,
nám scházel zrak i hlas.

Ó Šumavské vy pralesy,
ó zřídla zvonivá!
Váš zpěv nás teď jen poděsí,
neb nám se vysmívá!

Vším zní ta smutná novina,
ji zná už každá ves,
že dobrý náš Jan Kozina
pod rukou kata kles'.

Však rok a den to pouze jen,
Bůh tak to nenechá!
Na věčný soud jde Lamingen,
to naše útěcha!                

— 2 —

---

Balada vánoční

Vzbouřili se sedláci
proti pánům v ráz,
práce již je trmácí,
bolí plec i vaz,
hladem hynou děti, ženy, ba zdá se být otrávený
i ten boží klas.

Vzali kosy, brány, rýč,
motyku a cep,
švihá, zvoní to jak bič
o tu panskou leb.
Jedli dlouho zvěř a pstruhy, a sedlák měl zápas tuhý
o plesnivý chleb.

Panský zámek dobyli,
zapálili věž,
vykradli vše obilí,
krávy, koní spřež,
zrubali vše panskou chasu, nešetřili ani krásu
žen a dívek též.

Pán se z honu navracel
s chrty, ohaři,
vztek mu divý v duši vjel
a krev do tváří,
utek' v zmatku ku sousedu a tam celou svoji bědu
vypsal císaři.

V krátké době trouby jek,
dragoni tu již,
pojímali dobytek,
zapálili chýš,
sedláky pak chytli v hvozdě, na útěk se daliť pozdě -
Bože, ty to víš!

Pláň se táhla bez hrází,
v prostředku strom stál;
vojska tlum sem přichází,
táborem se dal,
dlouho prohlížel tu sosnu, bručel a se ztrácel do snů
starý generál.

"Pěkný strom to! Z daleka
lze jej uvidět,
pověsíme člověka
na každičkou sněť,
sedláci jej v celém kraji odtud pěkně uhlídají,
hoši, k práci hned!"

Stalo se a ve chvíli
přivedli je sem,
každá sněť se nachýlí
smutným břemenem;
v haluzích to stená, praská. Pane Bože, což tvá láska
opustila zem?

Pět a dvacet sedláků
visí do kola!
Pět a dvacet přízraků,
každý mrtvola.
V haluzích to praská, kvílí, haluze se níže chýlí
k zemi do pola.

Děl generál do boty
strčiv karabáč:
"To trest selské holoty,
co žen, dětí pláč?
Jako svícen strom ten stojí, vánoční to strůmek v chvoji,
pěkný ramenáč!"

Tu děl kdosi ve mraku:
"Já jej rozsvítím!"
Blýsklo se všem ve zraku,
síra, oheň, dým,
temný zvuk a rachot hromu, kvílení a praskot stromu,
rychle, jak to dím.

Celý tábor v plameni,
v moři ohně stál,
útěk, zmatek, úpění,
a strom jasně plál,
mrtvolami obepjatý hořel jako svícen zlatý,
svítil v šírou dál.

Prchla noc a hořel zas,
hořel tak dnů pět,
občas náhle v jeho jas
boží anděl slet',
sedlákovu duši vzal, na srdce ji Bohu dal,
jako bílý květ!

Na pasece pusto kol,
popeliště, rum,
ve krajině utkvěl bol,
nevzbudí se z dum,
hruď tvá lidu křivdy cítí, strom však svítí, svítí, svítí
v sny všem tyranům!                

— 3 —

---

Cep a kosa

Štíhlá kosa - pěkná panna
zafičí a šlehne,
v býlí, bodlák, plevel rázem
jak blesk boží vběhne.

A cep štíhlý - pěkný junák
jak se vzduchem kmitá,
koukol, vika, černé zrní
nad hlavy až lítá!

Cep a kosa - věru na nich
celý leží statek,
věru čas a mohli slavit
by zas pěkný sňatek!

Kosa ovšem samé zuby,
cep otlučen trochu -
snad to půjde s dobrou vůlí
ještě v kolo, hochu!

Cep a kosa - Čech a Polák
v tanci velkolepém!
Ať tu chamraď lži a zrady
skosíme a sklepem!                

— 4 —

---

Česká duma

Oj, ty dumo česká, tajeplný smutku,
žel, jen k slzám nutíš a tak málo k skutku!

Kdo tě asi první, česká dumo, básnil?
Posud nám po tobě zrak se nevyjasnil!

Leží to, ach, leží na srdci co kámen,
pálí to, ach, pálí v zraku jako plamen.

Ku odboji náhle ruku mdlou to stiská,
v zápětí však pouze jenom hruď si stýská.

Oj, ty dumo česká, kdo byl otcem tobě?
Jsme tu pod tvou tíží jak pod hlinou v hrobě.

Stahuje to hrdlo, na prsou to dusídusí,
a ta ústa přec jen zpívat, zpívat musí!

Jako lehký mráček, sotva stopu nechá,
táhla's jistě poprv hlavou otce Čecha.

Rostla jsi a houstla jako chmura tmavá,
když věznila Přimda kněze Soběslava.

Byla's jako mračno v postrach všemu ptactvu
v srdcích Přemyslovců - láska ku cizáctvu.

Ale jako příkrov z Bílé vstala's hory,
národ pod tvým tlakem dvě stě let byl chorý.

V pohár skanula jsi, v slzách planula jsi,
ze všech větrů do Čech, dumo, vanula jsi!

Otrávila's píseň, na srdce nám lehla,
po pláních a hvozdech černým stínem šlehla.

Nejhloub ovšem má tě v duši sedlák český -
Dumo! kdy jen z tebe zářné šlehnou blesky?                

— 5 —

---

Český sedlák

Od pravěku snášel bídu,
lomozil se, potil,
ku ochraně svého lidu
v záseky les hrotil.

Zahnal Franky, zahnal Sasy,
a přec neměl štěstí,
a přec utíral jen slzy
zkrvácenou pěstí.
Jednou trochu volněj vstala
znavená ta hlava,
když kolem ní záře vzplála
kněze Soběslava.

A zas léta jha a trudu,
léta odříkání,
měšťáci ho obírali,
obírali páni.

Němec kupčík jen ho vypil,
pán roznesl statky,
sedláček jen uši schlípil,
platil za ostatky.

A jen jednou mu to divně
za nehty přec vlezlo,
chytil cep a krušil v kusy
tiaru a žezlo.

Jak blesk lítal, drtil pýchu
a pil kalich páně,
v panské lebky, v skráně mnichů
bušil odhodlaně.

Ale potom! - Boží soudy,
škoda věru slova!
Nestačila v muku jeho
muka titanova!

Však tou nezdrcený tihou
nekles' v boji tuhém,
povstal z něho Jungmann s knihou
a Veverka s pluhem.                

— 6 —

---

Dvě komety

Narodil se Kristus pán, radujme se!
z Broumovského slavně zní to monastýru,
na všech stráních kolem, v černém lese
plno sněhu jest a plno míru.
Lid se rozchází již do chat svých,
světla hasnou, tmou jen svítí sníh.

Tomáš opat roucho bohoslužby
s beder sňal, a nábožně se pokřižoval,
z chrámu vyšel, zrak pln svaté tužby
k nebi upřel, srp kde luny ploval
mdlý v beránků šedých závějích,
jakby tál v nich bílý, zemský sníh.

Náhle zachvěl se, neb z hloubi nebe
velká, rudá krví vlasatice šlehla,
dlouhým chvostem ztajíc kolem sebe
světlo luny, jako upír lehla
krvooký v les, na brázdy lich,
panenský a čistý kde plál sníh.

Opat pokřižoval se, a dvéře
chvatně za sebou přimk' prosté cely svojí,
oknem bádal dlouho ztopen v šeře...
divný ten host klidně vždy tam stojí
jako věstec příštích časů zlých...
září rudou pod ním zkvítá sníh.

Opat zaspal to - přec usnul k ránu,
ale sedlák vrata záhy otvíraje
viděl krví rudou nebes bránu,
druhá vlasatice, metla z ráje,
první té se chvěla v paprscích
nad lesy, jež čistý halil sníh.

Co to bude? Co to jenom značí?
ptal se opat, sedlák stejně tak se ptal,
slunce, nebes oko zkrvácené v pláči
jakby nemohlo dnes cestou svojí dál,
a když přece jeho první lesk se zdvih',
stopu krve nes' ten čistý, bílý sníh...                

— 7 —

---

Epilog

Zavírám již kroniku dlouhým čtením zmdlen,
nových hesel v povyku ztracený jest sen.
Co jsem chtěl zde oživěti?
Ženy, děti, muži, kmeti...
vše jest pravda jen!

Bylo, bylo, bylo tak, Bůh ví, bude líp?
zrezavěl cep, mlat i prak, vypelichal šíp.
Slzy vyschly po dnech bolů...
U kaple jen roste v dolu
řada mladých lip.

Roste, roste napořád, pučí, raší dál.
V rumech dřímá panský hrad, klášterní též val.
Nosy, uši uřezané,
ruce, nohy porubané,
Bída, Hlad a Žal.

Zapadlo vše v časů dým, zniklo bez zvěstí,
dnes jen hlásá chudý rým dědů neštěstí.
Ovšem prach jich země kryje,
ale síla jejich žije
kouzlem pověstí!

Heroická sílo, ty zdoláš smrt i hrob.
V nové lákáš životy mrtvé símě dob.
Nedáme se! letí krajem,
naše zem buď naším rájem,
králem v ní, kdo rob!

Svatá sílo nadlidská, vzdore bez hrází,
před níž chlouba cynická jde a přechází...
S nebe spadlý duchu vzdoru,
zdar Ti, přenést můžeš horu
bez všech nesnází.

Na každém jest jedině, chtít, pak budeš žít!
nesmíš dát v plen vteřině, co má věčné být!
Sílo dědů, kouzlo vnuků,
písně mé skaň do souzvuku:
vítězit - neb mřít!                

— 8 —

---

Hrabě Breda

V zlém hněvu hrabě Breda burácí;
daň neplatili jemu sedláci.

Zda nemohli neb nechtěli,
on čeká darmo třetí neděli.

A k poledni zněl návsí bubnů vír
a v drábů středu kráčel mušketýr.

"Pan hrabě to vám činí vzkázání,
že nejvyšší čas, dělat pokání.

A zaplatit co dávek, desátků,
neb hrdlo chystat v pěknou oprátku!"

Však marně prchl čtvrtý týden zas
a návsí bubny zní a polnic hlas.

Vojáci kol vsi řetěz splítali
a všecky mladé dívky schytali,

a mladé ženy všecky do jedné
a do zámku je hnali v poledne.

Co bude s nimi? - Jaký osud jich?
A v mušketýra odpověď zněl smích.

"Pan hrabě poslouchat vás vycvičí,
na zámku čekají už holiči.

Ti ostřihají vlasy ženám všem,
by hrabě zkrácen nebyl v příjmu svém.

Co měli vy jste dáti na zlatě,
kštic zlatem nahradí si bohatě."

A stalo se tak. - Jedna dívka jen
jak vesna sličná, tichá jako sen

se zdráhala - a hrabě povelí:
"Ji ku lepšímu chystám úděli;

já pro sebe ten zlatý nechám vlas,
ty druhé ostřihané pusťte zas!"

A stalo se. Noc táhla v tichý kraj.
Ó pane hrabě, dnes tě čeká ráj!

Ta dívka selská, soujem luzných vnad,
v svých vlasů zakryje tě vodopád.

Jí tisíckrát se tobě odplácí,
co dluhují ti ještě sedláci. -

Svit jitra plnou září v pokoj vnik'
a dveřmi hlavu strčil komorník.

Pán nezaspal tak nikdy do rána.
Zří k loži - clona jeho strhána.

Zří k oknu - s něho bílý vlaje šat,
zří v lože zas a trne hrůzou jat,

a neví, je to pravda, je to sen -
tam zlatou kšticí hrabě uškrcen.                

— 9 —

---

Modlitba na Řípu

V trudu, potu, boji, mdlobě,
z kraje bídy, z kraje vzdechů,
modlíme se hlasně k tobě,
děde Čechu!

Dej, by otců síla stála
našim dětem u kolébky,
aby měly jak tvá skála
tuhé lebky!

V bázni, strázni, v tísni, v zlobě,
z kraje, kde drak sváru hýří,
modlíme se hlavně k tobě,
svatý Jiří!

Sílu svalům vrať a dlaním,
ať se každý díla chopí,
jak ty v hrdlo mlokům, saním
vrazí kopí.

S hory této, kam zrak sahá,
ať chví hymna plesu rtoma:
Svá je zas vlasť naše drahá,
zde jsme doma!                

— 10 —

---

Píseň emigranta

Jaký mne to schvátil cit?
Neměl jsem přec odejít!
Žil jsem, pravda, život v trudu,
v potu oral rodnou hrudu -
Bože, víš, však dím to v studu:
Nelze, nelze zapomnít!

Rodná střecha, stará ves!
Tam ten úvoz, tam ta mez!
Dostává vše náhle ruce
a mne táhne k sobě prudce,
jak mám obstát v této muce,
věčný Bože, odpověz!

Můj ten žita, řepky lán...
Komu má být zaprodán,
cizákovi nebo židu?
Prsť ta pila moji bídu,
já ji prodal za hrsť klidu -
Musím jít, kde cizí pán.

Ó vy trámy zčernalé
mojí chaty zvětralé
a ty sade s planou hruší,
kdo to chápe, kdo to tuší,
jak jsem vykrvácel duši
v trýzni kruté, pomalé!

Matky mé tam mohyla
v nový květ se odila
na hřbitůvku sešlapaném...
A my jdem - kde jenom stanem?
Naším hodem každým ránem
dědů stará postila.

A ta bible Kralická,
kterou duše mladická
zpíjela se, zpět mne volá,
pod panská se vrhnout kola,
doma zůstat - dlaň nechť holá,
síla v ní jest nadlidská!

Měl jsem trpět raději,
sílu hledat v naději,
na oteckém umřít lánu,
zaslzet si každou ránu!
Však již vnuci mí vstříc ránu
píseň síly zapějí!

Teď to cítím, teď to vím,
co lán dědů není mým,
co jsem ztratil, co jsem prodal,
co červ pochyb v srdci zhlodal!
Kdo však dí, že jsem se podal?
Umru s přesvědčením tím!                

— 11 —

---

Píseň klasů

V božím požehnání,
v lidském proklínání
rostem na té potem zvlhlé,
smutné české pláni,

nechť rozmary pánů
na tom žitném lánu
ryjí kopyty svých ořů
tisícerou ránu!

Děti "chleba" křičí
a již zrno klíčí,
ať je úpal slunce pálí,
ať je kroupy ničí.

Co se komu zráčí,
klas na všecko stačí;
vždyť se k vůli němu v prachu
denně sedlák vláčí.

Za mozoly dlaně
na desátky, daně
zrní klasy nasypají
v míru svrchovaně.

Aj, tu vojačina!
Na výplatu syna
klasy dají, vždyť ta matka
hořem ruce spíná!

Co nám chlady, vedra?
Zem je matka štědrá,
rostem pro ta nachýlená,
unavená bedra!

Rostem na souvrati,
slunce to nás zlatí,
když se zráčí milostpánu
zvěř svou námi štváti.

Rok po roku rostem,
přec na českém, prostém
stolu sedí bída holá,
chudoba tam hostem.

Zrní dosti dáme,
všecko, co jen máme,
a přec sedlák pěst zatíná,
selka ruce láme.

Málo! Pořád málo!
Co se to jen stalo,
stejně rosa vlažila nás,
sluníčko nás hřálo.

Či té černé půdy
zkrvácené hrudy
proklety jsou tak, že rostem
stále v nové trudy?

Skoro na té roli
popelem a solí,
žlučí jsme než zlatým zrním -
Ach, to bolí! bolí!

Aj, kdy lépe bude
pro ty ruce chudé,
pro ty nohy utýrané
až do krve rudé?

V božím požehnání,
v lidském proklínání
pro koho jen asi rostem
na té české pláni?                

— 12 —

---

Píseň vzbouřených sedláků

1.

Nu, co patří pánu?
V střeše každý hřeb,
každá krůpěj v džbánu,
na polici chleb,
jeho vše jest, ale, bratři,
kosa v šij a v leb mu patří
okovaný cep!

Nu, co patří pánu?
Dcery tvojí zpěv;
sýpka, ať je plna
zrní nebo plev,
zdupané i zkvětlé nivy -
ale též však spravedlivý
náš i vnuků hněv!

Nu, co patří pánu?
Svižný karabáč,
když on řekne: 'Cháme!'
úslužně rci: "rač!"
Však před věčným soudem božím
patří skráň mu zryta hložím,
vdov a sirot pláč!

Nu, co patří pánu?
V hvozdě zvěř i klest,
poslední tvá kráva,
jediná tvá čest;
ale patří jemu taky
v nestoudnou tvář, v drzé zraky
mozolitá pěst!

Nu, co patří pánu?
Sláva, přepych, moc. -
Vzhůru, bratři, k ránu
jde prý naše noc!
On má hrad - my žhavou smolu,
štěstí on - my trud, však bolu
bůh jde na pomoc!

2.

A tací jsme my sedláci!
Ať svět se na rub obrací,
ať si dříme,
my to víme,
kdo zde nejvíc krvácí!

A nechte již těch orací!
My jdeme svou jen za prací;
lán i lícha
mužně z ticha
pluhem jen se obrací.

Vy dutí panští panáci,
my kýchnem - vše se potácí,
za dlaň bednou
sta se zvednou,
víme, Pán Bůh odplácí!

3.

Panský zámku nad lesem
s bání okrouhlou,
často v srdci s úděsem,
s hlavou znojem mdlou
od ruchadla v slzné rose
oko k tobě točilo se
těžkou dobou zlou.

Panský zámku nad lesem,
tak ty časy jdou!
Dneska se víc netřesem
drábů pod knutou,
hrdé oko k tobě patří,
před tebou jsme všickni bratří
s cepem, s lopatou.

Panský zámku nad lesem,
chystej krytbu svou,
kohouta tam zanesem
s druží krvavou,
křídly mávne, zakokrhá,
trámy tvé a stropy strhá
rudou záplavou.

Panský zámku nad lesem,
dnes jen trety jsou
jabot s panským účesem,
hvězdy na prsou.
S halenou dnes mozol platí,
ty tvůj přepych brzy zvrátí...
Sedláci již jdou!

4.

Ta selská halena
sluncem jest spálena,
větrem jest šlehána,
o ploty servána,
hej, co s ní na konec?
Dobrá jest v jednu věc,
na bidlo za prapor
v náš sbor!
Sedlák, co prožil v ní,
to vše jen pán Bůh ví,
nachvěl se, navztékal,
nežli se, dočekal
spásy dne na konec.
Nyní je dobrá přec,
na bidlo za prapor,
v náš sbor!

Emigrant v chladu skal
často jí přikrýval,
líp nežli peřinou,
dcerku svou jedinou;
bibli v ní ukryl přec...
Co teď s ní na konec
na bidlo za prapor
v nás sbor!

Strhána, jeden cár,
mihniž se v zámku žár,
k božímu soudu veď
nás v řeže, v trosek změť,
ovívej skráň i plec,
zrubaný na konec
až klesne pod prapor
náš sbor!

5.

Ohně hoří Polabinou
až ku Praze dál,
jakoby v noc hlubou, stinnou
moře krve svál,
a jak plají,
tak se ptají:
Český lide, čský lide,
kde pak je tvůj král?

Zvony hučí teskným zvukem
přes hranice dál,
vlny bouří temným hlukem,
vichr v lůně skal,
vlast jenž hlídá,
odpovídá:
Český lide, čský lide,
čas, bys kraloval!                

— 13 —

---

Selský Otčenáš

Otče náš, jenž jsi v nebi, ó slyš!
skroušeným voláme hlasem,
za živa že jsme v pekle již,
myslíme, věř nám to, časem.
Kdo jen může,
dře nás z kůže,
vrchnost je čertem, správce je rasem.

Tvé jméno posvěceno buď,
snad se tak smiluješ přeci,
odvahu vliješ nám v znavenou hruď,
sílu dáš vyhublé pleci.
Jsi otec náš, viď?
Tvé království přijď!
Jsme tu jak hladová ptáčata v kleci.

Hezké to ovšem z faráře úst:
Věčná buď vůle Tvá všady!
Ach, panstvo má věčně jen masopust,
co sedláci zmírají hlady.
Rač to dáti,
Tvá ať platí
vůle víc nežli panské vše spády.

Chléb náš vezdejší dnes, vždy nám dej!
To prosba, každý již pláče;
otčenáš celý v tom, ó vyslyš jej!
vždyť zrnko si najde i ptáče;
my však v životu
ráno robotu
máme a z večera - karabáče.
Odpusť nám, čím jsme hřešili kdys,
však čím na nás hřešili páni,
na nebi soudcem nechť věčným ty's,
když zde jsme týráni, štváni,
jak zvěř v mdlobě,
jim ni Tobě
odpustit, Bože, nemůžem ani.

Však v pokušení neuveď nás,
bychom na jarmo své zvykli,
zapřeli věčný svobody hlas
a proti svým dětem se spikli,
by každý slep
zahodil cep,
jak zvěř by v blátě zašli jsme, znikli.

Od zlého zbav nás, ať je to daň,
desátek, žoldák, či plamen,
syp zlaté zrní Tvoje nám dlaň,
pánům však na hrdlo kámen;
v okamžení
sedlák změní
celý svět v nebeské království - Amen.                

— 14 —