Kniha sudiček (Jaroslav Vrchlický)

Pantoum babího léta

Krajem jdeš jak ve pohádce, 
polem, sadem, skrze louku. 
Stříbro vzduchem svítí sladce, 
jedno vlákno na klobouku.

Polem, sadem, skrze louku, 
vše tak vlhké, snivé, nyvé. 
Jedno vlákno na klobouku 
chytá tě v hře dovádívé.

Vše tak vlhké, snivé, nyvé,
 brilantem plá kapka rosy. 
Chytá tě v hře dovádivé, 
upomínka lká a prosí.

Brilantem plá kapka rosy, 
jako slza na tvé řase. 
Upomínka lká a prosí, 
octněme se v dávném čase!

Jako slza na tvé řase, 
tak se píseň v duši kmitá. 
Octněme se v dávném čase, 
křídlo snů kol hlavy lítá.

Tak se píseň v duši kmitá, 
ale mysl divně líná! 
Křídlo snů kol hlavy lítá, 
kolem samá pavučina!

Ale mysl divně líná, 
zalehlé jsou srdce struny, 
kolem samá pavučina, 
usedla i na ocúny.

Zalehlé jsou srdce struny, 
nezní starou písní prostou, 
usedla i na ocúny, 
a ty z mého srdce rostou.

Nezní starou písní prostou, 
ač v něm tóny kvílí sladce, 
a ty z mého srdce rostou — 
Krajem jdeš jak ve pohádce.

— 1 —

Pantoum jarní

Ó, nech mne doufat v jaro zas! 
Hleď, modrem nebes letí čáp,
- již pažit pln je sedmikrás,
- bez ledu pout se směje slap.

Hleď, modrem nebes letí čáp, 
mým srdcem tichý táhne ples, 
bez ledu pout se směje slap, 
kdo na zvadlý by myslil vřes?

Mým srdcem tichý táhne ples, 
mne jímá divně květ i list,
kdo na zvadlý by myslil vřes?
Lze v novém listí naděj číst.

Mne jímá divně květ i list, 
i kdybych nechtěl, musím žít! 
Lze v novém listí naděj číst, 
když piji oddech, mír a klid!

I kdybych nechtěl, musím žít, 
mně přec by líto bylo jen, 
když piji oddech, mír a klid, 
by přelud bylo vše a sen.

Mně přec by bylo líto jen, 
těch růží, toho jasmínu, 
když přelud bylo vše a sen, 
chci užít jich, byť vteřinu!

Těch růží, toho jasmínu 
i vzduchu, který ples a jas, 
chci užít jich, byť vteřinu — 
Ó, nech mne doufat v jaro zas!

— 2 —