Já nechal svět jít kolem (Jaroslav Vrchlický)

Romance o dvou bratřích

Dva mniši žili v klášteře
ve samotě a důvěře.

Tak lety k sobě přilnuli,
že od sebe se nehnuli.

Byl první vzruch a var a čin
a druhý duma, dým a stín.

Prvnímu sotva stačil svět,
byl druhý mroucí hrobu květ.

Tak byli ve všem protivy,
ten dumný a ten zářivý!

Když první setřás' s víček sen,
děl: "Bohu dík! Zas nový den!

Zas k nové práci síla, vzruch
a za vším láska, za vším Bůh!"

Děl druhý: "Nové břímě zas,
jež nést mám hrobu na pospas."

Děl první: "Co lze lásky dát!"
Děl druhý: "Co jí pochovat!"

Ač nesouhlas v nich zjevný byl,
přec druhu druh byl drah a mil.

Již v světě nepůjde to líp!
Děl první: "Svět je Boha vtip!"

"Máš pravdu, hůř to bude jen,"
děl druhý: "Svět jen Boha sten."

Tak žili, oba protivy,
až oba byli - šediví.

A oba stáli nad rakví,
v tvář sobě řekli: "Kdo pak ví?"

Kdo pravdu měl? Snad oba v blud
ten schvátil žití shon a trud.

Děl první, v jasu obličej,
"Já aspoň sladce žil jsem jej.

Ty trudil jsi se celý věk,
cíl stejný máme: slaboch, rek.

Však to ti řeknu naposled,
že nebude již jiný svět.
Co dá i bere, mužně nést:
jen v tom je poklid věčných hvězd."

— 1 —

---

Balada jubilejní

(A.Jiráskovi)

Nežli tu láhev dopijem,
balladu starou povím vám.
Jen jednou, dvakrát nežijem,
rád vám ji v pospas dám.
Nežli tu láhev dopijem
přes dávných časů let,
my starých zvěstí květ
lilii na hrobech zapijem!

Ve starém refektáři
dnes všecka okna září.

Sem Gudul, kmet již dětský,
dal svolat mnichy všecky.

On cítil blízkost smrti,
ba skoro, že jej škrtí.

By líp se šlo mu v nebe,
chtěl všecky mít kol sebe.

Již, bratři, láhev načata!
Svou číši každý podej sem!
Ať upomínek poupata
se zvlní a v květ puknou všem!
Již, bratři, láhev načata,
stem tryská hvězdných ok. -
Hoj, to je starý mok!
Žel, chybí tu jen děvčata!

Ve refektáři starém
vše kypí tu dnes jarem.

Kmet s novicem se vítá
a zátka vzhůru lítá.

A talíř, příbor chřestí
žaludkům sladké zvěsti.

A víno tak se perlí,
že kmet své odvrh' berly.

Však víte, jak to bývá již,
když jednou najde druha druh,
tu spadne s mysle každá tíž
a v sled je každý polobůh.
Však víte, tak to bývá již,
kdo platil by své dluhy rád?
Zde každý dobrý kamarád
a každý tich svůj nese kříž!
Když tryskly všem v líc žáry,
vstal Gudul, opat starý.

V ráz všichni ztichli kolem
nad vyjedeným stolem.

Obličej komu svítil,
číš plnou v pěst svou chytil.

Neb čekal na přípitek,
hostiny slavný zbytek.

Ach, jubilea! Známá věc!
Rád každý by v nich zmlád'!
Leč starý kostroun - zubatec
se šklebí u všech zad.
Ach, jubilea! Známá věc!
Oč lepší tu jest křest,
tu před každým vždy život jest,
zde - pouze kostlivec!

Vstal Gudul, všichni ztichli,
kdo rýmu měli - vzdychli.

A kdo neměli rýmu,
zrak vznesli k nejstaršímu.

Ten držel pohár v dlani,
tvář tála v usmívání.

Cos řek' - pak zmlk' - pak znova,
leč v nic vše tála slova.

Stál každý s číší uzdviženou,
na slavnou čekal řeč.

Sál chlubil se svou ozvěnou,
leč marná každá léč.
Stál každý s číší uzdviženou,
na opata rtech lpěl -
leč tento se jen chvěl,
stál klidný s tváří blaženou:

"Jak různé stromy v lese,
tak, bratři, sešli jsme se.

Ten s duší světu cizí
a ten pln jarní mízy.

Ten leccos očekává,
ten všemu s bohem dává.

Jen jedno víme, bratři - "
A takhle se to patří!

A vposled výše pohár zved' -
však slova neřek víc,
jen k číše kraji tiskl ret,
až kapek sto tisíc
jak v posled pohár výše zved',
mu v šedivý vous skanulo,
tam diamanty vzplanulo
a ohněm jeho líc.

Jej bratři pochopili,
a všichni v sboru pili.

Co chvála? Slova díků?
Zde žijem v okamžiku.

Ta zubatá již počká,
a každý se jí dočká,

děl Gudul, číši zvedna:
"V řad chybí - ještě jedna!"

Než jsme tu láhev dopili,
balladu starou jsem vám řek',
kdo moudrý, pít se nezmýlí
a těžko každému být vděk.
Než jsme tu láhev dopili,
svou cestou dál šel svět -
Žil Gudul ještě třicet let
a pil až na práh mohyly!

— 2 —

---

Romance trochu divná

Pan rytíř Titurel
v les černý jednou jel,
co chtěl, nevěděl ani,
a tmou jak hvozdu spěl
pan rytíř Titurel,
tu uzřel bílou lani.

A jak tu lani zřel
pan rytíř Titurel,
kuš sňal a střelil lani,
šíp do čela jí vjel,
tam zlatý kříž se skvěl,
laň běžela dál strání.

Pan rytíř Titurel
za divnou laní hřměl
tmou, nocí bez ustání,
a lesem, jenž se tměl,
kříž, zlatý blesk, se chvěl
na čele bílé lani.

Na čele pot již měl
pan rytíř Titurel
tou honbou za tou laní,
a les když proletěl,
do mechu schvácen sjel
a vzdychl jen: Má paní!

— 3 —

---

Balada o živém ohni

Jej všichni máme v srdci svém,
je naším ostnem, naším snem,
nám v srdcích stále hoří,
ba sám to srdce tvoří.

Jej neuhasí moří tok.
Za rovník zanes' bludný krok,
až k točen dojdi ledu -
on hoří srdce v středu.

Buď jakékoliv víry syn,
kdos Čech, nevyrveš ze hlubin
žár jeho blýskající,
vždy nový, tryskající.

Jej třeba zdeptá nový čas,
však z popela on šlehne zas
nebeskou rudou růží
ve čackých ňadrech muži.

Nechť rozvlní se splavem vod,
stem cizích nauk, cizích mód -
všem ucho propůjčíme -
leč oheň dál v nás dříme.

Vše vidět, vědět, zkusit, znát!
V sled každý navrátí se rád
a v srdce své se vnoří,
kde onen oheň hoří.

Co mohlo přijít - přišlo již,
my snesli každou ránu, tíž,
ba kámen sami v hrobě
jsme navalili sobě.

Však oheň v srdcích dále plál,
a kámen puk', led srdcí tál
pod ohně velkým žárem,
až střetli jsme se - s jarem.

Zvěst dí, že v ňadrech země tak
plá věčný oheň - jistě znak
je toho, jejž my máme,
na němž se ohříváme.

Plá sta let - bude tisíce.
Jest z jedné velké hranice,
na březích stála Rýna,
nám v srdcích - nezhasíná.

Nejčistší srdce splálo v něm,
svůj žár nám dalo odkazem
a jeho tvůrčí síla
se věky obnovila.

Z nás každý, kdo je dobrý Čech,
má aspoň jiskru ve ňadrech,
a ví, že tou jen žijem,
se o svůj život bijem!

Tak, svatý ohni, dále plaň!
Myšlenky světlem zahřej skráň
a dělnou učiň mozolnou
a uhnětenou českou dlaň!

— 4 —

---

Golem

Golema z hlíny zhnět'
Bezalel rabi starý,
vdech' citů svých mu květ
i srdce jaré žáry,
vdech' v každý sval i žílu
mu vlastního já sílu,
jíž svět podmanit práh'.

A před starcem jak stál
a koulel bystrým okem,
Löw starý pýchou vzplál,
nad žití veletokem
jak stanul by, sáh' ke dnu
a jeho krůpěj jednu
vyvážil v laur svých snah.

"Na jeden aspoň mžik,"
snil rabi: "Co chci, mohu,
jsem pouze trpaslík,
však vůlí, citem Bohu
se vyrovnám v té chvíli,
já tvořil z vlastní síly,
ó vznešený to cit!"

A plaše jeho zor
se rozhled' jizbou tmavou,
kelímků, pánví sbor
kde mluvil s pecí žhavou,
kde s folianty skříně
nacpány k stropu líně
svůj v prachu snily klid.
Své dílo prohlížel
a nezřel, jak je směšný,
však sotva slovo děl,
byl Golem k dílu spěšný,
rost' náhle, přeběh' schody,
ba plničký džbán vody
na pokyn pánův nes'.

Se stěny sutky strh'
a obrátil v nich písek,
do pece dříví vrh'
a upravil řad mísek,
k rozkazu starce bdělý,
byl čilý po den celý,
až k zemi večer kles'.

"Již dosti!" rabi prál,
"již dosti pracováno,
dost k službě jsi mi stál
a zítra také ráno,
jdi, spočiň, hochu milý,
je nutno šetřit síly,
to starý zákon jest."

Leč Golem jakby hluch
výš rost a vzpřímil tělo,
již zdál se být jen duch,
jímž všecko oživělo
a jak mu rostly údy,
bylo ho plno všudy,
co začít? Co s ním svést?

Lvem zařval rabi: "Dost!
Já pán a tvůrce velím!
Chceš zkusit moji zlost?
Po tobě kletbou střelím,
jež zbojné syny světla
do sirných slojí smetla,
stůj, lehni, shon svůj ztiš!"

Však marný kmeta křik,
byl obrem z hlíny Golem,
vše kácel, třískal v mžik,
jak vichr zuří polem,
pak zatočil se prudce,
pět hlav měl, čtyři ruce
po kmetu vztáhl již.

Kabalu rabi chyt'
a s děsným zaklínáním
na leb mu hodil v kmit;
však trpaslíka skráním
stkal tím jen vínek hvězdný...
Cit děsné hrůzy bezdný
že starce schvátil v tom.

Jen "Jahve!" v strachu hles',
pad' na kolena hbitý,
ne hříčka dum, leč běs
to před ním zuřil lítý.
"Ó pomoz, milostivý
můj Bože, hříšný, lživý
byl soud můj!" - Zazněl hrom.

A vtom sjel bleskný klín
a Golem - hrstka prachu,
však v záři Hospodin
děl ku rabimu, v strachu
jenž chvěl se jak prut holý:
"Víš teď, jak vzpoura bolí -
a to byl pouhý prach.

Teď pochopíš můj bol,
jak mně, Pratvůrci, bylo,
když celé nebe kol
se na mne rozbouřilo,
když vlastní děti světla
má pěst ve propast smetla,
kde věky lkají v tmách!"

— 5 —

---

Jessenius

Již dočet' písař. - Ortel hrozný věru:
Má jazyk nejdřív být mu vytržen,
pak hlava sťata, zrady na ofěru
má býti katem rozčtvrcen.

Kus těla každý v jiném konci města
má býti pověšen pak výstrahou;
tak přísně, zle se rebelie trestá
a síla mužná s odvahou!

Vše vyslech' klidně. Nezatřásl hlavou,
a klidně nechal soud ten odejít:
to věděl, cestou že tu kráčí pravou,
jak povinnosti velí cit.

To vše by snesl. Pouze jedno cítil,
to hrozné vytržení jazyka;
tu náhle v dumy ponuré se řítil,
svět, skutečnost mu zaniká.

Ten jazyk moci zachrániti pouze!
Pln hrůzy v noc šel před popravou spat, -
však v snách zřel, vnukům v kanibalské touze
jak budou jazyk z hrdel rvát!

— 6 —

---

Legenda o stvoření

Tři setkali se v Nekonečnu Všeho,
bez jména byli, nebo nebyl člověk,
jenž musí jmenovat vše, by moh' soudit.
Tři setkali se, neviděli sebe,
neb očí neměli, však cítili
svou blízkost, jak by velký jícen trojí
se otevřel, tak byli proti sobě
v bezmezném prázdnu, nahoře a dole
v němž nebylo, a tu se ozval první,
ne slovem - nebylť ještě tady člověk,
leč tajným fluidem, které z nich válo,
a tím děl první: Jsem, jenž měří Prostor!

Jak hromů sta by valilo se z hloubi,
tak zalehlo to v daleko až do tmy
a druhý nato pravil bouří vichřic:
Jsem roven tobě, jsem, jenž měří Dobu!

A třetí jako vodopádu hukot
děl k oběma: Jsem ten, jenž měří Hmotu.
Cos kmitlo se, z tmy vyhoupla se země
a všichni tři pravili jedním dechem:
Počátek všeho. Již můž' přijít člověk!

— 7 —

---

Zatracená města

Zašla hněvem Boha obě,
zašla, příliš milovala,
zašla v prokletí a mdlobě,
v poušti jak pochodeň splála.
Juni jejich veselí,
děvy, jejich gazely,
zašli hněvem Hospodina,
musili tak zahynouti,
milovat že uměli!

Mrtvé moře tam dnes zívá,
pustá pláň a nahé břehy,
scvrklý tamarišk jen kývá,
kde dřív tolik vřelo něhy!
Smutná poušť a mrtvý kraj,
pustá zem a zašlý ráj,
kámen, sůl a květ je plíseň,
pastýř se tu neodváží
zahráti si na šalmaj.
Na sloup solný proměněna
Lotova tu žena stojí,
symbol stálosti, kde změna
trůní ve svém nepokoji.
Byli šťastni? Kdož to ví?
Zda poušť za ně odpoví?
lásku chtěli, láskou mřeli,
láskou žili v poslední dech,
zač jen? Za klid hrobový!

Nad nimi se věky valí,
zmizeli, jen v zvěsti živí,
jedno zbude: Milovali!
A kdo je tu spravedlivý?
Ve oblaku krouží sup,
v písku stlívá shnilý trup,
a rty modlitbou se třesou:
"Trestej, jak chceš, Bože lásky,
jenom od nás neustup!"

— 8 —

---

Saul

Kdys na poušti jsem spal neb hlídal svoje stáda
neb v modrou patřil dál, v prahnoucí sluncem lada,
co viděl jsem?
Nebe i zem,
rám obrazu, v němž duše žila ráda.

Tu jak jsem v poušti spal, na ňadra stulen země,
květ černý z ní se vzpjal, v mou duši dýchal temně.
Byl jako ropucha,
šeptal mi do ucha
a tisk' se na má ústa a blíž ke mně.

Já nevěděl, (já spal,) že byl to démon zhynu,
jenž u mé hlavy stál a skráň mou halil v stínu.
Stál u mne do noci,
o vládě, o moci
sny hrdé šeptal v lidskou, slabou třtinu.

A já jsem náhle vstal a cítil v sobě sílu,
byl skalou každý sval ku velikému dílu,
dnes vládnu a král jsem
a moje nebe, zem -
však srdce stuhlo koží krokodylů.

Ó kéž bych opět spal, jak hoch na poušti kdysi!
Ký démon v prach mne sklál, zřím v mlhách jeho rysy!
Co do ucha mi vdech',
je pláč a žeh a vzdech.
Stůj! Promluv! Rci, kdo Ty jsi!

Hoch jak já u mne stál, bil v harfy zlaté struny,
ve světlech hořel sál, v číš padal paprsk luny,
a krad se po stěnách,
já po oštěpu sáh',
já cítil pod sebou se chvěti trůny!

A jak by křídlem vál pták černý nad mou skrání,
bych harfeníka sklál, já mrštil ostrou zbraní,
ta zaryla se v zeď
a jako v odpověď
zas znělo strun těch žaluplné lkání...

A já jsem k hochu prál: "Víc nechoď k mému loži!
Jsem ztracen, ty jsi král, tys vyvolenec boží!"
- A smál se David, hoch
a v harfu bil, jak moh',
a já zřel světy jeho u podnoží...

— 9 —

---

Legenda rozloučení

To známý kraj byl a tak jemu drahý,
znal mírné, k břehům nachýlené svahy,
zde kázal kdys, tam pustil děti k sobě,
na hlavy jejich skládal ruce obě,
tam žehnal rybářům, jež s plnou sítí
za bídný peníz kupovali žití,
žen úsměvy a chleba pro své děti;
tam chromce zvedl, by moh' dále spěti,
tam do písku psal s myslí prostou, zbožnou,
tam zvedl vlídně ženu cizoložnou,
tam slepci otevřel již zhaslé oči,
a všady čeká vzpomínka, kam vkročí.
Tam farizej ho pyšný s tučným břichem
chtěl chytit v sítě, koketuje s hříchem
v den sabatu, ten úskok zdrtil lživý -
a k všem byl vlídný tak a dobrotivý.

Dnes cítil, že má opustit - to všecko...

A viděl sebe v středu templu, děcko,
jak bradatí tu rabíni kol stáli,
jej zkoušeli a se ho vyptávali,
co venku matka hledala jej v strachu,
jak, v dětské tváři lesk hvězdného nachu,
šel naproti jí klidně a děl tiše:
Proč tento strach? Přec není moje říše
z tohoto světa. - Co jsi ty mi, ženo?!

A všecko to dnes viděl vyplněno
tou jistotou, že je tu naposledy,
a k stráním, k břehům, k vlnám upjal hledy,
za křídlem ptáka do vzduchu se řítil,
však že je člověk též, dnes nejvíc cítil.

— 10 —

---

Pohádka

V skal tvrdých hrudi
gnom se vždy trudí,
v azuru nebes veselá
do dálky těká libela.

V skal tvrdých hrudi
všecko tam studí,
tam noc a stín,
píseň i čin.
Píseň se taví
na pouhý vzdech,
čin láká, však znaví
v poslední dech.

V azuru nebes veselá
do dálky těká libela.
Ký výhled šírý!
Tam řeky víry!
Tam zeleň luk!

Tam píseň ptačí,
v které se stáčí
vše ve souzvuk.
Tam z kytek stromů
střechy ční domů,
věž, bílý bod,
vše jiskří a hárá
pohádkou jara
o závod.

Ve skalin hrudi
gnom se jen trudí.
Na čapku svou
připjal si drahokam,
lampičku tmou,
aby tak nebyl sám;
drahokam svítí
nad topas
a gnom se řítí
v hloub za ním v ráz.
Jaké to boje
v škváry a sloje,
jaká to žízeň,
snaha a trýzeň,
nežli z tmy skal
démant mu vzplál.

V azuru nebes veselá
do dálky těká libela;
shon to a spěch,
ty démanty nese,
jak vzduchem se třese,
svých na křídlech.
Světlo tam loká,
vše paví oka,
jež hostí břeh,
kolem ní v shonu,
tisíce tonů,
s tisícem ech.

Ve skalní hrudi
gnom dál se trudí
na čapce se svojí lampičkou;
naposled znaven,
pílí svou stráven
vyjde ven na chvilku maličkou;
pod strom si lehne,
hlavu v mech sehne
na chvilku tak jen kratičkou.
V tom safírová libela
se nad ním vzduchem zachvěla,
stín její přes skráň se mu kmit',
v něm drahokamů třpyt
a gnom tu vážku chyt',
než dále letěla.

Ji chyt' a v dlani měl,
a podivem se chvěl,
co v hloubi hledal tam,
ten jas a třpyt a plam,
ten bájný drahokam
na křídlech vážky hrá.
Ó divná světla hra!
Zkad přichází, kam jde?

Co ve hrudi skal hledal,
gnom v dlani své teď shledal,
to volně lítá zde...
a ještě vzdušnější,
o kolik krásnější!
A gnomovi spadla slza s řas,
týž drahokam a tentýž jas!

— 11 —

---

Poslední setkání Karla IV. s Petrarkou

V těch říších, v kterých kvete asfodel,
stín světlý jeden vedle stínu šel.

Ten první seděl kdysi na trůnu,
ten druhý nes jen lauru korunu.

Šli vedle sebe tiše, mlčící,
mrak v čele seděl jim i na líci.

Po dlouhé chvíli, jak šli pospolu,
děl první v tichém duchů hlaholu:

"Já veřejně tvou Lauru políbil." -
'A myslíš, králi, tím že's pochybil?' -

"Své dílo slíbil jsi mi připsat přec,
a nedodržel slova na konec!" -

'Já řekl tobě, ty to dobře víš,
tak učiním, když sny mé vyplníš!

Zda splnil's je? Zeptej se sebe sám!' -
A rozešli se k různým končinám.

— 12 —

---

Romance o čarodějníku Žitovi

Hvozd úpěl v živlů sváru.
Však plném při poháru,
kde krb plál, v teplu seděl
pan Kuneš z Tatobyt;
a kterak v ohně tanci
snil staré o romanci
a do plamenů hleděl,
sem zlekán panoš vlít'.

Hýk' s uděšenou tváří:
"Ó pane, zle se daří,
sám ďas to s námi hraje,
zda slyšel's zníti roh?
Most sám se hnul a padá,
a skřípá svor i kláda,
je pravda to, či báje,
jak v hrad se dostat moh'?" -

"Kdo, osle?" Rytíř houkne.
Vtom vítr plamen sfoukne
na krbu, po tmě oba
dlí proti sobě - v ráz
se rozletí tu dvéře,
sem rusý muž se béře,
však očí bleskná zloba
nahradí krbu jas.

"Žel, ruším vás, mně líto,
jsem čarodějník Žito!" -
Psa sípá hlasem, v kterém
se divný poškleb chvěl,
"Co libo?" - "Nocleh prosím,
svou postel s sebou nosím
i v koutě usnu šerém
a nejsem nepřítel!"

"Nuž, čarodějník jsi-li,"
dí Kuneš, "kratochvíli
nám ustroj, milý kmochu,
chci s tebou v kostky hrát.
Však opatř dříve světlo,
jež vichru vání zhnětlo,
zde zbylo vína trochu,
leč po tmě nejsem rád!"

"To nejmenší jest péče!"
dí Žito a již v kleče
do krbu, mdle jenž dýmal,
cos zamumlal, tam pliv',
v ráz oheň výše trysknul,
až k stropu divně blýsknul,
leč Kuneš konev třímal,
jas v sále byl jak dřív.

"Nu tohle povedlo se!"
děl Kuneš, chřtán svůj rose
starého vína lokem.
"Nu, kmochu, přisedni,
sem nový pohár hostu!
Z všech mého sklepa skvostů
zpij nejlepším se mokem
přes noc až k poledni!" -

V pěst pohár béře Žito.
A mlask' a děl: "Mně líto,
že v břečce, limonádě
se ztápíš noc i den,
já lepším odměním se!"
A po staré sáh' římse,
kde v číší, džbánů řadě
stál pohár zaprášen.

Fouk' Žito do poháru,
hvězd tisíc různých tvarů,
jež měnily se letem,
se hravě mihlo kol.
"Prach věků, dno je čisté!"
dí Žito - "prvky, mizte,
co mrtvo, vzplaniž květem
a šlehni v číše stvol!"

A z poháru to kypí
jak rakety a šípy,
jak perly v opálovém
to lesku šumí, vře,
a Kuneš číši chopí
a než ji v hrdle ztopí,
v tom v trysku to již novém
plá v číši v blesků hře.

"To jiné víno, brachu!
Ze stoletého prachu
atomů stará síla
vře - oživit ji, víš,
v tom tajemství je všeho;
z poháru bezedného
jímž svět jest, hleď, by pila
tvá duše! Vzhůru číš!"

Zas pohár v perlách blýská,
jej Kuneš v pěsti stiská.
"Kdes, chlape, jenom sebral
ten božský malvazír?"
"Je, brachu, z Opatovic,
jej opat pil i novic,
já o kapku jsem žebral,
jí zrosil vous i knír.

A jedna v kníru řase
jak perla uchytla se,
ti hodní, dobří mniši
když hostili mne tam,
a tu jsem v živlů zlobě
nes' v kníru svém až k tobě,
ji střásl v starou číši,
věř, šlehla, drahokam!

A sotva ke dnu padla,
v sta tisíc kapek zmládla,
pan Kolda znal to víno,
a nepřestal je pít,
je píval Karel čtvrtý,
své Václav prospal chrty,
tak božsky při něm líno,
však též chce - ženu mít!"

"Ta chybí nám tu pouze!"
křik' rytíř, "o tu nouze!
Když čaroděj jsi, račiž
i ženu opatřit!" -
Křik' Žito v zuřivosti:
"Na jednom daru dosti
ty nemáš? Ten ti stačiž!"
A pohár v krb již lít'...

A blesk a třesk, řev hromu,
i krov se zachvěl domu
a mlha, tma vše topí,
kvil větrů kolkolem -
Když Kuneš protřel zraky,
zřel vše kol skrze mraky,
po Žitovi - ni stopy,
on sám - byl pod stolem!

— 13 —