Morový sloup (Jaroslav Seifert)

Noc, věčné mraveniště hvězd,
a co ještě?
V nazelenalém přítmí altánku
líbali se šťastní milenci.

Rty stokrát zulíbané
šeptaly stokrát zulíbaným rtům
hořící slova
a ta svítila na cestu krvi
spěchající do končin vášně.

Jako dvěma dýkami
probodávali si jazyky navzájem
pootevřená ústa.

A večernicí byla tehdy Venuše.

Když korálový hrot
jednoho ze dvou oblých vrcholků
spanilé umíněnosti
napsal mi při tanci na kabát
pár znaků Morseovy abecedy,
nemusilo to ještě nic znamenat.
To se stává.
Bývá to někdy jen náhoda.

Já v tom však obvykle spatřoval
volání z jiné planety,
která kroužila kolem mého čela.
Někdo mávne jen rukou.
Já však obětoval tomu volání
polovinu života. A možná
ještě víc.

Noc, majitelka tmy,
vylévá z nebe kvapem červánky
jako krvavou vodu,
ve které probodnut byl Marat
dýkou krásné plavovlásky,
a počíná od lidí odtrhávat
jejich vlastní stíny,
jako krejčí odtrhává rukávy,
když zkouší sako.

Všechno tu na světě již bylo,
nic není nového,
ale běda milencům,
kteří nedovedou v každém polibku
objevit nový květ.