Jaro, sbohem (Jaroslav Seifert)

Jarní rondeaux

Máš po sněžence bledou pleť,
však ústa po růži ti voní.
Jsou slova lásky monotónní,
co počít si mám s nimi teď.

když čekám na tvou odpověď
a zmaten pospíchám si pro ni?
Máš po sněžence bledou pleť,
však ústa po růži ti voní.

Jen nakonec mě nepodveď,
a strach, který ti oči cloní,
ať zmizí rychle, prosím, hleď,
jako ten sníh, co padal loni.
Máš po sněžence bledou pleť,
však ústa po růži ti voní.                

— 1 —

---

Verše o růži

Měl jsem ji na památku,
kdos drahý mi ji dal;
pak hrst růžových plátků
jsem z okna rozsypal.

Ty tomu věříš? Nevím, snad!
A s touhle nadějí jdi spat.

Vlak je již v prudkém letu,
ach, bože, proč ten spěch?
A jeden z těchto květů
uvízl ve vlasech.

Ty tomu věříš? Nevím, snad!
A s touhle nadějí jdi spat.

Jsou lásky přeukrutné,
pak vzdycháš do dlaně.
A končívají smutně
tak jako v románě.

Ty tomu věříš? Nevím, snad!
A s touhle nadějí jdi spat.

Vždy musíš něco ztratit
a něčeho se vzdát,
je líp se nenavrátit
a jenom vzpomínat.

Ty tomu věříš?
Nevím, snad!
A s touhle nadějí jdi spat.

— 2 —

---

Červen

Je horké letní odpoledne,
vlny jsou věčně neposedné,
dotknou se břehu a jdou zase.
Spí dívka, nebo usmívá se
na kolemjdoucí jedním okem?

Já nevím, ale nad potokem
spletly dvě vážky pružná křídla.

Ach, proč mě tenkrát nepobídla!
Přimhuřujíc své dlouhé řasy,
možná že tehdy myslila si:
jde kolem, v duchu říká - kdyby,
a nakonec mě nepolíbí.

— 3 —

---

Studené jaro

Je ještě v mlhách, když je časně,
a v kouřích okno milené,
miluju, sním a píšu básně.
A ty ne?

Pro milence to hrozná zkouška,
krok jara je tak pomalý,
jen schovej svoje roubínová ouška
do šály.

— 4 —

---

Jaro, sbohem

Dobře se sedá v břehu kamenitém,
rozkvetlá větev je bezděčným krytem.

Ať řeka plyne zůstávajíc s námi,
a stříbro rybek padá šupinami.

Ten lesklý peníz, který nepatří mi,
zaplatí za nás lehkovážné rýmy.

Z těch bílých květů chtěl jsem nedočkavý
podat ti hrušku plnou sladké šťávy,

abys ji vzala, vtiskla roztomile
do křehké slupky svoje zoubky bílé.

Už se mi ale ztrácíš do vzpomínky,
polibky hořké dává kuřák dýmky.                

— 5 —

---

Píseň o jízdě na kolenou

Zjeví se někdy volán nevolán
kapitán Nemo nebo Korkorán.

Ten první přijde v ruce s kompasem,
druhému meč se houpá pod pasem.

Odejde první, zmizí ve světě,
tygřici druhý hladí po hřbetě

a také zmizí v hustém pralese;
už je to dlouho, co tak známe se.

Někdy však přijde - to je nejsladší,
můj otec, zvolna přejde pavlačí

a vejde tiše, vstane ve dveřích,
jak by chtěl z šatů setřást sníh.

Co jsem se naplul moři s Nautilem,
v pralese brouzdal vlhkém, zavilém!

Však v nejkrásnější byl jsem pevnině,
když tatínkovi jel jsem na klíně.                

— 6 —

---

Píseň o kyvadle

Kolikrát už mě napadlo,
k večeru, když se šeří,
že hlídalo mě kyvadlo
jak voják u mých dveří.

Když škvírou kamen vyráží
na strop chvost rudých peří,
kyvadlo jako doma na stráži
chodilo u mých dveří.

Když na pavlači zábradlí
vrhlo stín tichých zeber,
když přišly sny a přepadly,
řeklo: Za kliku neber!

Živote, jak šly hodiny
pomalu na pokraji,
teď, když se loučím se stíny,
tak strašně pospíchají.                

— 7 —

---

Píseň o slabikáři

Zní opět staré vzpomínky,
nikdo jim neodolá:
Jde chlapec vedla maminky
a už začíná škola.

Slabikář vidím v duchu zas
s obrázky Alšovými.
Bože, bylo tam tolik krás,
jež dávno zapadly mi.

Neskáče pes už přes oves,
jak tenkrát v písničce skromné,
větříček sice foukal dnes,
neshodil hruštičku pro mne.

Tak jenom napadlo mi,
jak jsem v té knížce čítal.
čas letěl nad těmi deskami,
já roky nepočítal.                

— 8 —

---

Píseň o lásce

Slyším to, co jiní neslyší,
bosé nohy chodit po plyši.

Vzdechy pod pečetí v dopise,
chvění strun, když struny nechví se.

Prchávaje někdy od lidí,
vidím to, co jiní nevidí.

Lásku, která oblékla se v smích,
skrývajíc se v řasách na očích.

Když má ještě vločky v kadeři,
vidím kvésti růži na keři.

Zaslechl jsem lásku odcházet,
když se prvně rtů mých dotkl ret.

Kdo mé naději však zabrání
- ani strach, že přijde zklamání,

abych nekles pod tvá kolena. 
Nejkrásnější bývá šílená

— 9 —