Podpořte LD sdílením:
Anotace
Františkovi rodiče utekli z válkou zpustošeného venkova do Paříže. Doufali, že tam najdou snadnější způsob obživy, ale opak byl pravdou. Navíc Paříž v té době sužoval mor, kterému Františkův otec podlehl. Truchlící matka s čerstvě narozeným synkem šla hledat pomoc do kláštera. Tam se jich ujal dobrosrdečný páter Vilém, dal Františkově matce, do níž byl tajně zamilovaný, práci a částečně se ujal výchovy jejího syna. Díky strýci Vilému, po kterém František rozený Montcorbier převzal jméno Villon (Šibeničník), mohl Villon studovat na Sorboně a stát se mistrem svobodných umění.
Děj knihy začíná právě posledními Františkovými studijními léty, ve kterých útržkovitě vzpomíná na epizody ze svého dětství. František má vrozený básnický talent. Jeho básně jsou živelné, pobuřující a bodavě pravdivé, čímž se zcela odlišují od vyumělkovaného a uhlazeného stylu jeho doby, tedy 15. století. Jeho život byl plný útrap a paradoxů; narodil se do chudé rodiny, přesto v bohatém domě, do kterého se jeho rodiče vloupali. Bylo mu souzeno ztotožnit se s pařížskou spodinou a umřít hlady, a místo toho se jej ujal páter Vilém a udělal z něj učence. Pro svou veselou povahu a bystrý vtip byl vítaný mezi svými vrstevníky. Stejně tak jej vítala pařížská šlechta, do jejíž společnosti Františka uvedl páter. Přímo on sám se neustále zmítal mezi absolutní bídou a nejvybranějším životem, mezi spodinou a smetánkou. Dokázal se chovat velmi okázale a zodpovědně, ale při všemožných lumpárnách a nepravostech a pitkách byl ve svém živlu. V jeho básních se tyto paradoxy a strasti odrážely; poukazoval na útisk chudých a bezohlednost mocných. Psal jadrným hovorovým jazykem. Jeho básně si zpívali lidé na ulici, kteří chápali jejich obsah, ale četli je také urození pánové a dámy, pro které byly verše nepochopitelné, pobuřující, někdy nemyslitelné. Jiskru jeho básním dávala jeho osobnost. Byl vysoký, snědé pleti a tmavých kučeravých vlasů. Avšak nejpůsobivější byly jeho černé sugestivní oči, které dokázaly jeho slova náležitě zdramatizovat.
Díky vlivu pátera mohl mít František pohodlný život, avšak tato představa se rozplynula, když ve rvačce zabil kněze Filipa Charmoye. Ten na něj zaútočil, protože miloval dívku, která toužila po Villonovi. Po tomto činu musel František utéci z města, prostřednictvím kamarádů se zapojil do tajné sítě organizovaného zločinu - do Ulity. Filip Charmoye ale před smrtí nechtěl udat jméno svého vraha, a tak se František vrátil do Paříže a chtěl skoncovat s dřívějším nevázaným životem plným strachu před zákonem a před šibenicí. Našel si řádnou práci písaře a začal si namlouvat krásnou avšak poněkud povýšenou a arogantní Kateřinu, pro kterou jej chtěl zabít Charmoye. Na Kateřinu měl ovšem zálusk také malíř Noel Joliz, jeden z Villonových nejzarytějších odpůrců. Zjistil pravdu o smrti Charmoye a prozradil vše nic netušící Kateřině. Ta Villona okamžitě zavrhla a vzala si Jolize.
Pro Villona toto období znamenalo ztrátu životní lásky, práce a smyslu života. Zapletl se opět s zločineckými kamarády a pomohl jim vykrást teologickou fakultu. Po tomto činu musel opět utéct z Paříže. Toulal se jako žebrák a jeho tuberkulóza, kterou trpěl již od studentských let, se prohlubovala a ničila jej. Šťastnou náhodou se dostal na důr Karla Orleánského, bratra vládnoucího Karla VII., kde se stal jeho nejoblíbenějším básníkem.
Byl však křivě obviněn z vraždy své milenky, a tak se musel vzdát knížecího blahobytu a toulat se dál. Znova se zaplete do Ulity, přestože většinu jeho kamarád stál tento spolek život. Dostane se na dvůr vévody Jana Bourbonského, kde se setká s biskupem Tybaltem d´Aussignym z Meungu, který jej chce zadržet za vykradení teologické fakulty. Villon jej napadne a uteče. Je znova zadržen za znásilnění a vraždu a odsouzen k smrti, následně je propuštěn díky královské milosti. Tu jej ale konečně lapí d´Aussigny, uvrhne jej do podzemní kobky, kde jej několik měsíců týrá. Během jeho uvěznění zemře král a nastoupí nový a František je znovu omilostněn.
Vrací se do Paříže k páteru, ten jej posílá na venkov, než se ujasní poslední zbytky vyšetřování okolo teologické fakulty. Na venkově se Villon věnuje tvorbě. Když se může vrátit do Paříže, chce opět začít s poklidným životem. Najde si nové slušné kamarády a pracuje u strýčka. Nešťastnou náhodou se připlete do rvačky a je neprávem obviněn z pokusu o vraždu, načež je potřetí odsouzen k trestu smrti. Jeho zkušený právník jej ale zachrání a Villon nakonec dostane jen deset let vyhnanství z Paříže, a to v době, kdy se jeho život začal ubírat tou spránou cestou - kdy měl řádnou práci a hodlal si vzít Kateřinu, která po smrti Jolize ovdověla.
Vydá se tedy na svou poslední cestu, protože se díky pochroumanému zdraví do Paříže už nikdy nevrátí, ačkoli v to v den svého odchodu pevně věří. Autorka použila velmi bohatou slovní zásobu, objevují se slova spisovná i hovorová, široké popisy, přívlastky a mnohá přirovnání. Děj je řazen chronologicky, jen zpočátku se hlavní hrdina vrací několika epizodami do svého dětství.
Kniha má tři části: Žák, Psanec, Šibeničník a je doplněna verši Francoise Villona a útržky středověké studentské poezie, které přebásnila sama autorka.
— 1 —
Stručný děj
Františkovi rodiče žili na venkově, ale poté, co vojsko zpustošilo jejich vesnici, se rozhodli, že odejdou do Paříže, kde by mohli najít snadnější způsob obživy. V městě však vypukl mor, kterému podlehl i Františkův otec. Vdova s malým synem nejdřív bydlela v opuštěném domě a pak se vydala hledat pomoc do kláštera. Pomocnou ruku jim podal páter Vilém Villon, který matku zaměstnal a k Františkovi se choval jako k vlastnímu synovi. Probudil v něm zájem o knihy, zejména o poezii, a později mu umožnil studovat na pařížské univerzitě. Chlapec od něho také převzal jméno Villon.
Autorka nás uvádí do děje v době, kdy František navštěvuje poslední ročníky univerzity a chce se stát mistrem svobodných umění. Mezi zvláštnosti jeho života patří to, že se pohyboval ve dvou zcela odlišných vrstvách společnosti a v obou byl oblíben pro svůj velký básnický talent, příjemný vzhled a vystupování. Se svými kamarády často navštěvoval hospody, ale stýkal se také s důstojnou a bohatou společností u pařížského místodržitele Roberta d'Estouteville, kde se zamiloval do Kateřiny de Vausseles. Náklonnost k ní choval i kněz Filip Charmoye, což se stalo příčinou jejich častých konfliktů. Při jednom z nich František kněze v sebeobraně smrtelně zraní, ale on si uvědomí mladíkovu nevinu a neudá ho. Po jeho smrti si František požádá o milost u krále a musí opustit Paříž. Zaplete se do zločinecké organizace Ulita. Díky jejím informátorům se dozví o udělení milosti a vrátí se zpět do Paříže ke Kateřině. Tu však miluje i Noel Joliz, který jí řekne pravdu o Františkovi a ona ho opustí.
František se ve zdánlivě bezvýchodné situaci vrací ke svým kamarádům, kteří již dlouho plánují vykradení theologické fakulty. Jejich čin je brzy odhalen a Villon musí opět opustit město. Získal místo dvorního básníka u vévody Karla Orleánského a zamiloval se tu do Leonory di Poliziano. Poté, co byl neprávem obviněn z její vraždy, se vrátil k Ulitě. Po krátkém pobytu ve vězení nějaký čas pobýval u vévody Bourbonského, avšak objevil se biskup Tybalt d'Aussigny, který věděl o jeho činech a další útěk byl na spadnutí. Dále byl křivě obviněn ze znásilnění a oběšení unikl díky projíždějícímu králi, který mu udělil milost. Zanedlouho se ho zmocnil již známý Tybalt d'Aussigny. František se nedokázal obhájit a ocitl se v podzemní kobce, kde byl vystaven týrání. Jeho štěstí se však ještě neunavilo a dalším zachráncem se stal nový francouzský král. Po této události se zdržoval na venkově, kde se věnoval básnické tvorbě. Po návratu do Paříže si našel nové kamarády, avšak ještě naposledy se střetnul se zákonem, když se společně s nimi připletl do rvačky. Již potřetí byl odsouzen k smrti, ale jeho trest byl díky šikovnému právníkovi zmírněn na deset let vyhnanství. František Villon naposledy opouští Paříž a ví, že tuberkulóza mu již nedovolí vrátit se domů.
Hlavní postava
František Villon - syn chudých rodičů, který byl pro své činy několikrát nucen opustit své milované město Paříž
— 2 —
Ukázky
Ukázky z knihy
Hosté se stáhli kolem nich. Kdosi přistavil Gabriele židli. Znaveně se posadila. Také Františka přitlačili na sedadlo. Poháry přestaly cinkat, kostky harašit po hrubých deskách stolů. Nevěstky od Borové šišky utvořily půlkruh hříšných sudiček. Krčmářka Markétka se zvědavě přitočila a v zápalu nedočkavosti ani nepostřehla, že Colin Cayeux využil zmatku a snaží se ji obejmout.
Ticho.
Jen opilec dále blábolí u své číše:
"Bylo mi s ní dobře, stála za hřích, ale za pantofel už mi nestojí. Říká se, že vznik života je zázrak, ale já myslím, uf, že zázrak je, když z toho ten život nevznikne. Každá ženská je jako kořenáč s mokrou hlínou, a když -"
"Vidím světelný paprsek, a ten směřuje vzhůru, vzhůru až do věčnosti. Vychází ze srdce. Z tvého srdce. Je to cesta, která nemá návratu." Děvče upřeně zří do Františkova obličeje, jako by nebylo slepé, jako by chtělo číst v jeho tváři jako v otevřené knize. Náhle zděšeně vykřikne, obejme jeho hlavu, jako by ho chtělo chránit. "Počkej... počkej... kostel... kazatelna... slyším kněze, jak káže slovy, která pálí jako výheň, a z jeho úst se vymrští had a rovnou tobě na prsa. Ale to ještě není konec... Bude usilovat o tvůj život a zasáhne tě! Střez se!"
Villon si ji nedůvěřivě měří. Kdo by usilovalo můj život? Jsem tak bezvýznamný a nikomu nestojím v cestě. Ach, Filip Charmoye! Ráno mi vyhrožoval, je kazatel - František zbystří pozornost.
"Řekněte mi o tom něco bližšího."
Gabriela učiní odmítavý posunek.
"Na nic se neptej. Řeknu, co vidím. Vidím slunce a květy, spoustu květů, a tehdy zaútočí. Zraní tě. Zohyzdí tě. Rozluč se s krásou."
"Nevidíš přece, jak vypadám."
"Vidím tě zcela jasně. Ale co nevidět se změníš. Vlasy pryč, svěžest tatam, víra mrtvá, jizva na ústech a kosti potažené kůží. Jen to srdce hoří dál, dál až do věčnosti. A počkej, počkej..." Gabriela je netrpělivá, jako kdyby ji přerušovali, ale všichni naopak poslouchají se zatajeným dechem. Tak dlouho a důkladně nevěštila dosud nikomu. Student je zajisté tím, koho tak dlouho hledala.
"Ale to hlavní si pamatuj: musíš svítit, je určeno, abys svítil, nedovol, aby tě nechali jen blikat. Slyším píseň, znějící do věčnosti. Navzdory budeš zpívat, jako když život třepe křídlama do času, syrový život a potom sníh, plno sněhových hvězd kolem, padají, třpytí se, žhnou, poletují, a potom už nic, potom už nic -!" Dívka zaúpí a utíká ke dveřím, nikdo se jí nestaví v cestu a ona vyběhne do pařížské tmy. První se vzpamatuje František, vyrazí za ní, ale na ulici vidí jen temnotu a neslyší kroky, které by se vzdalovaly. Pouze prádlo natažené nad hlavami od domu k domu pleská zmítáno větrem. Zklamaně se vrátí do krčmy.
— 1 —
Báseň, co je to vlastně báseň? Když se to říká nahlas, je to, jako když déšť bubnuje do římsy na okně. Tak jako by to samo plynulo, a hezky se to poslouchá. Ani bych nemusel dávat pozor na to, co se tram povídá. Mohl bych jen poslouchat, jak to šumí.
str. 42
— 2 —
…"Jenomže dnes mi to nestačí! Šumět - to je málo! Ať si šumí to, co básní všichni ostatní, kdo se chtějí líbit. To moje musí bubnovat na poplach nebo zvonit hrany!"vykřikuje bakalář Villon na profesora Parlana.
"Zvoní-li básník hrany, tedy obvykle sám sobě,,"chmurně odvětí učenec.(45)
"Ale to hlavní si pamatuj: je určeno, abys svítil, nedovol, aby tě nechali jen blikat. Slyším píseň, znějící do věčnosti. Navzdory budeš zpívat, jako když život tepe křídloma do času, syrový život, a potom sníh, plno sněhových hvězd kolem, padají, třpytí se, žhnou, poletují, a potom už nic, potom už nic - !"
str. 77
— 3 —
Kam vlastně patřím? Tam - nebo sem? Tleskali mi tam a tleskají mi zde. Vítali mě tam a od zítřka mě budou vítat i tady. Kam tedy náležím? K oněm či k těmto? Přece není možně, aby moje místo bylo na obou koncích dlouhého provazu, po kterém tancuje život. Musím si vybrat: tam nebo zde. A vlastně proč bych si měl vybírat? Proč bych se měl rozhodnout pro jedno, když mě zahrnují přízní v paláci i v brlohu?
str. 80
— 4 —
V palácích mě vítali a těšili se na mne - ale proč? Čekali někoho kdo je pobaví, kdo jim vtipně odpoví, kdo slepí pár duchaplných strof, ačkoli je mladší než oni, bědnější než oni, chudý proti nim. Čekali šaška, a když vykonal svůj úkol, chtěli ho odměnit plným talířem. Chtěli zaplatit svému služebníkovi. Kdežto zde mě vítají ¨jako jednoho ze svého kruhu, rozumějí mi a mají mě rádi, protože k nim patřím, protože jsem jeden z nich.
str. 81
— 5 —
Od chvíle, kdy spatřil bezbranné studenty zbité policií, kdy uzřel bezpráví a krev a bolest svých spolužák, tak mladých a bujarých, kdy viděl hošíka v hořících šatech, zběsile tancujícího tmou jako hrozná pochodeň, jako by se velká část Františkova nitra ztratila, jako by vytekla s několika krůpějemi krve, které ušly při jeho zranění na skráni, a na tom místě jako by se zrodil nový kus jeho nitra. Dosud, ačkoli byl rázný, ba divoký, v něm bylo hodně shovívavosti, vštípené vlídnou moudrostí pátera Viléma. Ale nyní je shovívavost ta tam. Dosud, ačkoli byl břitký a rád se napil a rád si zadováděl, ve společnosti univerzitánů nočních putykách, byla v něm svědomitost. Vědomí odpovědnosti za vše, co činí, a hlavně víra v dobro a idealismus básníka , vypěstovaný přísným klášterním prostředím, kde od útlého věku žil. Leč nyní jeho svědomitost, víra v dobro a idealismus, mnohdy přemrštěný, nadobro zmizely. Život je tak krátký a svět tak veliký. Člověk je tak nepatrný a lidé kolem tolik zlí. Bylinka žití je tak křehká a životní podmínky tak kruté.
str. 119
— 6 —
Mě však chutná popel skutečnosti. A skutečnost je věru šedivá a třísní mě+ špínou jako závěje přilnavého popela. A přece o ní zpívám. Sen by arciť byl žádanější, příjemněji by se deklamoval šlechticům při jejich sedánkách, vždyť kdo z nich si odříkává Villona? Jenomže já ve svých básních snít neumím. Jak by to bylo pěkné. Ale já umím jen vidět, co jest. Jak rád bych se podvolil měkké náruči snění, jak by mi bylo lehce, moje duše by se vznášela v průzračném modru a já bych se dával unášet dál a dál a možná, že bych byl šťasten.(131)
…Jsem šťasten, že se mohu podílet na kráse, kterou vytvořili, jsem šťasten, jsem nesmírně šťasten, že život je tak nekonečný a moudrý, že uchovává po dlouhé věky díla všech prostých, chudých a utlačovaných taková, jaká je vykonali, hmotná a ohromující, kdežto činy mocných a bohatých a urozených mizejí kdesi v propadlišti času a rozplynou se v báchorku, které můžeš a nemusíš věřit. Jak je to moudré a spravedlivé!(206)
Celičká citlivá a vnímavá duše umělcova vyvrhuje v tom pláči svůj žal a hnus a tíseň a strach a omývá se a očišťuje pro dny, které přijdou a budou vyžadovat muže jako z kalené oceli.
str. 211
— 7 —
Jsem básník všedních dnů a takzvaného společenského odpadu.
str. 300
— 8 —
"Snažím se nalézt poezii ve všech jevech kolem nás," na to vévoda. "Já ji v ničem nehledám. Nebť ona ve všem je.
str. 351
— 9 —
"Nic od vás neočekávám,"řekne mu odevzdaně.
"Nejlepší cesta, jak všecko získat," odpoví jí vesele.
str. 362
— 10 —
Znám všecko, jenom sebe ne.
str. 375
— 11 —
"dospěl jsi,"řekne mu "k poznání, že smyslem života je smrt. A toto poznání ti cestu do věčnosti ulehčí."(432)
Tma, čas a myšlenky splývají v jediné, splývají v tiché zoufalství.(442)
Postěžuj si, poplač si, ale vytrvej.
Lidé přejí a straní toliko sami sobě, protože není nikoho, kdo by jim přál mezi mocnými.
…všichni umírají, tuto strast si nevypijí do dna pouze chudí, tato jediná je pro všechny.
…Neboť lítost je marnost.
"Říkal jste, že se píše taky o hrdinství! Že jste to říkal? Tak to je přece o bídě, ne?"
Moc nemizí - jen se stěhuje.
Závist jde ruku v ruce s hloupostí a zlobou.
…"Poněvadž kláštery berou lidem to nejhezčí, co jim Pán Bůh dal. Berou jim lásku."
…"jen se hezky učte, ať máte hlavu plnou a v srdci prázdno."
Největší potupa je, když člověka pochválí blbec.
Mladí mají vždycky pravdu, i když to staří neuznají
Září a radují se, jak se dovede radovat jen mládí: celou bytostí a vlastně z ničeho.
str. 145
— 12 —
"Oč v sobě se tolik bojíte, že váš hovor klouže tak na povrchu?"
Dnes však je už ráno. Jitro otevřelo oči do jasu a do vůně jasmínu a ospalý přídech oroseného kamene bloudí v lehké páře nad zemí.
Jsem krásná.
Jaké to vědomí pro ženu.
Jak může pomoci Bůh, když žena rozhodla?
Myšlenka dělá umělce.
Boj hmoty a ducha. Teď ukaž, jsi-li tvůrcem a zvládneš-li mlčenlivou vzpouru hmoty.
str. 304
— 13 —
Člověk často hyne žízní u samotného pramene.
Svou cítím moc, leč síly neznám v ní.
Mládí si libuje v zdánlivě hlubokých paradoxech.
Nikoli, není vinen svým osudem, je článkem řetězu.
Můj strach je moje největší naděje.
Jsi pánem svého osudu, leč ty si vedeš jako jeho panoš.
Nikdo neslyší jeho úpění. Ticho slova vsákne, do ticha se vejdou miliardy slov a zapadnou bez ohlasu, ani necinknou, ani nezanechají kruhů na hladině, ticho je vzduchoprázdná věčnost.
Odsoudit je laciné a pohodlné a ješitné.
Člověk udělá to nejhorší ve snaze učinit co nejlépe.
…nelze žít věčně, přestože se v bídě život věčný zdá.
…z nesplněné touhy člověk nejvíc dokáže.
…ba zeptali se mě, proč je žena od přírody horší než muž, a já jim dokázal, že muž není o nic lepší, vždyť z čeho Bůh stvořil ženu? Z žebra Adamova ji stvořil, z muže samého.
str. 131
— 14 —
…vlezte mi všichni na záda, jak jste ve své složitosti prázdní a ve své učenosti ustrnulí.
str. 131
— 15 —
Ztratil jsem radost a naději a úctu, ztratil jsem vše, co podpírá lidský život. Už se mohu jen zhroutit.
str. 182
— 16 —
Co mže člověku dát učenost? Co víra v Boha? Co odříkání? Hle, před sebou máš život a vše, co ti může poskytnout pěkného i zlého: ber si plnými hrstmi, co se ti líbí, rvi to nenasytně a užívej toho k své potěše a nečekej, až přijde to zlé a učiní konec všemu. Zmocni se všeho, čeho lze dosáhnout, a nesmiřitelně pronásleduj každého, kdo ti v tom brání, a nejvíc soč proti těm, kdo jsou příčinou tolika zlého v životě, příčinou toho zla, jež nepřináší příroda sama.
str. 120
— 17 —
Bylas můj život a jsi má smrt.
Nikdy jsi nebyla zcela mou. Nestrpělas, abych se tě zmocnil jako tvůj pán a stal se tak tvým otrokem. Já jsem tak učinil ve svých myšlenkách tolikrát, že zbytečnou se stala skutečnost.
str. 220
— 18 —
