Podpořte LD sdílením:
Anotace
Spolu s Erbenovou kyticí jsou Nerudovy Balady a romance naší nejvýznamnější epická sbírkou 19. století. Z 18 básní je jen málo klasických balad s tragickým závěrem. Je to dáno Nerudovým optimismem i mimořádným darem hluboce lidského humoru. I baladické látky jsou jím nadlehčeny. V názvech Neruda pojem balady či romance zaměňuje, někdy s účinkem humorným (Balada rajská, Balada májová jsou tragédiemi jen žertem), naopak názvy Romance italská, Romance helgolandská překvapivě zesilují účin balad. Polovina básní má námět biblický či náboženský, ale motivovaný autorovým zájmem o to, jak v lidovém podání ztrácí dogma mystické rysy a naplňuje se životem.
Balada pašijová
Líčí, že největší bolestí Kristovou není nevděk, záští, zrada, ale to, že pod křížem puká hořem srdce jeho matky. - Balada horská vypovídá o zázračné moci upřímné dětské víry. - Balada dětská je ze srdce psanou soustrastí při úmrtí dcery básníka Heyduka, hojivě polidšťující samu smrt. - Balada česká je romancí o krátkém, ale božsky krásném českém jaru, které lze chápat i symbolicky. - Romance o Černém jezeře je baladickou reflexí nad tajemně přitažlivou jezerní hlubinou, pod níž jako by spaly dávné české hrdinské činy. - Romance o Karlu IV. - zlidovělá, mistrná charakteristika naší národní povahy obrazně vyjádřená nad číší vína rozhovorem Otce vlasti s panem Buškem z Velhartic. Duše českého lidu je navenek drsná, ale zvláštní, osobitá, jen je třeba poznat ji hlouběji. - Romance o jaře 1848 - vzpomíná na chvíle mladistvého opojení v roce krátké svobody, kdy "čas oponou trhnul - a změněn svět" a kdy se nadšeně bojovalo na demokratické ideály za demokratické ideály národní i všelidského.
Romance italská
Předvádí baladický, krutý výjev z bojů za sjednocení Itálie, kdy i Kristus stál pod červeným praporem svobody. - Romance helgolandská - skvěle pointovaná, v níž nelidská hrabivost piráta Johna způsobí nechtěnou smrt lupičova zetě. V Baladě zimní důvtipně gradovaný pohádkový výjev s třemi vyselci a čarodějem, posedlým svou kouzelnou mocí, vrcholí výrazem lidové víry v potrestání zla.
alada stará - stará
Tato balada je vybroušená tragická miniatura na erbenovský námět svobodné matky. Jejím základem je dialog matky a dcery sebevražedkyně, která s nemanželským děckem volá na boží soud svůdce - mlynáře. Balada tříkrálová - je romancí ironicky zpochybňující pravděpodobnost betlémské scény tří králů u malého Ježíška, syna tesařky, z kterého jednou vyroste monarchům nepříjemný apoštol svobody: "To se ví: přišli se slávou - jak odešli, se neví." - Romance štědrovečerní - líbezně hravé, žertovné zveršování myšlenky lidových betlémů, které jsou výrazem účinlivé lásky prostých lidí k chudému děťátku. Jeho rámcem je Petrův sen. Balada májová zachycuje dívčí kouzlení s prosbou k sv. Petronile o chlapce - přinejhorším třeba zrzavého. - Balada rajská je rozmarnou romancí o tom, že není věrných žen. Romancemi jsou i poslední tři "balady" věnované K. H. Borovskému, slávě české polky a družné svatbě v Kanaán: "Kde dobří lidé jsou, je vždycky dobře býti."
Balada dětská
Neruda zde nastiňuje mateřskou lásku a cit - matka těžce odpočívá po probdělé noci, kdy uspávala a konejšila své dítě. Zatím si je smrtka odvede - zve dítě, ať si jde hrát. Zajímavé, že smrtka je také dítě. Ale dítě nechce - má svou matku rádo; nechce odejít, aby matičce neudělalo starosti. Nakonec však odejde. Těžko říci, zda má tato "balada" dobrý nebo špatný konec, protože dítě je zbaveno utrpení pozemského života (těžké nemoci) a jde si do nebe "hrát". Na druhou stranu zase matka bude velmi smutná, protože jí umřelo dítě.
Romance o Karlu IV.
Král Karel s Buškem z Vilhartic ochutnávají víno, které do Čech dovezl Karel. Král Karel doufá, že dobré francouzské víno, které sem dovezl, bude stejně dobré (ne-li lepší) než původní. Zpočátku mu vůbec nechutná, ale pak si zvykne na jeho trpkost - to s ním udělala velebená česká zem - vpije se. Neruda to zde nastiňuje tak, jako by "velký, dobrý, český král" (Lucemburk, cizinec, ani česky zpočátku neuměl) byl jediný, kdo se zasloužil o to, že v Čechách se začalo pěstovat víno. Nemyslím si, že by tomu tak bylo, protože víno na Moravu se dostalo mnohem dříve než ve čtrnáctém století. Autor toto víno porovnává s Čechy - jejich duší a chováním.
Romance Helgolandská
Bouře žene loď ke břehu. John rozsvítí klamnou lampu a loď ztroskotá. Šel ji vykrást. Jak začal sekat, uslyšel hlas. Nabízel mu polovinu majetku v lodi za záchranu. John odjede a počká do rána, protože když všichni zemřou, nebude mít jenom polovinu lodi a jejího bohatství, ale celé. Jak se do lodi ráno pustí uvidí mrtvého zetě - dcera si ho chtěla vzít a on jí chtěl udělat větší věno. Myšlenka této romance je jednoznačná - pomáhejme ostatním lidem - vrátí se nám to. Pokud by se všichni lidé chovali tak, jak John v této baladě, moc by tu toho po nás nezbylo. Neruda je známý skeptik, a proto se nás snaží před touto možností varovat.
Balada rajská
Svatá Alžběta je smutná, chodí po nebi se skloněnou hlavou. Marie se jí ptá proč - má ochraňovat věrné ženy a za celou svoji 500 let dlouhou službu slyšela jen o jedné v Čechách a jak se za ní vypravila, aby ji chránila, už bylo po věrnosti. Nevím, jestli byla ve světě tak špatná morálka. S největší pravděpodobností je to Nerudova nadsázka a jeho zajímavý humor.
Balada o svatbě v Kanaán
Popis biblického příběhu o svatbě v Kanaán, které se zúčastnil Ježíš a proměnil vodu ve víno. Další "balada", u které není nic tragického. Naopak, svatba v Káni Galilejské je velmi radostnou událostí pro všechny lidi. Ježíš zde poprvé činí zázrak.
Ukázky
Balada česká
Žil jednou v Čechách smavý rek, Vám známý rytíř Paleček; on samý šprým a nápad byl, rád dobře jed' a dobře pil, a lidem dobře činil. Rád jed' a pil, jak povídám, však ještě něco dodat mám: on též rád bloudil po Čechách - a pak byl vždy jak v mátohách a nevěděl, kde stojí. "Nu, nu" - kdys zazněl náhle hlas - "pan rytíř je už ve snách zas?" a Paleček jak přimražen! Aj před ním kolo bujných žen, a v prostřed Vesna sama. "Jen neboj se, Ty's celý muž, Ty se mi ze všech líbíš - nuž mé slovo k smělosti Tě zve, rci jakékoli přání své - však vtipně jen a hbitě!" Již rytíř bez všech rozpaků si hodil hlavou: "Tedy řku a prosím: až bych jednou zdech', mne výročně vždy ožít nech, na osm dní - to s jara! Když svět zas jednou krásným je, když zem se celá rozsměje, pak, Vesno, milostiva buď, na osm dní mne jenom vzbuď!" A Vesna kývla: "Staň se!" Od časů těch, děj se co děj, fialek vůní budí jej, slavíkův ven jej volá hlas, pan rytíř vstává bujný zas a rozkročí se krajem. Kraj český, jindy smuten, tich, je pojednou pak samý smích, a celý ten náš český svět je samý zpěv a samý květ - však krátce jen, ach krátce! Vždyť umluvil si rek náš s ní jen blažených vždy osm dní! Pak vrací se zas v dumnou říš, a Vesna dá mu medu číš - on opiv se zas usne.
— 1 —
Balada dětská
Matka zdřimla na úsvitě. Dítko vyjeveně hledí - v nožičkách mu Smrtka sedí. Malá Smrtka, sama dítě, na hlavičce věnec bílý, ve košilce drobné tílko, v ručkách drží hravé sítě jako k honbě na motýly. A ty ruce jako hůlky, žluté jako z vosku čílko, místo oček modré důlky. "Pojď děťátko, pojď holátko, na chvílečku, jen na krátko! Zahrajem si na Hélice andělíčkův při muzice co dvě bílé holubice." "Matička mně nedovolí, a mne tělíčko tak bolí!" "Pojď děťátko, holoubátko! Přišla jsem Ti ku pomoci, nemoc nemá více moci, venku ve andílkův kůru poletíš až k nebi vzhůru." "Matička mně jíti nedá - myslím, že už hlavu zvedá." "Pojď děťátko, pojď babátko! Posílá mne Jezulátko, posílá královna nebe, abych přivedla jim Tebe, posílá mne ta Tvá svatá: "Ať už jde má dcerka zlatá!" "Pojďme, pojďme - ale z ticha, ať se matička nevzbudí! Něco těžkého ji trudí, i když dřímá, těžce vzdychá, ňadro bolestně jí skáče, a když vzhlédne, ihned pláče."
— 2 —
Balada horská
"Řekněte mi, babičko má, co že rány svírá, po čem člověk, těžce raněn, předce neumírá?" - "Rány hojí odevřené na tom lidském těle jenom čarodějná jarní šťáva z jitrocele." - "Řekněte mi, babičko má, co se dobře dává, je-li ochořelá hlava bolestí až žhavá?" - "Na tak těžký úpal hlavy pomoc jiná není nežli mladé jarní listí z lesní jahodení." Dítě z chaty vyskočilo, do sousedních polí - "Daruj šťávy, jitroceli, na vše co kde bolí!" S pole spěchá ku lesině, přes trní a hloží - "Dej mi to své mladé listí, jahodino boží!" Co kde chtělo, rychle mělo, ke kostelu běží: na kříži zde před oltářem Kristus rozpjat leží. "Potírám Tvá svatá prsa, myju bok Tvůj svatý, tělíčko zas uzdraví se, Ježíšku můj zlatý - kladu čerstvé listí lesní na hlavu a líce, nebude Ti hlavičku Tvou bodat úpal více!" Nad kostelem velké zvony do vůkolí zvoní, lid se sbíhá, v prsa bije, zázraku se kloní: jak to dětská duše snila, vůle boží vyplnila. Podnes mají v horské vísce obraz Trpitele, nemá rány ve svém boku, nemá trnu v čele, bílá lilje v ranní záři po celičkém těle.
— 3 —
Balada májová
V bílé míse vodu vaří s úzkostlivě bdělou tváří - pěkná holka, lepých tvarů. Voda v míse v plném varu, bubliny jak v dešti chrlí, a jak holka varu slouchá, voda kloktá, syčí, hrčí, jak když cvrček v hroudách cvrlí, jak když oknem bzučí moucha, jak když v dálce povoz hrčí. Houkla půlnoc. Holka klekla, prsten rychle s ruky svlékla, hodila jej varné v lůže. "Svatá panno Petronillo! Dnešní májové své noci máš náš osud ve své moci, činíš cokoli Ti milo - prosím, prosím, dej mi muže! Zajisté že muže svého každého z Tvé ruky beru, nepředpisuju Ti věru, svatá panno, nevybírám, nemysli si, že se vzpírám - jen ne, probůh, zrzavého!" Z mísy vrch se páry valí, a jak holka blíž se kloní, z páry líbezně to zvoní jako stříbrem z dálné dáli: "Vidíš, holka, mám Tě ráda! Ve kostele ráda býváš, tenkým hlasem "Ave" zpíváš, dala bych Ti kamaráda - ale koho dát Ti, koho? Je vás ve vsi trochu mnoho - zbyl jen hajných synek chudý, a ten je jak liška rudý; sivé oči jako liška, tělo vychrtlé jak tříštka, a je -" "Dej mi tedy toho!"
— 4 —
Balada o polce
Na návsi je převeselo! Polka sedí v zlatých saních, před nimi dva vraní koně, plno pestrých pentlí na nich, nad nimi jak v mladém jaře tisíc písní vzduchem jásá, kolem nich se tísní, víří, skáče, plesá veská chasa. Polka sedí v zlatých saních, chce až k vzdálenému městu - "Nuže, jeď už, milá polko, šťastnou cestu, šťastnou cestu! Ti se budou v pyšném městě, co to přišlo ze vsi, dívat, budou nožičkami šoupat, boky vzpírat, bujně zpívat!" Polka jede - polka jede. Hlasně bičem svojím práskla - je to cesta, je to jízda! Pod saněmi sníh si zpívá, po stromích kdos písně hvízdá, kámen radostí se válí, ba i tam ta hora šedá bok si skalnou pěstí vzpírá, podle taktu hlavu zvedá. A ta polka - je to holka! Je-li pak kde druhá v světě, v očích hvězdičky jí hoří, po tvářích jí růže květe, veselostí v mladém těle každá žilka jinou hraje, věčně je jí do zpívání, do skoku a do mumraje. Polka jede - polka jede. Dofičeli pozdě k městu, koníci už samá pěna - ej, jakž večer město smutno! Vrata zimně pozamčena, náměstí jak vymeteno, ulice tak hluše pusty, pod střechami tma jak v pytli, nad střechami mlhy husty. Polka na zem seskočila, sníh si s lesklých tváří stírá; "Což tu není nikdo kolem, kdo že hostem odevírá?" rozhlídla se po staveních, přistoupila ku okénku, uvnitř hlas se ozval hrubý: "Kdo to na nás klepá venku?" - "Polka jede - polka jede." "Slyšíš, ženo, polka jede! Vejdi dál, můj milý hosti, doufám, že Ti dům náš celý bude ihned po libosti! Hned tu budeš jako doma: mladý muž a žena mladá, pod krovem nám dudy visí, strop se z samých houslí skládá; stěny plny klarinetů, v každém koutě basa bručí, dvéře do noty nám vržou, kamna k tomu fagot hučí Honem, ženo, pospěš městem, sezvi bohaté i chudé, sezvi nám sem staré mladé, ohlašuj a zvěstuj všude: polka jede - polka jede!" Přišlo k polce město celé! "Pěkně vítám," chudý řekl, bohatý vzal klobouk s hlavy, král i korunu svou smekl. Jak se polka roztočila, král chyt' králku, kníže kněžku, Jozífek vzal Kačku za pás, Toník kýv' si na Anežku. Hej ten výskot, hej ta vřava! tisícům se svítí oči - je to přelud nebo pravda - vždyť i světnice se točí - stěna sem tam otáčí se, kamna sem tam potácejí, lavice se nadzdvihují, trámy v stropě obracejí - polka jede - polka jede!
— 5 —
Balada o svatbě v Kanaán
Po celém Kanaánu víří svatby ruch! Šest dní tu byli s rozmarinou vycházeli zváči a poslíčkové až se prohýbali pod koláči, však za to sešel se též slavný hostí kruh! vždyť dostavil se, slyšte, s Matkou svou sám Pán, ten slavný kazatel, jenž vyšel z Nazaretu - a lidé kývali a šlo to od rtu k retu, že nebylo tu ještě také svatby, co je Kanaán. Kol domu žen je žádostivých jako much, a každá živě povídá a každá ráda slouchá, co na vozy se naloží pak nevěstina roucha, a při tom nechat může každá zrak i sluch. A zase, jaký náklad na hostinu dán, pec chlebovou že po měsíc již topí denně, ba pětkrát že ji topily jen na pečeně, a výsluhy že uchystáno je pro celý Kanaán. Pak zvědavy zas k oknu obracejí tvář: jak ženich uvnitř hledí ostýchavě, jen jak kradbí svou na nevěstu, jež tu trůní vedle starosvatbí; jak nevěsta je krásna, samá zlatá zář, a v štěstí němá, jak by ret byl ukován; jak družbovi, když družičce své mlsku nese, se černé oči svítí, ruka jak se třese - snad brzy zase uzří novou svatbu rodný Kanaán! V tom náhlý křik a již jsou ženské v jednu hrst! Bylť šíbal starosvat všem zevlujícím ženám venku potajmo ostrou jehlou přišil sukni na sukénku, pak hrnek s vodou vzal a jak by na ně chrst'! Ty chtěly uskočit, kde bezpečnější stan, však v klubko sešity jak zběsily teď skáčou, a tančí, hulají, až všecky smíchy pláčou, a bujný vřískot jejich přes celičký letí Kanaán. Však také hosté vnitř pojednou mění vzhled - vždyť po stolech se šeptem nese nevítaná zpráva, že mimo nadání se v džbánech vína nedostává, a každý, náhle žízniv, mrzut věsí ret. Též panně Marji apoštol to sdělil Jan. Ta dí však: "Ticho, ticho! Povím já to synu a co Vám poručí, Vy rychle dbejte činu, a starý rozveselí se nám znovu zase Kanaán." I ptal se Ježíš: "Zdali prázdné štoudve mám?" "Šest prázdných zde!" - "Nuž ze studnice vody do nich vlejte, ať každá k přetékání plna, při tom dobře dbejte, a přineste je sem, nechť já jim požehnám. - Teď panu starosvatu první dejte džbán!" A starosvat již rychle po plném si sáhnul, a napil se a v udivení ruku vzpřáhnul: "Aj, takového nikdy vína neurodil Kanaán!" A již zas ozdobných měl řečí dost a dost: "Nuž, páni muzikanti, nástroje své sesbírejte a vemte dobrou notu si a pěkně vivat! hrejte! ať žije s matičkou svou převzácný náš host! Nechť brzy má svůj dům a při něm pole lán, a v domě hospodyňku, krásnou jak to kvítí, jež ve dne myrhou dýše, v noci hvězdou svítí, a my pak všichni vzpomeňme si dnešní svatby v Kanaán!" Je ticho kolem. Matka smutně hledí v klín, jeť vidět, zlá že tucha dobrou duši její tísní, a proto každý na starosvata se tuze přísní a zvědav čeká, co as prosloví teď Syn. Však úsměvně svůj okřín s vínem pozdvih' Pán: "Tuš! páni muzikanti. Račtež všichni píti, kde dobří lidé jsou, je vždycky dobře býti, já dím, že věčně vzpomínáno bude svatby v Kanaán!"
— 6 —
Balada pašijová
Byla rada kol božího trůnu svolána, by Satan měl svou vůli. Slétli andělé se s nebes končin, vzlétl také Satan šumně zdůli. A Bůh kynul. Bylo ticho, ticho. "Satane, nuž prones slovo svoje!" Anděl děsu uklonil se pánu: "Pozdravena koruna buď Tvoje! Vznáším žalobu před tváří nebes, žalobu na Tebe, Hospodina, že's dal zrádně lidstvu na spasení královského Mariina syna. Dal's mně lidstvo darem za hřích jeho, bych je spoutal žalem, věčnou nocí, zželelo se Ti zas lidstva toho, a Ty saháš na kořen mé moci!" - "Dávám syna svého jediného, jeho život lidstva za spasení. Není, Satane, to cena plná?" - Satan volá: "Není, Bože, není!" - "Nuže přidej Ty, a přidej dále každý anděl, co jich po mém nebi, muk mu velkých, nežli na kříž smrti přibijí ho studenými hřeby!" Vystoup' Cherub: "Dej mu v kalich nevděk, onen nevděk, jenž až k nebi křičí, že ti, pro něž mladý život dává, sami "Kamenuj!" a "Na kříž!" řičí!" Vystoup' Seraf: "Dej mu bolest onu, která srdce bodá nejlitěji: ti, jež k sobě vinul nejtoužněji, že ho zalhou, zradí, opouštějí!" Vystoup' Trůn: "Nech pocítiti jeho, že ho opustilo celé nebe, nech ho zoufat, že's i Ty odvrácen, a že ztratil, Bože, také Tebe!" A Bůh kynul: "Satane, Ty slyšíš! Je to dosti lidstva za spasení?" Anděl děsu rozpřáh' křídla chará, volá nebem: "Není, Bože, není! Jedna bolest nad bolesti všechny, jedna muka nade všechna muka - pod křížem stůj matka, by syn viděl, jak to její srdce hořem puká!"
— 7 —
Balada zimní
Čaroděj šel po silnici v mrazné zimní chumelici, došel k staré šibenici. Šibenice trojrým lysý, na ní tři zloději visí. Usednul. "Zde dobré bydlo. Máte, hoši, pěkné sídlo! - A teď už honem dolů, ponoclehujem tu spolu!" Zasedli kruh ve příšerný. Hlavy sobě napravují, mistra chvalně pozdravují. První jako pes je černý, kde ramena, tu kolena, brada věky neholena; druhý s hlavou rozsochatou, s nohou dřevem podepjatou; třetí - pánbůh budiž s námi! - celý nahý - v očích ledy, po tváři je jíním šedý a po těle střechýl samý. "Vzkřísil jsem vás, dále žijte, tropte dál svou lotrovinu, zato mně dnes posloužíte. V šibenici nočním stínu pospolu se pobavíme, vínem zpijem, povyspíme. Vzhůru, sneste čeho třeba, jeden peřin, druhý chleba, třetí vína - kapka stačí! - vzhůru leťte, plémě stračí!" Vzduch jen hvízdnul divým letem a již první snes se zpátky. "Nesu polštáříček malý, uzmul jsem jej vdově chudé pod churavícím dítětem; trochu na nás bzde krátký." "Však ho na nás dosti bude!" mistr tovaryše chválí; říká slova, statek množe: už tu čtvero měkké lože. Nad hlavami teskné vání jako dálné žalování. A již, je tu nazpět druhý. "Nesu víno, šel jsem zchytra na skříň kostelního sluhy, mělo ku mši sloužit zítra; jenže je ho málo trochu," "Stačí nám, můj dobrý hochu!" Mistr říká svoje bludy a již vína kolem sudy. Ve vzduchu to lačně hučí, jak když šedí vlci skučí. Třetí tu a volá v plesu: "Svěcenou ti hostij nesu! Vyrval jsem ji knězi ctnému, nes ji k smrti nemocnému na poslední posilnění!" "Dobrý chléb, když jiný není." Hrom vtom bouchnul. Co se děje? Zem se pod nohama chvěje, vzduch jak hlína, plný chmýru, vše se točí v náhlém víru, co kde leží, co kde stojí, vzhůru dolů lítá v roji, a ti čtyři v divém kůru letí jako plevy vzhůru. Ještě zavzdechnutí táhlé a zas ticho, ticho náhlé. Zimní ticho. Přišlo ráno, s nocí den se plavě mísí, nad silnící trojrým lysý, ne něm čtyři chlapi visí.
— 8 —
Romance Helgolandská
Bouř žene koráb u divokého břehu. John lampu klamnou k skále přivěsil a dí: "Bůh žehnej břehu!" A koráb k světlu žene se a v trysku se náhle před úskalí překotil, a stěžnem vězí v písku. John zavejsknul si ve syčící pěnu: "Má dceruška si chystá veselku, dnes pomohu jí k věnu!" A člunek jeho jako liška běží po těžkých vlnách tam, kde zvrhlá loď jak černá rakev leží. John nenavykl marně tratit času, svou sekyru hned v koráb zarazil, vtom z nitra doslech hlasu. "Jen pospěš, pospěš!" zní to dutě zdůli, "a všeho zboží půli dostaneš, i všeho zlata půli." John naslouchá a vytřešťuje zraky - "Aj pakli jedna půle bude má, toť bude druhá taky!" A rychle s člunkem k břehu uhání. Po celou noc se k lodi nevrátil, až teprv po svítání. Až po svítání, v bílé ranní době zas sekyru svou v koráb zaráží, a uvnitř již jak v hrobě. Již voda otvorem si cestu klestí, teď vyhoupla si první mrtvolu, John rychle po ní pěstí. Tvář mrtvou k sobě obrátil: "Eh kletě! je po svatbě - já tady za vlasy mrvtého držím zetě!"
— 9 —
Romance štědrovečerní
Petr usne, sotva lehne; sotva usne, sen se zvedne: náhlé světlo po krajině a tak jasno jako ve dne. Petr celý vyjevený, rodinu zří v prostém stáji, dítě zrovna sluncem září - v Petrovi až dech se tají. Vzduch je plný andělíčků, třpytí se a křídly šumí, každý zpívá haleluja, krásně, jak jen anděl umí. A hle, od vesnice spěchá všechen lid s radostnou tváří, napřed muži, staří, mladí, v čele naši muzikáři. Vašek velký buben tluče, Matěj troubí, Martin hude, Vojta na klarynet píská, Kuba měchem bas jim dude. Aj ti hrajou - jako nikdy! tváře dmou se, lítá ruka - písnička tak mlaskně skočná, že až Petru nohou cuká. Zmlkli. Z řady vystoup' Brichta, vyšnořený, oholený, býval kaprál u hulánů, dnes je řečník vyvolený. Postavil se, salutuje, hrubě spustil: "Kriste pane, - my nevíme, co je psáno, ale víme, co se stane. Ty jsi - já jsem - ba jsme všichni - povídáme - k boží chvále -" v tom se zajik' - jazyk ztrnul a nemůže o hles dále. Ruka v úzkostech se svírá, ret se jako lupen chvěje - "Ty's to vyved'!" Petr nahlas ze sna hulánu se směje. Ježíšek však milostivě: "Všichni jste mé hodné děti, Vaše duše po skonání hupky na nebe si vletí." A teď houfně zpívajíce předstupují hospodyně, podávají v pytlích, koších, dobrého co po dědině. Máslo, jabka, marcipány, plátno, šátky, věci steré, Maria jim přikyvuje, Josef od nich dary bere. "Co je tohle?" Petr náhle poulí svoje oči šedé. Dvanáct panen třináctou si na růžové pentli vede. Dvanáct panen, dvanáct růží. "Děťátko ty nejjasnější, přivádíme Anduličku, že je z nás všech nejkrásnější." "To si myslím!" Petr mručí. - "Anduličku k Tobě vedem, aby za nás všecky dala hubičku Ti jako s medem." Andulička přistupuje, sotva ale hlavu níží, Ježíšek už ručky svoje kolem její šíje kříží. Jak se směje, jak ji hladí, jak se k Andulince tulí - sotva dostal polibení, už zas znovu rtíky špulí. Petr sebou hází, bručí, jako medvěd když se brání: "Matka na to mlčky hledí? - je to pěkné vychování!"
— 10 —
