KAPITOLA 32
KDYŽ JSEM SE vrátil do svého pokoje, bylo už trochu pozdě, ale přesto jsem zavolal Naně a dětem. Vždycky, když jsem pryč, volám domů – dvakrát denně, ráno a večer. Ještě jsem to nepropásl a nechtěl jsem s tím ten večer začínat.
„Posloucháš Nanu a jseš pro změnu hodná holčička?“ zeptal jsem se Jannie, když přišla k telefonu.
„Já jsem pořád hodná holčička!“ zakňourala dětsky Jannie. Hrozně ráda si se mnou povídá, stejně jako já s ní. Kupodivu jsme do sebe po pěti společných letech pořád blázni.
„A jak se má tvůj velký bratr? Damon tvrdí, že je taky to nejhodnější dítě pod sluncem a tobě prý Nana dneska říká ‚zlobidlo‘. Je to tak?“
„To teda určitě. Tak říká Nana jemu. Damon je místní zlobidlo. Já jsem pořád Nanin andílek. Můžeš se jí zeptat.“
„No dobře. To rád slyším,“ odpověděl jsem své malé trapičce. „Vytahalas Damona aspoň trochu za vlasy dneska u McDonald’s?“
„Žádný hamburgry nebyly, tati! A on si s tím začal. Damon mi je skoro všechny vytrhal, jako kdybych byla Klára!“
Klára je nejoblíbenější panenka Jannie od jejích dvou let. Představovala „její dítě“ a pro všechny byla doslova posvátná. Jednou jsme Kláru zapomněli na výletě ve Williamsburgu a museli se celou cestu vracet. Klára na nás jako zázrakem čekala u brány, kde si povídala se strážným.
„A stejně, Damona za vlasy tahat nemůžu. Je skoro plešatej, tati. Nana mu udělala jeho letní sestřih. Počkej, až uvidíš mýho plešatýho bráchu. Vypadá jako mičuda!“
Slyšel jsem, jak se směje. Dokázal jsem si ji představit. Vzadu čekal Damon, až mu vrátí telefon. Chtěl uvést na pravou míru tu věc se svým účesem.
Když jsem domluvil s dětmi, promluvil jsem si s Nanou. „A jak jsi na tom ty, Alexi?“ Jako vždycky šla přímo k věci. Byla by vynikající detektiv nebo cokoliv jiného, pro co by se rozhodla. „Alexi, ptala jsem se tě, jak se máš.“
„Mám se prostě skvěle. Miluju svoji práci,“ odpověděl jsem. „A co ty?“
„O mě nejde. Mohla bych dávat pozor na děti i ve spánku. Ale ty se asi nemáš tak skvěle, jak říkáš. Nespíš a už jsi udělal spoustu práce, je to tak?“
Pánové, ta je ale od rány. ,,Nejde mi to tak,jak jsem doufal,“ svěřil jsem se jí. „Možná se něco pohnulo kupředu dneska večer.“
„Já vím,“ podotkla Nana, „proto voláš tak pozdě. Ale se svojí babičkou se o dobré zprávy podělit nemůžeš. Bojíš se, že bych zavolala Washington Post.“
Tuhle debatu.jsme měli už u dřívějších případů. Vždycky chce interní informace, které jí nemohu poskytnout.
„Mám tě rád,“ řekl jsem jí nakonec. „To je to nejlepší, co teď můžu udělat.“
„A já mám ráda tebe, Alexi Crossi. To je to nejlepší, co můžu udělat já.“
Vždycky musí mít poslední slovo.
Když jsem domluvil s Nanou a dětmi, lehl jsem si na neustlanou, nehostinnou hotelovou postel. Nechtěl jsem v pokoji pokojskou ani nikoho jiného, ale cedule Nerušit na FBI neplatila.
Na hrudník jsem si postavil láhev piva. Zadržel jsem dech, abych ho nerozlil. Nikdy jsem neměl rád hotelové pokoje, ani na dovolené.
Začal jsem znovu přemýšlet o Naomi. Když byla stará jako Jannie, nosil jsem ji na ramenou, aby viděla „daleko do světa Velkých lidi“. Vzpomněl jsem si, jak měla ráda Vánoce a na Štědrý den vždycky všechny líbala, aby jim popřála všechno nejlepší.
Nakonec jsem se soustředil na monstrum, které nám Mazlíčka vzalo. Monstrum zatím vítězilo. Zdálo se, že je nepřemožitelné, nedotknutelné, nedělalo žádné chyby a nenechávalo žádné stopy. Jeho sebejistota… dokonce mi ze sportu nechalo i milou pohlednici. Co mi tím chtělo říct?
Možná četl mou knihu o Garym Soneji, napadlo mě. Unesl Naomi, aby mě vyzval na souboj? Třeba chce dokázat, jak je dobrý.
Tahle myšlenka se mi ale ani trochu nelíbila.
