KAPITOLA 87
„FAKT za pět minut dvanáct,“ mumlal si Sampson pod vousy. Pomalu a opatrně jsme vystoupili z auta.
„Vypadá to tak,“ řekl jsem. „Teď klidně. Nenecháme se zastřelit nebo zmlátit, Sampsone. Tuhle ironii bych neocenil.“
Myslel jsem, že vím, o co jde, a hrozně mě to rozčilovalo. Sampson a já jsme byli „podezřeli“. Proč? Protože jsme byli dva černoši a projížděli se po postranních ulicích mizerného Chapel Hill v deset ráno.
Viděl jsem, že Sampson také zuří, ale po svém. Usmíval se a pokyvoval hlavou. „To je síla,“ prohlásil. „To jsem ještě fakt nežral.“
Objevil se další detektiv, aby svému parťákovi pomohl. Byli to drsňáci, něco ke třiceti. Delší vlasy. Plnovousy. Svaly z posilovny. Nick Ruskin a Davey Sikes, když byli ve výcviku.
„Tak ty si myslíš, že to je sranda?“ Hlas druhého detektiva byl tak hluboký, že jsem mu skoro nerozuměl. „Ty z toho máš prdel, kámo?“ zeptal se Sampsona. Vytáhl obušek a držel ho u boku, připravený udeřit.
„To si piš,“ odpověděl Sampson s úsměvem. Obušků se opravdu nebál.
Ježily se mi vlasy a po zádech mi stékal pot. Už dlouho mě nikdo takhle nebuzeroval a vůbec se mi to nelíbilo. Vzpomněl jsem si na všechna příkoří, kterým jsem tady byl zatím vystaven.
Začal jsem natvrdlým policistům vysvětlovat, kdo jsme. „Jmenuju se –“
„Drž hubu, hajzle!“ Jeden z nich mě praštil do ledvin, než jsem stačil domluvit. Ne tak silně, aby mi udělal modřinu, ale bolelo to dost. Na těle i na duchu.
„Tenhle je zfetovanej,“ řekl ten s hlubokým hlasem svému parťákovi. „Podívej ty voči.“ Mluvil o mně.
„Jsem Alex Cross. Jsem policejní detektiv, ty parchante!“ zařval jsem náhle na něj. „Pracuju na případu Casanova. Zavolejte hned detektivy Ruskina a Sikese! Zavolejte Kyla Craiga z FBI!“
Zároveň jsem se rychle otočil a praštil toho bližšího do krku. Šel k zemi jako kámen. Jeho parťák skočil dopředu, ale Sampson ho složil na chodník dřív, než mohl udělat nějakou pitomost. Odzbrojil jsem toho svého snadněji než čtrnáctiletého grázlíka v D. C.
„Zaujměte pozici?“ opakoval Sampšon svému „podezřelému“. V jeho hlase nebylo žádné uspokojení. „Na kolik černochů už jste tohle zkoušeli? Kolika mladíkům jste říkali ‚kámo‘ a takhle je ponižovali? Přál bych vám žít jako oni! Dělá se mi z vás blbě.“
„Víte zatraceně dobře, že Casanova není černoch,“ řekl jsem dvěma odzbrojeným policistům z Chapel Hill. „O tomhle ještě uslyšíte, pánové. Tomu můžete věřit.“
„V poslední době je tady hodně vloupaček,“ vysvětloval ten s hlubokým hlasem. Najednou byl pokora sama.
„Nech si ty ubohý kecy!“ zarazil ho rázně Sampson a vytáhl vlastní pistoli, aby oběma detektivům dopřál trochu toho ponížení.
Sampson a já jsme nastoupili zpátky do auta. Nechali jsme si jejich pistole. Památku na dnešní den. Ať mají co vysvětlovat svým šéfům na policejním ředitelství.
„Zkurvysyni!“ zaklel Sampson, když jsme se rozjeli. Uhodil jsem dlaní do volantu. A ještě jednou. Celá věc mnou otřásla víc, než jsem si připouštěl, nebo jsem na tom byl špatně s nervy.
„Na druhou stranu jsme ty kluky pěkně vyklepli,“ pokračoval Sampson. „Z rasismu se mi vaří krev a probouzí se moje horší já. Teď jsem správně nabroušenej.“
„Rád zase vidím tvůj ošklivej obličej,“ přiznal jsem Sampsonovi. Oba jsme se tomu nahlas zasmáli.
„Taky tě rád vidím, moje pokaděný Ztatíčko. Určitě tě potěší, že pořád dobře vypadáš. Není na tobě moc vidět stres. Jdeme pracovat. Abys věděl, je mi líto toho ubohýho magora, jestli ho dneska chytíme – což je dost dobře možný.“
Sampson a já jsme byli také dvojčata. Byl to dobrý pocit.
