Kapitola 2.
I
Když dostanete šok, který vám až sevře srdce a ochromí vám mozek a promění vám tělo v led, máte pocit, jako by ve vás cosi umřelo.
Zůstal jsem stát v budce a hleděl do toho zrcátka na stěně, kabelku jsem svíral v ruce a zíral na ta dvě obrovská zelená skla jejích slunečních brýlí a skutečně se mě zmocňoval pocit, jako by cosi ve mně umřelo.
Rázem jsem vystřízlivěl. Výpary whisky, které mi dokonale zamlžovaly mozek, se v tu chvíli rozplynuly: bylo to, jako byste břitvou rozřízli oponu z šedého flóru.
Teď zavolá barmana, ten zjistí, že mám v kapse svazek bankovek, a ihned pošle pro policajta. Jakmile ten přijde, bude ze mě už jen hromádka svalů, kterou naprosto snadno a bezpečně šoupnou zpátky do cely, ale ne na čtyři roky: tentokrát to bude trest daleko, daleko horší.
Na skleněné dveře budky lehce zabubnovaly její prsty. Položil jsem kabelku na poličku, otočil jsem se a pak jsem dveře otevřel.
Ustoupila maličko stranou, abych mohl vyjít.
„Myslím, že jsem tam nechala kabelku…“ řekla.
„Nechala,“ přikývl jsem. „Chtěl jsem ji odevzdat barmanovi.“
Uvažoval jsem, že bych snad udělal nejlíp, kdybych vyrazil a koukal se dostat na ulici, dřív než bude mít čas kabelku otevřít a zjistit, že peníze chybějí. Jakmile bych se dostal na ulici; mohl bych peníze zahodit a pak ať si říká co chce.
Už jsem se chystal vyrazit, ale náhle jsem strnul.
Zpoza pultu se vynořil barman a zablokoval mi cestu k úniku, Bylo na něm jasně vidět, že se mu něco nezdá, a pomalu se blížil k nám a zřejmě úmyslně postavil tu svou horu tuku mezi mě a dveře.
„Ten pán vás obtěžuje, madam?“ oslovil dámu.
Otočila zvolna hlavu.
Měl jsem pocit, že ji v žádné situaci nemůže nic vyvést z míry a rozčilit.
„Ne, ne. Udělala jsem takovou hloupost a zapomněla v budce kabelku. A tenhle pán ji chtěl dát k vám do úschovy. Pro mě.“
Barman mě propichoval podezíravým pohledem.
„Skutečně?“ pravil. „Hm, tak jo, když to říká.“
Stál jsem tam jako oněmělý. Najednou mi v ústech tak vyschlo, že bych byl nemohl promluvit, ani kdybych věděl, co říct.
„Měla jste v té kabelce něco cenného, madam?“ zeptal se barman.
„Ano, měla. Je to ode mě hloupost, že jsem ji zapomněla.“
Její hlas zněl jasně a tvrdě. Napadlo mě, jestli skrývají ty oči za slunečními brýlemi také takový tvrdý výraz, jaký jsem slyšel z hlasu.
„Neměla byste se radši podívat, jestli něco nechybí?“ vybídl ji barman.
„To bych měla.“
Uvažoval jsem, jestli bych to všechno nevyřešil jednou pořádnou ranou, a pak odtud vypadl. Usoudil jsem však, že by to nebylo k ničemu. Barman vypadal na to, že má v schytávání dobře miřených ran dávnou praxi, a podobné boxovačky mu zřejmě šly k duhu.
Prošla kolem mě do budky a vzala si kabelku.
Pozoroval jsem ji a srdce se ve mně téměř zastavilo, Vyšla ven, otevřela kabelku a podívala se dovnitř. Štíhlými prsty, na nichž matně zářily stříbrně nalakované nehty, se probírala v jejím obsahu, ale výraz tváře neprozrazoval vůbec nic.
Barman funěl napětím. Střídavě hleděl na mě a zase na ni.
Konečně zvedla oči.
Teď to přijde, pomyslil jsem si. Za půl hodiny od téhle chvíle jsem zase v cele.
„Ne, nic mi nechybí,“ řekla. Pomalu ke mně otočila hlavu a zpříma se na mě podívala. „Děkuji vám, že jste na ni dal pozor. Myslím, že jsem na své věci hrozně neopatrná.“
Neřekl jsem ani slovo.
Barmanův obličej se rozzářil: „Takže všechno v pořádku, madam?“
„Ano, děkuji vám. Myslím, že bychom to měli oslavit.“ Podívala se na mě. Ze zelených vypouklých čoček jejích slunečních brylí jsem nevyčetl vůbec nic. „Mohu vám nabídnout něco k pití, pane Barbere?“
Takže ví, kdo jsem. Nijak zvlášť mě to nepřekvapilo. Ten den, co mě propustili, otiskl Herald mou fotografii s titulky, že jsem si právě odbyl ve vězení trest čtyř roků za zabití člověka. Nezapomněli také uvést, že jsem byl tehdy opilý. Byla to docela slušná fotografie a otiskli ji na první stránce, takže každý čtenář Herold, si jí musel všimnout. Roztomilý trik, který si mohl vymyslet pouze Cubitt.
Z hlasu jí zazníva…
