II
„Dobrý večer,“ řekla. „Polekala jsem vás? Nemyslela jsem, že přijdete tak brzy.“
„No, možná trochu,“ řekl jsem. Hlas jsem měl zastřený.
„Nečekal jsem…“
Zasmála se.
„To je vaše auto?“
„Ano.“
„Je to krásný vůz. Jsem do aut blázen. Když jsem ho uviděla, prostě jsem musela nasednout. Líbí se mi víc než Rogerův bentley. Vsadím se, že je rychlé.“
Opřela se a zahleděla se na střechu. Měsíční světlo proudící otevřeným okénkem vykrojilo její profil. Vypadala krásná, až to bralo dech.
„Roger mi o vás vyprávěl,“ navázala. „Říkal, že budete jeho nový společník.“
„Ještě to není úplně rozhodnuté.“
Seděl jsem s vypjatými zády a rukama sevřenýma v pěst položenýma na kolenou, stále ještě obluzený z překvapení, že ji tam nalézám a že se se mnou vybavuje, jako bychom se znali celý život.
„Mně řekl, že ano. Bude se vám líbit v New Yorku?“
„Velice.“
„Moc ráda bych tam bydlela.“ Zvedla paže a sepjala si ruce za hlavou. Viděl jsem, jak se jí prsa zvedají a napínají tenkou vlnu svetru, který měla na sobě. „Palm City je příšerně nudné, nezdá se vám?“
„Dívce ve vašem věku to tak asi musí připadat.“ Otočila hlavu a zahleděla se na mě.
„Mluvíte, jako byste byl starý, ale nejste. Ještě vám není ani třicet, viďte?“
„Je mi jedenatřicet.“
„Musíte být hrozně chytrý. Roger říká, že do toho podniku dáváte dvacet tisíc dolarů. Jak jste přišel k tolika penězům, když je vám teprve jedenatřicet?“
„Většinu mi zanechal otec. Zbytek jsem ušetřil.“
„Chcete všechny ty peníze vložit do Rogerova podniku?“ Její klidné, přímé otázky mě mátly. „Zdá se, že vás to velice zajímá,“ podotkl jsem. „Zajímá.“ Usmála se na mě. „Vždycky mě zajímalo, jakým způsobem muži vydělávají peníze. Jediný jistý způsob, jak může zbohatnout dívka, je se provdat. Muži mohou peníze vydělat. Myslím, že je to mnohem uspokojivější způsob. Vy ovšem jste měl to štěstí, že jste měl otce, který vám něco zanechal, že?“
„Asi ano.“
Sedla si rovně, natáhla ruku a položila ji na přístrojovou desku.
„Tohle auto se mi strašně líbí. Budete mě učit řídit?“
„Na tomhle autě není nic k učení.“ Hlas se mi chvěl. „Má automatickou převodovku. Zmáčknete startér a jede to samo.“ Pohlédla na mě.
„Věřte tomu nebo ne, v životě jsem vůz neřídila. Roger mi nedovolí, abych se dotkla jeho auta, a to má čtyři.“
„Proč?“
„Je hrozně majetnický. Když někam chci jet, jedu na kole. Věřil byste tomu? Vymlouvá se, že neumím řídit. Kdybych se to naučila, musel by mi auto půjčit. Naučíte mě to?“ Nezaváhal jsem. „No jistě. Pokud chcete.“
Objala si pažemi kolena a přitáhla si je k bradě. Uviděl jsem, že má na sobě citrónově žluté kalhoty. „Chci, hrozně moc. Budete mě učit teď, nebo máte v plánu něco jiného?“
„To jako hned teď?“
„Ano, jestli máte chvilku čas.“
„No dobře. Měli bychom si nejspíš vyměnit místa.“ Začal jsem se hrnout z vozu, ale položila mi ruku na rukáv saka a zarazila mě. Pod dotekem jejích prstů ve mně začala horce kolovat krev.
„Tady ne. Uviděli by nás a řekli by to Rogerovi. Zajeďme někam, kde nás nikdo neuvidí.“
„Kdo? Koho máte na mysli?“
„Paní Heppleovou a Watkinse. Setkal jste se s paní Heppleovou?“
„Ano.“
„Nemám ji ráda. Je úlisná. Taky si myslíte, že je úlisná?“
„Těžko říct. Viděl jsem ji jenom včera večer. Nemluvil jsem s ní.“
Najednou jsem pochopil, jak je to nebezpečné. „Jestli pan Aitken nechce, abyste se učila řídit…“ Položila mi znovu ruku na paži a to mě zarazilo. „Neříkejte, že jste také z těch, co se ho bojí. Jestli ano, najdu si na to někoho jiného.“
„Ne že bych se ho bál, ale dost dobře nemůžu dělat něco proti jeho přání.“
Naklonila hlavu maličko ke straně a zkoumavě na mě pohlédla.
„Moje přání tedy nic neznamená?“
Naše pohledy se zkřížily, pak jsem otočil klíčkem v zapalování. „Jestli se chcete učit řídit, budu vás učit,“ řekl jsem a srdce mi v hrudi divoce bušilo.
Nastavil jsem řídicí páku na jízda a sešlápl plynový pedál. Vůz vystřelil po dlouhé příjezdovce jak kulka z pistole. Asi pět minut jsem se řítil rychle, ručička tachometru se zachvívala na stočt…
