Kapitola desátá
V hotelu Cambria ve městě Salinas požádal Kramer telefonistku, aby mu propojila jisté číslo v Paradise City. Číslo patřilo Philu Bakerovi, muži, s nímž Kramer pravidelně hrával golf a byl jediným člověkem, na kterého se Kramer podle svého mínění právě teď mohl spolehnout jako na přítele.
Kramer se rozhodl, že se přesune do hotelu Cambria, kam měl navečer dorazit i Vic Dermott. Ztrácel nervy.
Skutečnost, že po něm pase Dennison, jej dokonale vykolejila. Dennison byl poslední, o koho Kramer stál, aby strkal nos do toho, co právě dělá. Začal uvažovat, zda by neměl popadnout prachy, které už Dermott vyzvedl, a rovnou se někam vypařit. V tuto chvíli by měl mít Dermott u sebe v hotovosti milion šest set tisíc. Kramer přemítal, jestli je lepší vzít peníze, zmizet a nechat Zegettiho a Craneovy, ať pískají kudlu, nebo se radši držet původního plánu. Bylo mu jasné, že nežli se definitivně rozhodne, musí si promluvit s Heleně.
Na lince se ozval Baker. Bylo po páté odpoledne.
“Phile… tady Jim,” ohlásil se Kramer. “Něco se pošpatnilo. Koukni, spoléhám na tebe jako na kamaráda. Potřebuju, abys pro mne něco udělal, a nechci, aby ses vyptával. Uděláš to pro mne?”
Očividně zmatený Baker se zeptal: “Kde se flákáš? Prošvihl jsem hru, protože jsem na tebe čekal.”
“Odpusť, ale dostal jsem se do situace, s kterou si musím poradit,” odrazil ho Kramer netrpělivě. “Uděláš pro mne něco? A otázky si zatím odpusť.”
“Jasně, Jime… co půjde.” Baker byl trochu uražený. “Co mám udělat?”
“Zajdi k nám domů a řekni Heleně, aby šla do klubu a přesně v sedm mi odtamtud zatelefonovala, ano? Uděláš to pro mne?”
“Samozřejmě,” přitakal Baker. “Ale nechápu, proč si nezavoláš…”
“Řekl jsem bez ptaní!” vyštěkl Kramer. “Zařídíš to pro mne nebo ne?”
“Přece jsem říkal, že jo, ne? Chceš, abych se stavil u Heleně a řekl jí, aby se vypravila do klubu a přesně v sedm ti zavolala, je to tak?”
“Přesně.” Kramer mu nadiktoval telefonní číslo do hotelu. “Až se příští týden uvidíme, všechno ti vysvětlím, ale zrovna teď nechci věci rozmazávat. Jsi pro, Phile?”
“Jasně… Do půlhodinky jsem u vás. Nech to na mně.” Po krátké odmlce se Baker zeptal: “Jime… něco se ti přihodilo?”
“Proboha, Phile! Udělej, o co tě žádám,” zavrčel Kramer. “Všechno ti vysvětlím, až se uvidíme. Zatím sbohem,” rozloučil se a zavěsil.
Seděl, tupě zíral z okna, čekal. Čekal nekonečně dlouho, ale nakonec pár minut před sedmou mu Heleně zavolala.
“Ahoj, lásko,” přinutil se Kramer zvesela halasit. “Jak se vede? Máš se dobře?”
Chvíli bylo ticho, potom se Heleně ozvala hlasem, jaký u ní Kramer neznal: “Jestli se mám dobře? Jak se můžeš vůbec ptát? Co se stalo? Jime! Co se děje? Mám právo to vědět! Přihnal se sem Phil… koukal na mne, jako bych byla nějaký zločinec. Co se děje?”
Kramer cítil, jak ho pod srdcem bodlo, když Heleně chlácholil: “Klid, Heleně. Chci si s tebou popovídat a nemít zároveň na drátě poldy. Nechápeš, že nám napíchli telefon?”
“Proč by nám měli napichovat telefon?” pištěla Heleně. “Proč asi? Vyvedl jsi nějakou sprosťárnu? Nevím, o čem mluvíš!”
Kramer se v křesle nervózně zavrtěl. Tohle ti dá zabrat, pomyslel si. Jaktěživo neslyšel Heleně tak vyvádět.
“Přestaň, Heleně,” řekl řízně. “Chci tě vidět. Poldové se na tebe přilepí. Musíš je setřást. Dokázalas to v minulosti, dokážeš to teď. Až jim zdrhneš, chci, abys přijela do hotelu Cambria v Salinasu. Bydlím tu. Možná máme před sebou dlouhou cestu… možná budeme muset zvednout krovky.”
Na druhém konci linky se rozhostilo dlouhé ticho a Kramer se rozčilil ještě víc. “Heleně!”
“Jsem tu. Takže ty lítáš v maléru.” Ze zoufalství, které jí zaznělo v hlase, přeběhl Kramerovi mráz po zádech. “S celým tvým balíkem… jak jsi mohl být takový idiot?”
“Nenadávej mi!” zahulákal Kramer, rozzuřený, že si k němu manželka tak dovoluje. “Nevíš ani z poloviny, o co jde!
Solly všechny naše prachy prošustroval! Ten chmatácký kurevník všechny naše peníze prohrál… čtyři miliony dolarů!
Dočista nás oholil!”
“Solly?” vyvřískla Heleně.…
