Kapitola devátá
Tom Harper zastavil před mřížovými vraty, střežícími vjezd do Pustiny.
Když vystoupil z auta, aby si bránu otevřel, otřel si zpocený obličej. Ještě teď večer bylo horko jako v peci, ale Tom si uvědomoval, že se přece jen potí víc než obyčejně. Měl rovněž neblahý pocit kolem žaludku - pocit strachu.
Nebyl ozbrojen a čekala jej cesta až k domu, který zatím neviděl, a pak má u předních dveří zazvonit. Jestli se šéf neplete, v baráku se schovává banda nebezpečných grázlů, kteří unesli jednu z nejbohatších dívek na světě. Bohužel, pomyslel si Harper, šéf se nikdy neplete. Jestli ti grázlové nějakým omylem jen lehce vytuší, že je federální policista, pošlou ho na onen svět. Únosci nemají co ztratit. Vlastní krk vsadili tím, že se únosu dopustili. Nebudou váhat, zabijí ho a pak zdrhnou.
Harper otevřel bránu, nasedl do vozu a vyjel na příjezdovku. Jel pomalu a bystře očihoval terén. Ušklíbl se. Tady se neschová ani myš. Nějaký chlap by možná našel úkryt za dunou, ale přesypy jsou nízké, není jich moc a jsou příliš daleko od domu. Když sám přijížděl, viděl, že každé auto zvedne oblak prachu jako návěstidlo.
Když minul přesypy, spatřil dům. Rýsoval se asi čtyři sta metrů před ním na urovnaném písku, obklopen zelenými plochami trávníku a několika hospodářskými přístavky. Harper na první pohled viděl, že dostat se tajně k domu za denního světla je naprosto vyloučeno. Minulou noc se poučil, že v noci celou poušť jiskřivým bílým světlem zalévá měsíc. I v noci bude jakýkoli pokus nebezpečný a riskantní.
Hvízdl si mezi zuby a pomyslel si, že jestli sem chce Dennison propašovat přepadovou jednotku, zapotí se.
Když se Tom přiblížil k domu, uviděl dlouhou, opuštěnou verandu. Všiml si, že všechna okna jsou zavřena. Vypadalo to, jako když nikdo není doma. Pak si Tom všiml zaparkovaného lincolnu. Byl zaprášený a měl kalifornskou poznávací značku. Když Harper zaparkovával vedle, nasoukal si číslo do hlavy.
Instinktivně cítil, že je sledován. Vystoupil z auta a chvíli si dům prohlížel, potom ledabyle, ale se srdcem až v krku, zamířil ke schodům na verandu, vyšel po nich a zmáčkl zvonek u hlavních dveří.
Při čekání mu hlavou táhlo truchlivé pomyšlení, že přestože se má Dennison stát jeho tchánem, vždycky si na něj vymyslí nějakou obzvlášť krkolomnou fušku.
Dlouho se nedělo nic, potom se otevřely dveře a s lhostejným výrazem, jedno obočí povytažené, na něj hleděla Chita.
Jako by dostal ránu. Popis děvčete, které cestovalo se Zeldou Van Wylieovou těsně předtím, než Zelda zmizela, tak jak jej slyšel od policisty Murphy ho, mu Dennison odrecitoval. Harper na první pohled Chitu poznal.
Takže Dennison se jako obvykle nemýlí, napadlo ho. Mám je tu jak na tácu.
“Odpusťte, že obtěžuju,” spustil se širokým, přátelským úsměvem, “ale jedu zrovna kolem. Mohl by pan Dermott na slovíčko?” Malinko naklonil hlavu do strany. “Vy asi nebudete paní Dermottová?”
“Oba si vyjeli,” prohlásila Chita chladně, otráveně.
“Pan Harris-Jones… jestli to nevíte, jemu tenhle barák patří,” pokračoval Harper, “mi slíbil, že mi jej za dva měsíce pronajme. Když už jsem jel kolem, napadlo mi, že bych si mohl dům obhlédnout. Nejsem si úplně jistý, že tu bude pro mé účely dost místa.”
“Nemůžu vás pustit dál, když tu nejsou.”
Harper roztáhl úsměv, až mu lupalo v čelistech.
“Chápu. Takže se posypu dál. Neměl jsem vás obtěžovat, ale…”
“Jo,” přitakala Chita. “Povídal jste, že jedete náhodou kolem.” A zabouchla mu dveře před nosem.
S plným vědomím, že jej stále někdo sleduje, vykročil Harper k vozu. V zátylku jako by ho bodaly jehličky.
Nespěchal, přestože by byl nejraději pádil jako střelený. Přestože mu v hlavě vrtalo, jestli koupí kulku do zad, oči mu pilně slídily. Napravo je malá chatka, nejspíš pro služebnictvo, nalevo dvojitá garáž, pak tenhle kus trávníku a zase jen písek. Překonat tenhle terén nepozorovaně bude setsakra práce.
Trochu se mu ulevilo, až když seděl v autě a rychle ujížděl příjezdovkou k bráně. Informace, které Dennison potřebova…
