Satori v Paříži (Jack Kerouac)

(18)

Teďka bych se měl tlouct přes celou Francii s čistými nehty a radostným výrazem turisty. „Calvert!“ zakleju u přepážky (hned se za to kaju, Pane!). „Pojedu za nimi vlakem! Můzetě mi prodat lístek? Uletěli mi s mým valise!“

„Musíte jet na Care Montparnasse, je mi to opravdu líto, pane, ale zmeškal jste letadlo ohromně legračním způsobem.“ Říkám si v duchu: „Jo, vy škrobi, tak proč tam nepostavíte záchod.“

Vrátím se však taxíkem 15 mil na Care Montparnasse, koupím si lístek první třídy do Brestu (ne zpáteční) a přitom myslím nejen na kufr a na to, co mi říkal Goulet, ale teď si vzpomínám i na piráty ze St. Malo, o pirátech z Penzance ani nemluvě.

No nic, však já ty krysy dohoním.

Nasednu do vlaku mezi tisíce lidí, ukáže se, že v Bretani je nějaký svátek a všichni jedou domů.

Ve vlaku jsou kupé, kde lidé s lístky první třídy mohou sedět, a úzké chodbičky podél oken, kde stojí lidé s lístky druhé třídy, opírají se o okénka a dívají se, jak ubíhá krajina –projdu kolem prvního oddílu ve voze, který jsem si vybral, a vidím jen samé ženy a děti –instinktivně tuším, že si vyberu druhé kupé – A taky jo! Co tam vidím: Le Rouge et le Nore (Červený a černý), což znamená vojsko a církev, francouzského vojáka a katolického kněze, a nejen je, ale i dvě napohled příjemné staré dámy a v koutě podivně ožrale vyhlížejícího chlápka, to je dohromady pět, čímž šesté a poslední místo zůstalo pro mě, pro „Jeana Louise Lebrise de Kérouac“, jak se hned představím, věda, že jsem doma, a oni pochopí, že moje rodina nabrala v Kanadě a v USA nějaké divné móresy – (to ovšem ohlásím až poté, co se zeptám: Je peu m' assoir?“ (Mohu si sednout?) „Ano.“ Dovolím si překročit dámám nohy a žuchnu hned vedle kněze, klobouk už jsem si sundal a oslovím ho: „Bon–jour, mon Pere.“

Tak takhle se má cestovat do Bretaně, pánové.