BEN DAY
DNES
Když onehdy stál venku na vězeňském dvoře, ucítil kouř. Asi tři metry nad hlavou mu v proudu vzduchu proplouval obláček kouře a Ben si představil podzimní vypalování polí v dobách, kdy byl ještě malý kluk, plameny pochodující po zemi v mihotavých liniích a spalující všechno, co nenese žádný užitek. Tehdy život farmářského dítěte nenáviděl, dnes však nemyslel na nic jiného. Tam venku. V noci, když ostatní muži hledali svoji lepkavou úlevu, zavíral oči a viděl akry čiroku šustícího u jeho kolenou těmi leskle hnědými paličkami jako dívčí šperky. Viděl kansaské pahorky Flint Hills s tajuplnými zploštělými vrcholky, jako by každý kopec čekal na vlastního kojota, který z něj bude výt na měsíc. Jindy zavíral oči a představoval si vlastní nohu hluboko zabořenou do bláta, vzpomínal na ten pocit, když ho půda pevně držela a stahovala k sobě.
Jednou nebo dvakrát týdně míval okamžiky, v nichž se málem hlasitě rozesmál. Byl ve vězení. Na doživotí. Za to, že vyvraždil vlastní rodinu. Bylo to vůbec možné? Na toho tehdejšího Bena, na patnáctiletého kluka, dnes myslel téměř jako na svého syna, jako na někoho úplně jiného, a občas měl chuť ho prostě uškrtit, toho výrostka, který v sobě zkrátka neměl, co bylo třeba přestavoval si, jak Benem cloumá, až se mu jeho obličej před očima rozmazává.
Někdy ale býval pyšný.
Ano, tehdy v noci si počínal jako ukňouraný neschopný zbabělec, jako klučík, který prostě všemu nechává volný průběh. Vyděšený. Po těch vraždách však jako by něco zapadlo na správné místo. Rozhodl se být zticha a zachránit Diondru, svoji ženu, i dítě. Svoji druhou rodinu. Nedokázal se přimět k tomu, aby z té místnosti vyběhl a zachránil Debby a mámu. Nedokázal se přimět k tomu, aby zastavil Diondru a zachránil Michelle. Nedokázal se přimět k ničemu, dokázal jen držet klapačku a nic nedělat. Držet klapačku a nic nedělat. To mu šlo.
Takovým mužem tedy bude.
Bude slavný, protože bude mužem tohoto typu. Nejdřív byl krutým a nemilosrdným zplozencem ďábla, kterému se všichni klidili z cesty, naháněl strach i dozorcům, a pak se stal laskavým a nepochopeným vězněm. Neustále ho navštěvovaly ženy a on se snažil moc nemluvit a nechávat to, o čem přemýšlí, na jejich fantazii. Obvykle si představovaly, že jsou jeho myšlenky dobré a pozitivní, a někdy tomu tak skutečně bylo. A jindy zase uvažoval, co by se asi dělo, kdyby ta noc proběhla jinak: skončil by s Diondrou a vřeštícím dítětem někde v západním Kansasu a Diondra by ronila vzteklé slzy v nějaké stísněné a jídlem potřísněné cele motelového pokoje, který by si pronajímali vždy na další týden. Byl by ji zabil. V určité fázi se to klidně mohlo stát. Nebo by byl možná popadl dítě a utekl s ním, teď by někde s Crystal spokojeně žili, ona by měla vysokoškolský diplom a on by spravoval farmu, a kávovar by měl jako doma neustále zapnutý.
Možná že nyní nastal čas, aby on byl venku a Diondra seděla uvnitř, opustí tedy vězení a najde Crystal, ať je kdekoli, vždycky byla před vším chráněná, nedokáže zmizet na dlouho, najde ji a postará se o ni. Bude to fajn, když se o ni bude starat, když bude skutečně něco dělat a ne jen držet klapačku a nedělat nic.
Ještě to však ani nedomyslel do konce a už mu bylo jasné, že si bude muset vytyčit nějaký menší cíl. To byla zkušenost, kterou si přinesl ze svého dosavadního života: vždy usilovat o nějaký menší cíl. Od narození byl předurčen k osamělému životu, tím si byl naprosto jistý. Jako malý kluk, jako teenager a rozhodně i teď. Občas měl pocit, jako by byl celý život někde pryč v exilu, daleko od místa, kde měl být, a že jako voják touží po návratu domů. Stýská se mu po domově, kde nikdy nebyl.
Jestli se dostane ven, půjde možná k Libby. K Libby, která vypadá jako jeho matka, která vypadá jako on, která má pevně zažité všechno, co zná i on, a nemusí se ho na nic vyptávat. Mohl by strávit zbytek života tím, že bude Libby prosit za odpuštění, že se bude o Libby, svoji malou sestřičku, starat, někde tam venku. V něčem malém.
Nic v…
