Eddard
Zdál se mu starý sen o třech rytířích v bílých pláštích a dávno spadlé věži a o Lyanně na jejím krvavém loži. V tom snu s ním jeli jeho přátelé, tak jak to bylo ve skutečnosti. Hrdý Martyn Cassel, Joryho otec; věrný Theo Wull; Ethan Glower, který byl Brandonovým panošem; ser Mark Ryswell, milý řečí a něžného srdce; muž z jezerního sídliště Howland Reed; lord Dustin na svém velkém rudém oři. Ned poznal jejich obličeje, stejně dobře jako poznal svůj vlastní, tak jako vypadal kdysi. Roky se jako pijavice přisávají na lidskou paměť, dokonce i ty, o kterých si přísahal, že na ně zapomene. Ve snu byli pouhými stíny, šedivými mátohami na koních utkaných z mlhy.
Bylo jich sedm, stáli proti třem. V tom snu všechno bylo jako opravdové. A přesto to nebyli obyčejní tři muži. Čekali před kulatou věží, s rudými horami Dorne za zády, a jejich bílé pláště se nadouvaly ve větru. Tihle nebyli žádnými stíny; jejich obličeje jasně zářily. Ser Arthur Dayne, Meč jitra, měl smutný úsměv na rtech. Nad jeho pravým ramenem vyčníval jílec jeho velkého meče, Úsvitu. Ser Oswell Whent klečel na koleni a ostřil čepel svého meče brouskem. Na jeho bíle smaltované přilbici prostíral křídla černý netopýr jeho rodu. Mezi nimi stál ohnivý ser Gerold Hightower, Bílý Býk, lord velitel Královské gardy.
„Hledal jsem vás na Trojzubci,“ řekl jim Ned.
„Nebyli jsme tam,“ odpověděl ser Gerold. „Běda Uchvatiteli, kdybychom tam byli,“ dodal ser Oswell.
„Když Královo přístaviště padlo, ser Jaime uťal vašemu králi hlavu zlatým mečem a já si říkal, kde jste.“
„Daleko odsud,“ řekl ser Gerold, „jinak by Aerys dál seděl na Železném trůně a naši proradní bratři by hořeli v sedmi peklech.“
„Přijel jsem na jih do Bouřlivého konce, abych ukončil jeho obléhání,“ řekl jim Ned, „a lordi Tyrell a Redwyne sklonili svoje praporce a všichni jejich rytíři poklekli na kolena, aby nám odpřísáhli věrnost. Byl jsem si jistý, že budete mezi nimi.“
„Naše kolena se neohýbají tak snadno,“ řekl na to ser Arthur Dayne.
„Ser Willem Darry uprchl do Dračího kamene s vaší královnou a princem Viserysem. Myslel jsem, že jste možná odpluli s nimi.“
„Ser Willem je dobrý muž a věrný,“ poznamenal ser Gerold. „Královská garda však před nikým neutíká.“
„Tehdy ani nikdy,“ dodal ser Arthur. Nasadil si svou přilbici.
„Odpřísáhli jsme věrnost,“ vysvětloval ser Gerold.
Nedovy mátohy se přesunuly k němu, se stínovými meči v rukou. Bylo jich sedm proti třem.
„A teď to začne,“ řekl ser Arthur Dayne, Meč jitra. Tasil z pochvy Úsvit a podržel jej oběma rukama. Jeho ostří bylo bledé jako mléčné sklo, živé světlem.
„Ne,“ řekl Ned se smutkem v hlase. „Teď to skončí.“ Když se střetli ve zteči oceli a stínu, slyšel vykřiknout Lyannu. „Eddarde!“ zvolala. Přes krví potřísněnou oblohu k nim zavanul příval okvětních lístků růží, modrých jako oči smrti.
„Lorde Eddarde,“ zvolala Lyanna znovu.
„Slibuji,“ zašeptal. „Lyo, slibuji…“
„Lorde Eddarde,“ ozval se v ozvěně mužský hlas ze tmy.
Eddard Stark se sténáním otevřel oči. Vysokými okny Pobočníkovy věže pronikalo dovnitř měsíční světlo.
„Lorde Eddarde?“ Nad jeho ložem se skláněl stín.
„Jak… jak dlouho?“ Pokrývky byly zmuchlané, jeho noha v dlahách a obvázaná. Vzhůru do boku mu vystřelovala tupá pulzující bolest. „Šest dnů a sedm nocí,“ Hlas patřil Vayonu Pooleovi. Majordomus zvedl pohár a přidržel ho u Nedových rtů. „Pij, můj pane.“
„Co…?“
„Jenom voda. Mistr Pycelle říkal, že budeš mít žízeň.“
Ned se napil. Jeho rty byly vysušené jako pergamen a rozpraskané. Voda chutnala sladce jako med.
„Král vydal příkaz,“ řekl mu Vayon Poole, když byl pohár prázdný. „Chce s tebou mluvit, můj pane.“
„Zítra,“ odpověděl Ned. „Až budu silnější.“ Nyní se s Robertem setkat nechtěl. Sen ho zanechal slabého jako kotě.
„Můj pane,“ řekl Poole, „král nám nařídil poslat tě k němu v okamžiku, kdy otevřeš oči.“ Majordomus byl zaneprázdněn zapalováním svíce vedle postele.
Ned tiše zaklel. Robert nikdy nebyl znám svou trpělivostí. „Vyřiď mu, že jsem příliš slabý, než abych…
