Catelyn
Ned a děvčata byli pryč již osm dní, když mistr Luwin jednoho večera přišel do Branova pokoje s čtecí lampou a účetními knihami v rukou. „Je nejvyšší čas, abychom si prošli cifry, moje paní,“ řekl. „Nepochybně bys ráda věděla, kolik nás královská návštěva stála.“
Catelyn pohlédla na Brana v jeho loži a odhrnula mu vlasy z čela. Uvědomila si, že mu narostly velmi dlouhé. Měla by mu je ostříhat. „Nepotřebuju se na ta čísla dívat, mistře Luwine,“ řekla, aniž zvedla oči od Brana. „Vím, co nás ta návštěva stála. Odnes si svoje knihy pryč.“
„Moje paní, králova družina měla vskutku zdravou chuť k jídlu. Musíme zaplnit naše spíže, než –“
„Řekla jsem, aby sis ty knihy odnesl,“ přerušila ho. „Majordomus se o naše potřeby postará.“
„Žádného majordoma nemáme,“ připomněl jí mistr Luwin. Je jako malá šedivá krysa, pomyslela si, nenechá toho a nenechá. „Poole odjel na jih, aby spravoval domácnost lorda Eddarda v Králově přístavišti.“
Catelyn nepřítomně přikývla. „Ach, ano, vzpomínám si.“ Bran vypadal tak bledý. Napadlo ji, zda by neměla jeho postel přestěhovat pod okno, aby k němu mohlo dopolední slunce.
Mistr Luwin postavil lampu do výklenku u dveří a nervózně si pohrával s jejím knotem. „Je zde několik záležitostí, které si vyžadují tvoji neodkladnou pozornost, moje paní. Kromě majordoma potřebujeme také kapitána stráží, který by nastoupil na Joryho místo, nového vrchního podkoního –“
Její oči přelétly přes místnost a zabodly se do jeho. „Vrchního podkoního?“ Její hlas zněl jako šlehnutí biče.
Mistr byl šokován. „Ano, moje paní. Hullen odjel na jih s lordem Eddardem, takže –“
„Můj syn tady leží zlámaný a umírající, Luwine, a ty se mnou chceš diskutovat o novém vrchním podkoním! Copak si myslíš, že mě zajímá, co se děje ve stájích? Myslíš si, že mi na tom špetičku záleží? Klidně bych vlastníma rukama podřezala krk všem koním na Zimohradu, kdyby to mělo Branovi otevřít oči, rozumíš? Rozumíš?“
Sklonil hlavu. „Ano, moje paní, ale tato místa –“
„Já se o ně postarám,“ řekl Robb.
Catelyn ho neslyšela vejít, ale najednou stál ve dveřích a díval se na ni. S náhlým záchvěvem hanby si uvědomila, že předtím křičela. Co se to s ní děje? Byla tak unavená a po celou dobu ji bez přestání bolela hlava.
Mistr Luwin pohlédl z Catelyn na jejího syna. „Vypracoval jsem seznam těch, kdo by mohl přicházet v úvahu na uvolněné úřady,“ řekl a podal Robbovi papír, který vytáhl ze svého rukávu.
Její syn přelétl očima seznam jmen. Catelyn viděla, že přišel zvenku: jeho tváře byly zčervenalé chladem, vlasy měl rozcuchané a rozváté větrem. „Dobří muži,“ řekl. „Promluvíme si o nich zítra.“ Podal seznam zpátky mistru Luwinovi.
„Jak si přeješ, můj pane.“ Papír zmizel v jeho rukávu.
„Nyní nás nech o samotě,“ řekl Robb. Mistr Luwin se uklonil a odešel. Robb za ním zavřel dveře a otočil se k ní. Všimla si, že u sebe má meč. „Matko, co to děláš?“
Catelyn si vždycky myslela, že Robb vypadá jako ona; stejně jako Bran, Rickon a Sansa zdědil po Tullyích barvu pleti, zlatohnědé vlasy a modré oči. Přesto nyní vůbec poprvé viděla v jeho obličeji cosi z Eddarda Starka, cosi tak strohého a tvrdého jako sever sám. „Co dělám?“ řekla v ozvěně, zmatená. „Jak se můžeš tak ptát? Co si myslíš, že dělám? Starám se o tvého bratra. Pečuji o Brana.“
„Takto tomu říkáš? Nevyšla jsi z této místnosti od té doby, co se to Branovi stalo. Dokonce jsi ani nepřišla k bráně, když otec a děvčata odjížděli na jih.“
„Řekla jsem jim sbohem odsud a z okna jsem se dívala, jak odjíždějí.“ Prosila Neda, aby neodjížděl, ne teď, ne po tom, co se stalo; všechno se nyní změnilo, copak to nechápe? Nebylo to k ničemu. Řekl jí, že nemá na výběr a odjel. „Já ho nemohu opustit, dokonce ani na chvilku, ne teď, když by každý okamžik mohl být jeho posledním. Musím tu být s ním, kdyby… kdyby…“ Vzala bezvládnou ruku svého syna, prohrábla jeho prsty svoje vlastní. Byl tak křehký a hubený, žádná síla mu v ruce nezůstala, ale ona přes jeho pokožku stále cítila teplo života.
Robbův hlas zněžněl. …
