Jon
Jon pomalu vycházel po schodech a snažil se přitom nemyslet na to, že už je to možná naposledy. Duch tiše ťapkal vedle něho. Venku poryvy větru metaly chuchvalce sněhových vloček do bran hradu a nádvoří bylo samý hluk a shon, ale uvnitř, za silnými kamennými zdmi, bylo teplo a ticho. Na Jonův vkus až příliš ticho.
Přišel na podestu a dlouho tam bez hnutí stál, se srdcem plným strachu. Duch mu začal strkat čenich do dlaně, jako by ho chtěl povzbudit. Jon z toho načerpal odvahu. Napřímil se a vešel do místnosti.
Lady Stark seděla u jeho postele. Byla u něj stále, dnem i nocí, bezmála už čtrnáct dní. Ani na okamžik neopouštěla Branovo lože. Nechávala si tam přinášet jídlo a také nočníky a měla tam malou tvrdou postel ke spaní, třebaže říkali, že i tak sotva zamhouří ok. Sama ho krmila, vodou s medem a bylinnou směsí, která ho udržovala naživu. Ani jednou z místnosti nevyšla. Proto tam Jon nechodíval.
Nyní však už nezbýval čas.
Chvíli stál ve dveřích, bál se promluvit, měl strach popojít blíž. Okno bylo otevřené. Zezdola se ozvalo vlčí zavytí. Duch je uslyšel a zvedl hlavu.
Lady Stark vzhlédla. Na okamžik se zdálo, jako by ho vůbec nepoznávala. Nakonec zamrkala. „Co ty tady děláš?“ zeptala se hlasem podivně bezvýrazným, prostým jakýchkoli emocí.
„Přišel jsem se podívat na Brana,“ řekl Jon. „Říct mu sbohem.“
Výraz jejího obličeje se nezměnil. Její dlouhé zlatohnědé vlasy byly matné a zacuchané a vypadala, jako by zestárla o dvacet let. „Už jsi to řekl. Teď jdi.“
Část v něm se chtěla otočit a utéci, jak nejrychleji by mohl, jenomže Jon věděl, že když to udělá, už by Brana nemusel nikdy spatřit. Udělal jeden nervózní krok do místnosti. „Prosím,“ řekl tiše.
V jejích očích se pohnulo cosi chladného. „Řekla jsem ti, abys odešel,“ pronesla. „My tě tady nechceme.“
Kdysi by ho její příkrá slova přiměla k útěku. Kdysi by se kvůli nim dokonce rozplakal. Teď jej pouze naplnila hněvem. Brzy se stane bratrem Noční hlídky a bude muset čelit horším nebezpečenstvím, než je Catelyn Tully Stark. „Je to můj bratr,“ řekl.
„Mám zavolat stráže?“
„Zavolej je,“ řekl Jon vzdorovitě. „Nemůžeš mi zabránit, abych se s ním rozloučil.“ Přešel místnost a pohlédl dolů, tam, kde ležel Bran. Mezi ním a Catelyn bylo jen jeho lože.
Držela ho za ruku, která vypadala jako klepítko. Nebyl to Bran, kterého si pamatoval. Všechno maso z něj zmizelo. Jeho pokožka se napínala přes kosti, které z něj vyčnívaly jako klacíky. Jeho nohy pod pokrývkou byly ohnuté v úhlech, ze kterých se Jonovi dělalo zle. Oči měl vpadlé hluboko v černých jámách, otevřené, ale neviděly nic. Tím pádem jako by se celý scvrkl do sebe. Vypadal teď poloviční, jako by ho první silnější poryv větru měl odnést rovnou do hrobu.
A přesto se pod křehkou klíckou těch dobitých žeber zvedal a klesal jeho hrudník s každým mělkým nádechem a výdechem.
„Brane,“ řekl, „je mi moc líto, že jsem za tebou nepřišel už dřív. Měl jsem strach.“ Cítil, jak mu po tvářích stékají slzy. Jon si z toho nic nedělal. „Neumírej, Brane. Prosím. Všichni čekáme jen na to, až se probudíš. Já a Robb a děvčata, všichni…“
Lady Stark se dívala. Neokřikla jej a neposlala ho pryč. Jon si to vyložil jako gesto souhlasu. Venku za oknem znovu zavyl zlovlk, pro kterého Bran zatím neměl čas vymyslet jméno.
„Musím teď jít,“ řekl Jon. „Strýc Benjen na mě čeká. Jedu na sever ke Zdi. Musíme odjet už dnes, než přijde sníh.“ Vzpomínal si, jak vzrušený byl Bran při představě cesty na jih. Pomyšlení, že sám má odjet a nechat ho tady v takovém stavu, na něj bylo víc, než dokázal snést. Jon si otřel slzy z tváří, sklonil se a lehce svého bratra políbil na rty.
„Chtěla jsem, aby tady zůstal se mnou,“ řekla lady Stark tiše.
Jon ji opatrně pozoroval. Dokonce se na něj ani nedívala. Mluvila s ním, ale co se jí týkalo, jako by vůbec nebyl s ní ve stejné místnosti.
„Modlila jsem se za to,“ řekla otupěle. „Byl to můj nejmilejší syn. Šla jsem do septa a sedmkrát jsem se modlila k sedmi tvářím boha, aby Ned změnil svoje rozhodnutí a …
