Jobova noc (František Hrubín)

Rámcem a hlavním podnětem této sbírky byla válka. Hrubínovy verše, do nichž pateticky zasahovaly historické ozvěny doby a prostupovaly se s básníkovým vnitřně prožívaným my- šlenkovým zápasem a s lyrickým steskem za přetrženým časem štěstí, poklidu a krásy, byly během války v podstatě také napsány.

Jobova noc nebyla báseň příležitostná. Hned na počátek skladby, od prvního zpěvu, je umístěn spor s básníkem, jehož jméno je Job. Žije ve staré zemi, je sám a je churavý. Básní z ran, jimiž trpí a zpívá v pokoření a v nepřízni staré země.

Výslovně se tvrdí, že nejde o postavu biblickou, nýbrž o protiklad toho, co bývá vyjadřo- váno slovem "boj". Jobovou nemocí je "zbabělá nečinnost sama, nerozhodnost a váhavost, otráveného nenadšení", subjektivismus a pasivita osamoceného, jenž se stává pouhým mechanickým nástrojem poezie. Také se však výslovně uvádí, že tento Job je bez "srdce, něhy, lásky, zášti" prokletých básníků. Aby svůj rozhovor uvedl ještě dále, přivdává Hrubín též Lelia, typického básníka prokletého. Vztah k "prokletým básníkům" a své pojetí úkolu poezie, jež právě s prokletými básníky spojoval, tedy Hrubín nezjednodušoval. Zatímco básníka Joba odmítal, pokud byl výrazem slabosti a izolovanosti, měl prokleté básníky rád a obhajoval je, neboť mu byli blízcí vzdorem a volností a krásou, které dosahovali.

Nad sporem o poezii a z víru světového dění se konečně v Hrubínově básni vynořuje obraz Čech a nad úzkostí se zvedá hymnus na rodnou zemi, dovolávající se ozvěny staré romantické vlastenecké písně:

.....Ach, Čechy krásné, Čechy mé!
Obraze rámu prastarého,
kolikrát vytrhli tě z něho,
že odprýskaly barvy tvé
až po tmu hrobů. A v den slavný
znovu pro zraky žárlivé
napjal tě rámař starodávný .....

A ještě v další strofě:

Ach, Čechy krásné, Čechy mé!
Opánku tvrdě uhozený,
v úvozu nebes pohozený,
bys nebyl ztracen poprvé!
Kolikrát vlast, když tma ji štvala,
řemínky řek si rozvázala
a bosa šlápla do krve .....

Job zaniká se starou zemí a s ním i představa básníka individualisty, distancujícího se od proudu bezejmenných, utvářejících budoucnost světa.

Jobova noc

Třetí zpěv

Na kraji pohrom, v srdci dálek
se česká země ocitá,
odlivem požárů a válek
zapomenutá ulita,
v níž hukot úzkosti je stlačen.
V deštích tu úzkost pije z mračen,
z modrého nebe stáčí jas
a míchá zlaté víno s temným.
Děvčátko pod chodidlem jemným
stejně ji cítí v ten zlý čas,
jako ji voják hledě stranou
cítí pod botou okovanou.

Ach, Čechy krásné, Čechy mé!
Obraze rámu prastarého,
kolikrát vytrhli tě z něho,
že odprýskaly barvy tvé
až po tmu hrobů. A v den slavný
znovu pro zraky žárlivé
napjal tě rámař starodávný.

Ach, Čechy krásné, Čechy mé!
A v opuštěných domovech
zimou se na zdích sráží dech,
dech dávno mrtvých i těch živých,
je vichr z krajin loupeživých
tak vyvracet zná v kořenech,
že ve světnicích rodných praská
podlaha, po níž přešla láska,
podlaha, kterou drhne vztek.
Co rakví a co kolébek
zvážila spravedlivou měrou!
Kolébka – rakev. Ale kterou
nalezne lehčí tento věk?

Ach, Čechy krásné, Čechy mé!
Opánku tvrdě uchozený,
v úvozu nebes pohozený,
ty nejsi ztracen poprvé.
Kolikrát vlast, když tma ji štvala,
řeménky řek si rozvázala
a bosa šlápla do krve!

Ach, Čechy krásné, Čechy mé!

V dálce se sype ruský sníh
a světlem rozestírá lásku
na spící tváře dětí svých
jak na jablíčka v seně vlásků,
a zatím už se chystá běs
vyvrátit vsi a města všecka,
zabíjet ženy, rdousit děcka,
žrát ruské pluhy jako rez,
zabíjet děcka, rdousit ženy,
a v jeho rukou česká zem
jak buben černě potažený
duní pod zpupným obrazem.

Ach, Čechy krásné, Čechy mé!
Ty malbo rámu prastarého,
kolikrát vytrhli tě z něho,
že odprýskaly barvy tvé
až po tmu hrobů. A v den slavný
znovu pro zraky žárlivé
napjal tě rámař starodávný.

Ach, Čechy krásné, Čechy mé!

Na kraji pohrom, v srdci dálek
se česká země ocitá,
odlivem požárů a válek
zapomenutá ulita,
v níž hukot úzkosti je stlačen.
V deštích tu úzkost pije z mračen,
z modrého nebe stáčí jas
a míchá zlaté víno s temným.
A dítě pod chodidlem jemným
sladce ji cítí v ten zlý čas,
když před ním stele kvítí.
Muž však ji horce, vztekle cítí.

Ach, Čechy krásné, Čechy mé!
Obraze rámu prastarého,
kolikrát vytrhli tě z něho,
že odprýskaly barvy tvé
až po tmu hrobů. A v den slavný
znovu pro zraky žárlivé
napjal tě rámař starodávný.

Ach, Čechy krásné, Čechy mé!

A v opuštěných domovech
hrůzou se na zdích sráží dech,
dech zabitých, dech vyvražděných,
a do zahrádek lehá pláč
kolébek čerstvě vyloupených
– zač je to všechno, Bože, zač? –
a ve světnicích rodných praská
podlaha, po níž přešla láska,
podlaha, kterou drhne vztek.
Co rakví a co kolébek
zvážila spravedlivou měrou!
Kolébka – rakev. Ale kterou
nalezne lehčí tento věk?

Ach, Čechy krásné, Čechy mé!
Opánku tvrdě uchozený,
v úvozu nebes pohozený,
ty nejsi ztracen poprvé.
Kolikrát vlast, když tma ji štvala,
řeménky řek si rozvázala
a bosa šlápla do krve!

Ach, Čechy krásné, Čechy mé!