Podpořte LD sdílením:
Ukázky
Perspektiva
Má milá rozmilá, neplakej! Život už není jinakej. Dnes buďme ještě veselí na naší bílé posteli! Zejtra, co zejtra? Kdožpak ví. Zejtra si lehnem do rakví.
— 1 —
Smuteční
Zbyla mně veteš vzpomínek, zástavní list z mých hodinek a zablácená promenáda z dob, kdys mne ještě měla ráda. V městě teď bouří karneval, a já bych slzy proléval. K úpadku spěje moje firma. Pánbu mne pere všema čtyrma.
— 2 —
Milostná píseň
Přes povinnosti příkaz svatý můj život s tvým je úzce spjatý. V svých snech, jež smiřují mě s žitím, tvou ruku na svých prsou cítím. Jsme jako ďáblu zapsán tobě, ať žiješ kdes, ať hniješ v hrobě.
— 3 —
Přetékající pohár
Já držím pohár ve své dlani. Je zpěněný a přetéká. Já držím pohár ve své dlani, jenž čeká na rty člověka. Jenž čeká, zdali víno jeho se do brázd vyschlých rozleje, na snivých květech v jiných světech zda zavěsí své krůpěje. Jenž čeká, zda se sehnou květy pod onou tíží ku zemi. Jenž čeká, zdali jiné světy rozzáří svými vůněmi. Já držím pohár ve své dlani, jenž čeká na rty člověka. Já držím pohár ve své dlani: své srdce, které přetéká.
— 4 —
Bezcestí
Má nečinnost se mně již k smrti hnusí a k práci své jsem vždy byl bez lásky. Ó moci rázem roztrhati v kusy své cíle, poměry a závazky! Však nově začít - je to bezvýsledné, když zklamání mé všecko proklíná, a ruka moje, sotva že se zvedne, již znavená mi padá do klína. A to vím jistě: Kdybych dnes byl ženou, tak slinám světa nastavil bych líc a s drzým smíchem, sukní zdviženou své tělo šel bych prodat do ulic.
— 5 —
Po nás ať přijde potopa
Vy dobří hoši, co jste vyšli bořit se vzdorem v srdcích, s pěstí sevřenou, co lidstvu nové ráje chcete stvořit, vám zpívám píseň na rozloučenou. Můj vzdor se zchladil volnou sprchou času, rez s pochvou srostil meče rukojeť. Brutální, zpěvnou, lehkovážnou chasu v svém srdci jsem si zamiloval teď. Mí přátelé se v sympoziích baví, by zase zítra klesli do bídy. Navečer z loží zvedajíce hlavy se v duchu těší: Diem perdidi. Se zbožnou úctou nelíbají holku, je nevábí zjev plodných samiček. V kavárnách nočních u politých stolků jsou rytíři pochybných dámiček. Mám za přátele marnotratné muže. Z nás každý rád svou hřivnu zakopá. My do svých vlasů vplétáme si růže, a po nás - -! což - ať přijde potopa!
— 6 —
To je teď celá moudrost moje
To je teď celá moudrost moje: Milovat hlučnou vřavu boje, za nocí vnikat do snů žen a trochu býti zadlužen, pískat si, jak mi zobák narost, vínem si plašit z čela starost, svůj život rychle utratit, nic nezískat, nic neztratit.
— 7 —
Píseň
Vím, skepse má je příliš tvrdá a mysl má je příliš hrdá, a výsměch zlý a rouhavý extáze moje otráví. Rád v noci bdím a ve dne dřímám a paradoxní názory mám. Své lásky k zášti přinutím a přátele si znechutím. Je pro mne málo směrodatný soud bližních dobrý jako špatný. Včas pole svá si pokosím. A o pohřeb se neprosím.
— 8 —
Na dálném jihu snad
(Úryvek)
Kdes v zemích bez kultury, na dálném jihu snad, je bytost, již bych mohl vášnivě milovat, jež moji touhu mohla by zdusit zúplna, brutální, silná, divá, jak zvíře smyslná.
— 9 —
Epilog
Ne, tohle není život, o němž pěly naděje v představ žhavé orgii. Čekal jsem vášně, jež by sopkou vřely, a vysílení, které zabíjí. Mdlobu a hnus mně láska vstřikla do žil, lítost, již marně ironizuju. Svatebních nocí, jež jsem kdysi prožil v svých předrážděných snech, teď lituju. Se srdcí závoj nekles pod mou rukou, jen sarkasmy se v slovech zablýskly. Duše jak psi, jež pro zábavu tlukou, před cynismem se do tmy přitiskly. Namísto vzdoru ohněm planoucího a zvonů v bázni hřmících na poplach viděl jsem skleslost davu stupidního, žvýkajícího novinářský tlach. Z divadel dvorních nuda vyhnala mne, z promenád žebrající mrzáci. Z šansonet laxních bída řvala na mne a z grimas duše, která krvácí. Doufal jsem v lásku, jež by sopkou vřela, a v něžnou přízeň duší citlivých, čekal jsem vzpurná, vzdorovitá čela a bujných retů rozpustilý smích. - - Naděje lhavé duši otrávily a zoufalství se vrhlo na sousto. Jsem z těch, kterým svět podlamuje síly a již se zříci ho přec nejsou s to. Mé srdce divě životu se rouhá, mé srdce divě život miluje. Přes mrtvoly snů bolestná má touha za novou fikcí v běh mne bičuje.
— 10 —
Na dnešek měl jsem pěkný sen
(Úryvek)
Nutno je v životě účast mít, k některé přidat se straně a svoje srdce nastavit dobře mířené ráně.
— 11 —
Drobky pod stůl hází nám osud
Drobky pod stůl hází nám osud, ostatní vše je nicota. Alkohol ještě je! Holky jsou posud! Jsou ještě radosti života! Žena jak žena. V životě vraku konečně jedno vše bude ti. Jedna ubíjí něhou svých zraků, druhá jedem svých objetí. Šetřiti léty, jež nemají ceny, v tom velká moudrost nevězí. Dobré je opium, alkohol, ženy, schází-li schopnost k askezi. Askety vycházeti vidím z téhož jak já na svět názoru, stejně jak oni nenávidím rozumy dobráckých pastorů. Jsem smutný mládenec, rouhavý cynik, v rozpuku mládí zhořkla mi svět, v ovzduší krčem a v zápach klinik vypučel písně mé jedový květ. Děkuju bohu a děkuju čertu za plaché chvíle prchavý dar. Života číši jsem naklonil ke rtu, piju z ní smutek a bolest a zmar.
— 12 —
Už se mi k smrti protiví
Už se mi k smrti protiví ve svých citech se nimrat. Už se mi k smrti protiví bolestí svou se šimrat. Nejlépe bylo by přetrhnout všechna pouta a svazky, minulost svoji zavrhnout, zříci se poslední lásky, cynickým smíchem zabušit v marnou ješitnost svoji, stesk svého srdce přehlušit bouřemi bídou a boji. Nejlépe bylo by vzdálit se a nikdy se nenavrátit, svým bližním a nejbližším ztratit se a sám sobě se ztratit.
— 13 —
Jsem člověk nemravný a zanedbaný
Jsem člověk nemravný a zanedbaný a lehké holky měl jsem příliš rád. Však miloval jsem opravdu tři panny, ach, je mi stydno na to vzpomínat! Říkali Elis první mojí lásce, k níž jsem vší silou svého mládí lnul. Však pohříchu jsem jednou na procházce ji in flagranti s jiným přistihnul. A podruhé, to jsem si zamiloval přítele holku, jenž byl na vojně. Ctnost její v tančírnách jsem ochraňoval a choval jsem se velmi důstojně. Přítel se vrátil domů z vojny zase a dostal pohříchu z mé ruky ji ve ctnosti nezměněnou ani v kráse, neposkvrněnou bílou lilii. A třetí byla holka osiřelá. Neštěstí její procítil jsem s ní. O poslední, co po rodičích měla, ji okrad poručník a příbuzní. A jednou zrána bolestí jsem zbledl, když napsala mi na dopisnici, že jakýs hejsek z legrace ji svedl a že je právě v pátém měsíci. Jsem špatný člověk pokažených mravů, však třikráte jsem opravdu měl rád. Je směšno v pláči skloniti svou hlavu a trapno je se srdci svému smát. Je vlažný večer k lásce stvořen dneska, a plno žen je v hlučných ulicích, a mezi nimi stvořeníčka hezká, smyslné růže kvetou na lících.
— 14 —
Všichni mi lhali, všichni mi lhali
Všichni mi lhali, všichni mi lhali, blázna si ze mne dělali. Přede mnou citem se rozplývali, za zády se mi vysmáli. Žurnály, básníci, učenci lhali po léta za noc mě vodíce, muži mi lhali, a ženy mi lhaly. Ženy, ty lhaly mi nejvíce. Srdce mé stále po lásce prahne, nikomu však již nevěřím. Když někdo ke mně ruce své vztáhne, ustoupím bojácně ke dveřím. Řek bych, že všechno je ztraceno v žití, žití je však tak záhadné! Klidný jsem, mohu-li pivo své píti. Hořící tabák nezchladne. Touha má bloudí těkavě světem, a já popíjím v úzkých zdech. Co je mi po tom, budu-li dětem cestou k domovu na posměch. Propil jsem peníze, na dluh pít nebudu. Šťasten, kdo propije boty své! Zřím oknem krčmy ven v rozmoklou půdu. Podzim ze stromů listí rve.
— 15 —
Pomalu v revolver se ztrácí síla
(Úryvek)
Za námi věčnost, před námi je věčnost, bezpočtukrát se vrátí tentýž děj. Komu mám za to projevit svou vděčnost? Pánbůh má štěstí, nevěřím-li v něj!
— 16 —
Noc byla, usnout nemoh jsem
Noc byla. Usnout nemoh jsem. To z míry by jistě přivedlo i mudrce. - Škoda, že v mládí ztratil jsem skvost víry a nemohu si zaklít od srdce! Noc byla věčná jako hloupost lidská a jako život byla zoufalá. V hlubokém tichu píseň elegická na struny srdce hořce zahrála. Peřinu shodil jsem, své šaty zvedal jsem se země a byl jsem brzo v nich. Chvíli jsem v kapsách marně sirky hledal. Pak zaskřípěl klíč v dveřích domovních. Manželé řádní u manželek spali, mír tichých srdcí vanul nad nimi. V hospodách ještě politizovali muži se zájmy všeobecnými. Přivřel jsem oči. V dálné výši slyšet údery křídel bylo příšerné. Z moudrých a známých předpokladů vyšed, jsem viděl, jak je všechno titěrné: boj o život a blaho jednotlivce, za ideální statky národa hrdinný čin, psí něžnost k milé dívce, umění, syfilis a svoboda. Z bordelu zněly ke mně hlasy ženských, vábících smíchem vilné samečky. Jak prapor míru z oken kasárenských komisní bělaly se podvlečky. Z města jsem vyšel. Šel jsem podle řeky, a vrby chtějíce mne poděsit volaly na mne posměšnými skřeky: Příteli, bratře, pojď se oběsit!
— 17 —
Jarní noc působí sic blahodárně
(Úryvek)
Mne těší jen, že každý zbytečný je, poslední trhan jak muž výtečný, že zbytečné je všechno, co tu žije i nežije. - Jsem člověk zbytečný. -
— 18 —
Psaní
(Úryvek)
A člověk jde tak sám a sám vstříc nehostinným končinám, lhostejný k lidem a k své době a plný trpkosti sám k sobě.
— 19 —
Můj hrad
(Úryvek)
Zdraví i rozum, co byly mi platny? Chodil jsem s nimi dům od domu, počtář špatný, syn marnotratný... Své srdce však nedal jsem nikomu.
— 20 —
Elegie
Dech tvůj vůni měl ovocné šťávy jižních moruší, vlas tvůj rozzařoval kol tvé hlavy lučin ovzduší. Plály opálem tvé šeré zraky večer při světle a tvé rety jako rudé máky žhnuly rozkvetlé. Z knihy svého života jsem, ženo, rval po listu list, a všechno je spáleno, kde jméno tvé bylo lze číst. Ale kdo se ve svém srdci vyzná? V rámci z mosazi poutí světem mě tvá podobizna všade provází. Z těch nebylas, na něž zapomíná člověk pro jiné. Dnes vím: Na tom světě žádná jiná. A ty taky ne.
— 21 —
Přání
(Úryvek)
Ničeho nechtít již v žití, necítit, nežádat, být jak ten plamen, jenž svítí studeně na spící sad!
— 22 —
Poslední věci
Po čem kdy srdce v touze bilo, z toho se nic mi nesplnilo. Kde moje naděje jsou dnes? Sám jsem je všecky k hrobu nes. Minula žití polovice - a bezpochyby něco více. Přikvačí naše hodina a zaniknem jak bublina. Člověk se táže: Jak a k čemu a proč, a úzko z toho je mu, že nenalézá odpovědi, ať do sebe či kolem hledí. Tak rád bych někdy řekl: Pane, nechať se tvoje vůle stane! Snad je tam přece někdo v nebi: aspoň ho máme zapotřebí.
— 23 —
Kočky mňoukaly na střeše
Kočky mňoukaly na střeše, následkem čehož jsem procit. Kočky mňoukaly na střeše: Láska je podivný pocit. - Lásko, ty hvězdo zářící nad mořem bídy a vzdechů, proč jsi se snesla na tento svět a právě na tuhle střechu? - Proč rušíš sen můj vzpomínkou na něhu milostných oček? To byly moje úvahy v noci při mňoukání koček.
— 24 —
Ožeň se, bratře, ožeň se, bratře!
Ožeň se, bratře, ožeň se, bratře! Ostatně je mi jedno s kým. Ožeň se, bratře, ožeň se, bratře! (Chci se zas opít šampaňským.) Skromní lidé mívají štěstí. Nečiníš velkých nároků. Někdo ti pomůže nudu tvou nésti, někdo ti hnít bude po boku. Snadno lze riskovat radosti chudé. Duše je po nich vyprahlá. Když nejhůř bude, sklenka ti zbude, srdce se utiší znenáhla. Ožeň se, bratře, ožeň se, bratře! Ostatně je mi jedno s kým. Chci se zas opít! chci se zas opít! chci se zas opít šampaňským!!!
— 25 —
Rád věděl bych, proč právě nyní vzkvétá
Rád věděl bych, proč právě nyní vzkvétá v mé duši smutek s chladným podzimem. Nevím prec, proč bych litovat měl léta, jež nezažehlo ohně v srdci mém. Večerní mlha lehla na dláždění. A připadá mi všecko jako sen, ty hlasy, jejichž zvuk mi známý není, ty cizí tváře v záři svítilen. A cítím, kterak zvolna v duši moji nového cosi teskně vstoupilo jak vzpomínka, jež přesností se bojí, vzpomínka na něco. co nebylo: Na něžná slova, kterých neslyšel jsem, na teplo krbu, jež mne nehřálo, na všechno, o čem snad kdys přemýšlel jsem, co se však nikdy skutkem nestalo. Na souzvuk srdcí, jenž mne nedojímal, na věrných rukou vřelé soužití, na duše klid, který mne neobjímal a po kterém jsem přestal toužiti. Na krásu jara, kterou nepoznal jsem, na jeho snů a touhy sladký hlas, na mladé dívky, kterým nelíbal jsem v záchvatech něhy dlouhý, měkký vlas.
— 26 —
Informace
Bibliografické údaje
- Autor: František Gellner
- Jazyk: Čeština
- Rok vydání: 1927
- Žánr(y): poezie
