Velký testament (François Villon)

Závěť

(...)

Kdybych si myslil, 
že mým skonem se krapet dobra vykoná,
já k smrti odsoudím se honem,
jako bych bestie byl zlá.

Mnou křivdy nikdo nedozná, 
pěšky si choď, či v truhle nes se.
Však chudák zemře-li jak já,
hora se věru nezatřese.

Žil jednou jistý Diomed,
když Alexandr kraloval.
Ten jako násilník si ved
a cizí lodi raboval.

Konečně chytli ho a král
s ním arci naložit chtěl zle;
když lupič před ním v poutech stál
měl potrestán být na hrdle.

I táže se ho panovník: 
Proč pirátství se oddáváš?
I odpoví mu loupežník:
Proč pane pirátů mi láš?

Že vyjíždím - jak dobře znáš -
jen s kocábkou, ne s dvojstěžníkem?
Mít výzbroj jako ty ji máš,
byl bych čím ty jsi, panovníkem!

(...)

Nechť Paris to, nechť Helena je:
umírá, každý s bolestí.
Nedýchá, chroptí, umíraje:
srdce se ještě v křeči chví;
a pot, ten pot, ach, Bůh to ví!
A bratra není, sestry, děcka,
kdo by moh' oběť přinésti,
chtě trpět zaň ta muka všecka.

Smrt přišla. Zvadle ležíš, bled.
Naběhnou žíly. Nos se zkřiví.
Krk do šířky jde. Brada vpřed.
Otekou klouby. Prasknou čivy.
Ó, ženo, zázraku ty živý!
Ty sladké tělo zářivé,
hle, budoucnost, jež na tě civí!
V ráj můžeš, ale neživé.

(...)