Kanzóny pro Lauru (Francesco Petrarca)

Kancóna má svůj původ v provensálských zpěvech. V italštině canzone = píseň. Jedná se o poměrně volnou skladbu, ale o to složitější. Má libovolný počet strof (obyčejně s dozpěvkem, který obsahuje zpravidla poslání) o libovolném počtu veršů a s nejrůznějším rýmovým schématem, jako je libovolné i střídání celých veršů, tj. 10 až 11 slabičných se zkrácenými 6 až 7 slabičnými. Avšak schéma strofy jednou pro báseň stanovené je pak dopodrobna dodržováno v rozsahu i vypravováním všech strof té které kanzóny. Jako klasický literární útvar, velice adekvátní odvěkému a elegickému rázu i převážně milostné tématice básní, se do literárně historického podvědomí vžívá s Dantem a Petrarkou.

Básník zde opěvuje lásku, která není pouze záznamem stavu duše, citů a vášní, ale přesvědčivou a mistrnou autostylizací, v níž vyjádřil svůj úděl, záměrně upravený od skutečnosti.

Kniha je rozdělena do dvou částí.

1. ODDÍL: Za života paní Laury

Tento oddíl obsahuje 17 kanzón

1. V té době líbezné: Ztratil svobodu, stal se otrokem lásky a líčí svůj stav.
2. V zelený, rudý, fialový šál: Chválí Lauru a klade si otázku, má-li či nemá od lásky upustit
3. Tak tenounké je vlákno: zarmoucen nad tím, jak je vzdálen Laury, touží ji opět vidět
4. V tu chvíli: všichni v klidu odpočívají, jen on nemá od lásky nikdy oddechu
5. Žel, nevím: chce se potěšit písní, ale vlastní vina ho dohání k nářkům
6. Ač překrátké je žití: chvalozpěv na Lauřiny krásné oči a nesnáze z toho, že je nelze vynachválit
7. Zář sladkou vidím: očima Laury je povznášen k rozjímání o cestách k nebesům
8. Když už mě zpívat nutí: všechno dobro nachází v Lauřiných očích a vyznává, že nikdy neustane v jejich chvále
9. Je líp, něž zpívat po startu: sklíčen utrpením, přemítá o odhodlání zbavit se lásky k Lauře
10. Kdyby má touha žhavá: snaží se zmírnit svoje hoře (utrpení), ale hrouží se do něho stále víc
11. Vy svěží říční břehy: vrací se na místa, kde ji vídal a kde byl a je šťasten v lásce k ní
12. Jen v tam v tu stranu: vzdálen od Laury utěšuje se tím, že všude vidí její obraz
13. Z představy v představu má láska těká: zanevřel na lidnatá místa a miluje samotu, v níž ulehčuje svému srdci
14. Co divů předivných: dokazuje, jak jeho stav je cosi mimořádného a nového
15. Když to jsem řekl: vyvrací nespravedlivé podezření, jako by byl řekl, že miluje jinou
16. Já myslil, že snad budu žít i dál: nemůže žít, aniž by ji vídal a nechtěl by zemřít, aby ji mohl dále milovat
17. Když nad sebou tak v rozjímání prodlím: vyznává se ze své bídy a rád by se z ní osvobodil, avšak nemůže, protože nechce

2. ODDÍL: Po smrti paní Laury

Tento oddíl obsahuje 8 kanzón

1. Co učiní?: Lauřina smrt ho oloupila o všechno potěšení, že by nejraději sám zemřel. A bude-li žít, tedy jen pro její oslavení.
2. Chceš-li mi lásko staré jařmo dát: jestli láska neumí a nemůže ji nahradit život, nemá se on proč obávat, že by znova upadl do jejích nástrah
3. Sám v okně stál jsem: v podobenstvích líčí její ctnosti a oplakává její předčasnou smrt
4. Mlčeti nesmím: připomíná půvaby, které na Lauře poznával už od toho dne, kdy ji prvně spatřil
5. Od studny života: žil blaze, neboť žil jen pro ni, měl tudíž umět umřít včas
6. Jediná věrná útěcha: zjeví se mu ona a s nebývalým soucitem se ho snaží utěšit a upokojit
7. Má dávná sladká tyranka: žaluje na lásku a ta svou obhajobou vyslovuje největší chvalozpěv na Lauru
8. Ó panno krásná: kajícně vzývá Marii a vyprošuje si od ní, aby mu ráčila pomáhat v životě i smrti

1. oddíl

3)

Podivných slastech lidská mysl baží,
když cíl si v lásce hledá.
A potkává se běda
Jen s hejny vzdychů divné zalíbení
I jná jsem ten kdo pláč si bráti nedá
Třeba se rozum snaží
Očím to nepřekáží
V slzách a v srdci jeho utrpení.

A vzepřu-li se snění
O krásných očích v dáli
(už dávno se mi staly
tím jediným co v hloubi duše znám)
Jsem zrovna stržen tam,
Kde vystupují z břehu sladké žaly,
Že slza zacloní i ten pár hvězd,
Jenž měl a má mě cestou lásky vést.

— 1 —

1. oddíl

8)

Žel člověku jenž prahne
A zůstává jen žízní opojen,
Živ z touhy, jež se nikdy nesplní.
Kdyby to pouto jen,
Jímž láska jazyk váže (když se vztáhne
zrak lidský k světlu, které osní),
Se uvolnilo: cit se rozvolní
V píseň tak novou a tak neslýchanou,
Že těm, kdo slyší, slzy v oči vžene.
Však srdce utrýzněné
Je zasaženo zcela jinou ranou,
Krůpěje krve z žil
Se tratí, nevím, kam či odkud kanou,
Jen vím, že nezůstanu, čím jsem byl,
Že němou láskou bych se zahltil.

— 2 —