Z RUKOPISU H
Nikdo se neobtěžoval zeptat, zda si tím je jistý. Soška byla zamčená v zásuvce psacího stolu v jeho pracovně. Stačilo pouze se do ní podívat.
Emerson se zhluboka nadechl, aby se opanoval. „Peabodyová,“ pravil.
„Jemináčku, drahý, snad mě neobviňuješ?“
„To by se ti podobalo. Mohla jsi usoudit, že mnou zvolené místo není dostatečně bezpečné a přemístit ji jinam.“
Manželka mu věnovala pohled, z něhož by jinému naskákaly puchýře. „Na rovinu – nepovažovala jsem tvůj psací stůl za obzvlášť bezpečný úkryt, jelikož představuje jedno z míst, kam se zloděj podívá nejdřív. Zámek se dá snadno vylomit. Nicméně bych se neopovážila se soškou pohnout, aniž bych ti to předem oznámila. Co si o mně myslíš?“
„Kdo ji vzal?“ zařval profesor.
Všechny oči se stočily k nešťastnému Rusovi. Katčenovský se celý schoulil a začal se vášnivě bránit. „Nemohl to být on,“ hájil ho Ramses.
„Byl v domě, konkrétně ve skladišti, které sousedí s mojí pracovnou,“ burácel Emerson.
„Ale se mnou. Odešel jsem pouze jednou, abych si vypůjčil knihu z tvé studovny. Zdržel jsem se tam maximálně tři minuty a pan Katčenovský mě nedoprovázel.“
„Děkuji vám,“ blekotal návštěvník. „Děkuji vám. Je to pravda. Nebyl jsem tam.“
„Tak tedy dobrá,“ ucedil profesor.
Rozhostilo se ticho plné podezření. Ramses se pokoušel nedívat na svého strýce. Vůbec by ho nepřekvapilo, kdyby Sutech neodolal a unikátu se zmocnil. Avšak krádež by byla příliš průhledná a to se mu nepodobalo. Kromě toho musí vědět, že by jej podezírali jako prvního. Po dlouhém mlčení se Sutech ozval: „Ani já v tom nemám prsty. Amélie, ty mi snad věříš, ne?“
Vytrhl ji tím ze zamyšlení. „Vlastně ano. Jsou už děti v posteli?“
„Měly by být,“ přikývl kysele Ramses, „ale moc bych na to nesázel.“
Máti vstala. „Pojďte všichni se mnou. Ano, pane Katčenovský, vy též. Bylo proti vám vzneseno obvinění, proto máte právo dozvědět se pravdu.“
„Co tím chceš říct?“ nechápal Emerson. „Že by naše malá, nevinná robátka…“
„Dospíváš k předčasným závěrům, drahý. Pojď.“
Kráčeli po cestičce lemované stromy, spojující oba domy. Zahradník zažehl lampy. Loužičky světla ozářily shluky barevných květin, listí šustilo jako tiše spěchající voda. Když se přiblížili ke stavení, vynořil se ze stínů obrovitý pes. Zavyl jako příšera z podsvětí. Katčenovský se schoval za Ramsese.
„Neotravuj, Amiro.“ Ramses fenu odstrčil stranou.
Dvojčata ležela v postýlkách, ale přirozeně nespala. Ramses slyšel, jak jim vrchní chůva tiše vypráví arabskou pohádku na dobrou noc. Děti odmalička hovořily oběma jazyky – jak anglicky, tak arabsky.
„Když dobrá hadí matka zjistila, že její háďátka jsou pryč a mají sloužit zlým chlapečkům z velkého domu na hraní, rozzlobila se a vypustila svůj jed do nádoby s vodou, aby každý, kdo se z ní napije, okamžitě zemřel.“
Ramses významně zdvihl ruku, aby ostatním naznačil, že se mají zastavit. „Necháme ji, ať to dopoví. Jinak se prckové už nikdy nenapijí vody.“
Jednalo se o velice poučný příběh. Zlotřilí chlapečci měli nakonec štěstí. Jejich otec byl natolik osvícený, aby věděl, že had, který se nastěhoval do velikého domu, je hodný a laskavý ochránce jejich obydlí. Když viděl své syny, jak si hrají s jeho mláďaty, pořádně jim vyčinil. „Ve jménu Proroka, okamžitě je pusťte!“
Jakmile se háďata ve zdraví vrátila ke své mámě, ta se zastyděla a zamyslela se, jak odvrátit nebezpečí, které způsobila. Obtočila svoje dlouhé tělo kolem nádoby s vodou a drtila ji tak dlouho, dokud se nerozpadla na devětadevadesát kousků. Otrávená voda se neškodně vsákla do země.
„Tak to vidíte,“ uzavřel Ramses, „jak se nevyplácí trápit zvířata.“
„Zejména ta, která umějí plivat jed,“ dodala jeho matka.
Charla vypískla nadšením a vyskočila z postýlky. „Vy jste nám všichni přišli popřát dobrou noc! Dokonce i vy, pane Katčenovský!“
„Ty toho pána znáš?“ zachmuřil se Emerson a vnučku objal.
„Měli jsme to potěšení se seznámit,“ hlásil návštěvník. „Při svačině.“
„A Charla se vás nepokusila kousnout?“
„Proč by měla? Je to moc sla…
