Tak jsem celej druhej lednovej tejden bloudil po blízkým i vzdálenějším okolí a ani jsem si řádně nevšiml, jak mezi Vonáskem a Sádlem dozrávala zatím tragedie, jejímuž vyvrcholení jsem měl být jen o pár týdnů tichým a diskrétním svědkem. A koho by taky bylo co napadlo. Oba seděli denně ve stejné hospodě u stejného stolu, pivo jim dávali synchronizovaně, oni mlčeli, koukali druhému do sklenice, a když se rozveselili, akorát že vzpomínali, jaké bylo počasí před válkou, než začali zkoušet ty atomový bomby. Oba se shodovali, že je to sice svinstvo v luftě, ale že je to pro mír, leč každej z nich dobře věděl, že ten druhej myslí ty bomby těch druhejch. Holt se už neobelstili.
Jediným signálem toho, co se mělo stát, byl 10. 1. krátký, ale temný rozhovor:
Oba měli nos červený jako višeň.
„To už holt mám z toho pití,“ povídal tehdy Sádlo, jelikož celý večer nebylo nač zavést řeč.
„I to je možný -,“ povídal Vonásek, „ale v mnoha případech je to jiný.“
„A jaký?“
„Inu, je to tak zvaná růžovka.“
„To je akorát jedna muchomůrka a je, prevít, vždycky červavá.“
„To je takový ochoření. Mám to doma vystříhnutý,“ replikoval Vonásek po chvíli.
„Co můžeš mít vystříhnutýho?“
„No - eště když naše Rudý právo nepropadlo pravicovýmu oportunismu, z kterýho se teďka moc těžko vyhrabává.“
„Co prosím tě v Rudým právu můžou psát vo červenejch frňákách?“
„Ba psali! Však že ti to zejtra přinesu, Pepíčku. Když tedy eště to naše Rudý právo -“ Sádlovi se otevřela se slyšitelným klapnutím kudla v kapse, ale zase ji zacvak - „psalo vopravdu pro pracující lidi, tak tam vyšel vo tom dlouhej článek sice vod doktora, ale vod dobrýho soudruha, to se musí nechat.“
„Furt nevím proč.“
„To proto Pepíčku, že ten doktor moc podrobně rozebíral, kdo proč má červenej nos a že vůbec není pravda, že to maj lidi z chlastu, že některý snad sice jo, ale u funkcionářů je to z pití silnýho čaje a z duševního přetížení. Moc krásně a moc vodborně to tam vysvětlil.“
„Takže ty máš červenej frňák, že jseš funkcionář a já že jsem vochlasta?“
„Asi to tak chtěl ten soudruh říct, protože se výslovně rozepisoval o tom, jak nespravedlivě prej lidi souděj některý soudruhy podle nosu a že to vodsuzování je úplně chybný. Voni jen schůzujou - tam samozřejmě nepařej, tak pijou než ten čaj a přepracovávaj se. Pak je to nemoc z povolání, ale dobrovolnýho, tak na to zvláštní příplatky nemocenský stejně neplatěj.“
„Hm,“ zavrčel Sádlo, aby přehlušil kudlu. „Hm. To je škoda.“
„To je škoda,“ uzavřel Vonásek a přinesli jim sedmý. A mlčeli a nikdo nic tušiti nemohl.
Začátek ledna bývá pro všechny lidi tklivý, protože jsou bez peněz, mají zkažený žaludek a těžkou kocovinu. Pro mne však nikdy takovým není, neboť prochlastám vše už před vánoci a do nového kalendářního roku vstupuji střízliv, což je ostatně vždycky v tom kterém roce naposled. Snáším proto mužněji než jiní i to, že v tu dobu u nás pravidelně začínají mrazy a dokonce sníh, který se v Praze nikdy nikdo nepokoušel odklízet, takže opět nejezdí tramvaje a autobusy a pracující člověk má pozdní docházku strženou z dovolené. To se mě tedy netýká, neboť jsem element práce se štítící (a to tak, že i dívat se, jak jiní pracují, mi způsobuje nevolnost, zcela proti obvyklým psychologickým pravidlům) a od té doby, co bydlím na Malé Straně, tramvaj mi stejně k ničemu nejni. Prožívám první týdny ledna jako školní prázdniny, neboť než Julie přinese první výplatu, jsem osvobozen od hospodské docházky. Ani tento rok mi těch pár piv, které mi dali hoši z Barnabitek, neuškodilo na kondici a nadto ani mrazy ani sníh letos dosud nepřišly. Všude bylo jen takové lepkavé mastné blátíčko ze sazí a jinovatky, které se člověku usazuje i na hlavě, když ji nemá přikrytou. Kolem hospod, v nichž zoufalí pracující škemrali o dvě piva na sekeru, chodil jsem hrdě jako socialistický člověk vyšitý podle nedělních rozhlasových živých slov, a dokonce jsem s. Sádlovi půjčil pětikorunu. Onen kdesi výše v tomto politováníhodném textu popsaný neklid mě však stále …
